ECLI:CZ:US:2021:1.US.436.21.1
sp. zn. I. ÚS 436/21
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Tomáše Lichovníka (soudce zpravodaj) a soudců Jaromíra Jirsy a Vladimíra Sládečka ve věci ústavní stížnosti P. P., zastoupené Mgr. Andrejem Lokajíčkem, Jugoslávská 620/29, Praha 2 - Vinohrady, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 2. 12. 2020, č. j. 11 Co 291/2020-2486, a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 3. 6. 2020, č. j. 50 P 64/2017-2457, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavnímu soudu byl dne 15. 2. 2021 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu §72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), prostřednictvím něhož se stěžovatelka domáhala zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí obecných soudů, a to pro jejich rozpor s čl. 36 Listiny základních práv a svobod.
Předtím, než se Ústavní soud začal věcí zabývat, přezkoumal podání po stránce formální a konstatoval, že podaná ústavní stížnost obsahuje veškeré náležitosti, jak je stanoví zákon o Ústavním soudu.
II.
Ústavní stížností napadeným rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 5 bylo rozhodnuto o výživném pro dobu před a po rozvodu pro nezletilou M. tak, že otec (vedlejší účastník) je povinen platit na výživu nezletilé částku 14 000 Kč měsíčně, a to k rukám stěžovatelky (výrok I.). Dlužné výživné ve výši 77 000 Kč je vedlejší účastník povinen splácet s běžným výživným po 2 000 Kč (výrok II.). Výroky III. a IV. bylo rozhodnuto o nákladech řízení.
K podanému odvolání stěžovatelky rozhodl Městský soud v Praze ústavní stížností napadeným rozsudkem tak, že změnil výrok rozsudku soudu prvního stupně tak, že vedlejší účastník je povinen platit nezletilé M. výživné ve výši 10 000 Kč měsíčně. Současně byla otci uložena povinnost platit ve prospěch nezletilé jednou ročně částku 20 000 Kč a částku 2 400 Kč měsíčně na soudem určené bankovní účty. Výrok II. rozsudku nalézacího soudu byl změněn tak, že dluh na výživném nevznikl. Ve výrocích III. a IV. byl rozsudek soudu prvního stupně zrušen a vrácen k dalšímu řízení.
Stěžovatelka je toho názoru, že se obecné soudy při řešení výše výživného dopustily libovůle, neboť jejich závěry skutkového charakteru jsou v rozporu s obsahem spisu. Soudy bez náležitého odůvodnění nezohlednily majetkové poměry povinného. Ten až do opuštění společné domácnosti neměl problémy hradit nákladné dovolené, měsíční náklady na obsluhu rodinného domu a zajištění stravy min. 40 tis. Kč, dosahoval nadstandardních výdělků, a to i v době onkologického onemocnění i po něm. Vysokých výdělků dosahoval i v době, kdy se stal důchodcem. Obecné soudy neprověřily, proč povinný přestal dosahovat takových výdělků jako v předchozím období. Stěžovatelka obecným soudům vytkla, že dostatečně nevysvětlily, v čem spočívá nesouhlas otce se školou nezletilé a změnou poměrů. Nebyly vyvozeny závěry z vlastnictví nemovitosti V. Stejně tak se obecné soudy podle stěžovatelky blíže nezabývaly náklady otce na podnikání a ani výší jeho příjmů, které z této činnosti dosahuje. Stěžovatelka je toho názoru, že se povinný bez vážného důvodu vzdal svých nadstandardních příjmů. Přesto, že odvolací soud dospěl k diametrálně odlišnému závěru od závěrů nalézacího soudu, neumožnil stěžovatelce se k tomuto vyjádřit. Stěžovatelka považuje za krajně nespravedlivé, že se nezletilá neúčastní na vysoké životní úrovni svého otce. Odvolací soud své rozhodnutí o snížení výživného řádně neodůvodnil a současně nepřihlédl k návrhu OSPOD na stanovení vyšší výše výživného na cca 18tis. Kč. Stěžovatelka poukázala na důkazy, z nichž má vyplývat, že v roce 2017 dosahoval povinný průměrného příjmu 130 tis. měsíčně. Stěžovatelka poukázala na faktury z let 2015 a 2017, kdy si povinný účtoval za poradenské služby částky ve výši cca. 1,5 mil. Stěžovatelka se stran shodné životní úrovně nezletilé a jejího otce odkázala na recentní judikaturu Ústavního soudu.
III.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud předesílá, že není součástí soustavy soudů [čl. 91 odst. 1 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava")] a nepřísluší mu oprávnění vykonávat dozor nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti soudů je Ústavní soud v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody stěžovatele. Takové zjištění však v projednávané věci neučinil.
