ECLI:CZ:US:2021:1.US.438.21.1
sp. zn. I. ÚS 438/21
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Tomáše Lichovníka, soudců JUDr. Jaromíra Jirsy a JUDr. Vladimíra Sládečka (soudce zpravodaj) o ústavní stížnosti M. Š., zastoupené Mgr. Jaroslavem Hanusem, advokátem se sídlem Žižkova tř. 183/33, České Budějovice, proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 16. 12. 2019 č. j. 55 Ad 17/2018-155 a rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 16. 12. 2020 č. j. 1 Ads 36/2020-48, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatelka se domáhá zrušení výroku I. a II. rozsudku Nejvyššího správního soudu, kterým byla zamítnuta její kasační stížnost proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích (dále jen "krajský soud"), jakož i zrušení výroku I. a III. tohoto rozhodnutí. Tvrdí, že jimi byla porušena její ústavně zaručená práva podle čl. 6 odst. 1, čl. 11 odst. 1, čl. 30 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). K tomu mělo dojít v důsledku nesprávného postupu správních orgánů, které jí odňaly invalidní důchod, čímž porušily její právo na hmotné zabezpečení, a fakticky jí tím odebraly právo na důstojný život. K porušení ústavně zaručených práv stěžovatelky mělo dojít také v důsledku nesprávného postupu správních soudů, které postup správních orgánů následně aprobovaly, aniž by zohlednily její námitky a vypořádaly její právní argumentaci. Argumentuje přitom nálezy Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 4160/16 a I. ÚS 2603/13. Stěžovatelka současně požaduje zrušení vyhlášky č. 359/2009 Sb., kterou se stanoví procentní míry poklesu pracovní schopnosti a náležitosti posudku o invaliditě a upravuje posuzování pracovní schopnosti pro účely invalidity (dále jen "vyhláška o posuzování invalidity"), neboť neumožňuje zohlednit zdravotní stav při určování invalidity a vyjít z individuálních rozměrů každého jednotlivého případu.
Ze spisového materiálu Ústavní soud zjistil, že Česká správa sociálního zabezpečení rozhodnutím ze dne 22. 3. 2018 č. j. R-22.3.2018-43/6551170890 odňala stěžovatelce invalidní důchod podle §56 odst. 1 písm. a) a §39 odst. 1 zákona č. 155/1995 Sb., o důchodovém pojištění (dále jen "zákon o důchodovém pojištění"). Podle posudku lékaře Okresní správy sociálního zabezpečení v Českých Budějovicích ze dne 15. 3. 2018 nebyla stěžovatelka invalidní, neboť její pracovní schopnost poklesla z důvodu dlouhodobě nepříznivého stavu o 20 %. Proti tomuto rozhodnutí podala stěžovatelka námitky, které Česká správa sociálního zabezpečení rozhodnutím ze dne 11. 7. 2018 č. j. RN-655 117 0890-43091-BR zamítla a prvostupňové rozhodnutí potvrdila. Krajský soud rozsudkem žalobu stěžovatelky zamítl. Následně Nejvyšší správní soud zamítl její kasační stížnost.
Ústavní soud posoudil argumentaci stěžovatelky i obsah napadených rozhodnutí a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a proto jej odmítl.
Podle ustanovení §43 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.
Ústavní soud předesílá, že výklad předpisů z oblasti veřejné správy a sjednocování judikatury ostatních správních soudů, k čemuž slouží i mechanismus předvídaný v §12 s. ř. s., přísluší právě Nejvyššímu správnímu soudu, jenž vydal napadený rozsudek. V kontextu své dosavadní judikatury se Ústavní soud cítí, s odkazem na zásadu zdrženlivosti a princip sebeomezení, být oprávněn výklad tzv. podústavního práva posuzovat pouze tehdy, jestliže by jeho aplikace v daném konkrétním případě byla důsledkem interpretace, která by extrémně vybočila z požadavků obsažených v hlavě páté Listiny (srov. nález sp. zn. III. ÚS 173/02). Ústavnímu soudu nepřísluší, aby prováděl přezkum rozhodovací činnosti ve stejném rozsahu, jako to činí správní soudy a fungoval jako další "superrevizní" instance.
Ústavní soud poznamenává, že právo občanů na přiměřené hmotné zajištění v případě, že nemohou bez své viny vykonávat právo získávat prostředky pro životní potřeby prací (čl. 26 odst