Z napadených rozhodnutí obecných soudů vyplývá, že tyto se zevrubně zabývaly majetkovými poměry jak povinného, tak i stěžovatelky a své závěry, k nimž dospěly, řádně odůvodnily. Je pravdou, že ne všechny otázky majetkových poměrů povinného byly v řízení před obecnými soudy objasněny, ovšem jak poukázal soud prvního stupně, nemá k dispozici vyšetřovací aparát pro prokázání relevantních skutečností (srov. odst. 118). Obecné soudy tak vyšly z těch skutečností, které byly v rámci soudního řízení nejen tvrzeny, ale i prokázány. Základem pro stanovení výživného byl příjem povinného plynoucí ze starobního důchodu ve výši 27 951 Kč a jeho měsíční příjmy z podnikání, pohybující se kolem 23 000 Kč. Přesto, že stěžovatelka považuje takto zjištěné příjmy za podhodnocené, nezbývá, než odkázat na znalecký posudek, který se podnikatelskými aktivitami otce blíže zabýval. Příjmy povinného plynoucí z investování podle závěrů znalce odpovídají částce, kterou otec vykazuje v daňových přiznáních. Z prostého porovnání prokázaných příjmů povinného a stanové výše vyživovací povinnosti vyplývá, že obecné soudy přiznaly nezletilé výživné vyšší, než je doporučující tabulka Ministerstva spravedlnosti pro stanovení výživného. Nelze tak uzavřít, že by obecné soudy nezohlednily některé nejasnosti, které se váží k majetkovým poměrům povinného. Stanovené výživné představuje současně částku natolik vysokou, aby její poměrná část mohla být zasílána na spoření ve prospěch nezletilé.
Stěžovatelka v části ústavní stížnosti namítá, že povinný nevyužívá plně svůj výdělkový potenciál. O tom dle jejího mínění svědčí mimo jiné to, že v minulosti byl schopen dosahovat vysokých příjmů i v době svých zdravotních problémů. K tomu lze uvést, že i v případě, že by tomu tak skutečně bylo, nelze na povinném spravedlivě požadovat, aby v době, kdy čerpá benefity starobního důchodce, se pracovně exponoval nad míru svého volního uvážení. Je sice pravdou, že povinného stále stíhá vyživovací povinnost k nezletilé, ovšem ta je, jak bylo shora naznačeno, zajištěna v rozsahu umožňujícím dokonce i dílčí spoření. S přihlédnutím k důchodovému věku povinného jsou pak úvahy o jeho výdělkovém potenciálu značně omezené.
Namítá-li stěžovatelka, že se nemohla vyjádřit k závěrům odvolacího soudu, které jsou diametrálně odlišné od názorů soudu nalézacího, lze uvést, že předmětem soudního řízení bylo stanovení výživného pro nezletilou, a to s ohledem na majetkové poměry otce. Stěžovatelka se tak mohla k podstatě řízení vyjadřovat po celou dobu řízení a není pochyb o tom, že tak i činila. Závěry nalézacího a odvolacího soudu jsou ve své podstatě totožné, neboť oba dva soudy stanovily povinnému vyživovací povinnost prakticky ve shodné výši. V čem se oba soudy rozcházejí, tak je způsob placení výživného, kdy odvolací soud vedle platby k rukám matky, akcentoval spořící složku výživného. Nelze tak uzavřít, že by se nezletilé dostalo podle rozsudku odvolacího soudu na výživném méně, než podle rozsudku nalézacího soudu. Úvahy o diametrálním rozdílu v závěrech obou soudů tak nejsou zcela přiléhavé.
Stran shodné životní úrovně mezi rodičem a dítětem Ústavní soud ve svém nálezu sp. zn. IV. ÚS 650/15 mimo jiné konstatoval, že shodu je třeba hledat především v samotném způsobu života, využívání kulturních, sportovních a společenských možností. Stejná životní úroveň musí dítěti umožňovat žít takovým stylem života, který by je ve srovnání s ostatními členy rodiny nevylučoval z jejího celku, nebo který by nevytvářel neodůvodněné rozdíly mezi rodiči a dětmi. Stěžovatelka přitom neuvádí, v čem se ve shora popsaném smyslu rozchází životní úroveň nezletilé a jejího otce.
Ze všech uvedených příčin nemá Ústavní soud důvod zpochybňovat závěry napadených rozhodnutí, v nichž porušení základních práv stěžovatelky neshledal. Obecné soudy se danou věcí podrobně zabývaly a v odůvodnění svých rozhodnutí srozumitelně uvedly, na základě jakých úvah k jednotlivým závěrům dospěly. Rozhodnutí nevybočují z Ústavou stanoveného rámce, jejich odůvodnění je ústavně souladné a není důvod je zpochybňovat.
Ze všech shora vyložených důvodů Ústavní soud ústavní stížnost odmítl podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 9. března 2021
Tomáš Lichovník v. r.
předseda senátu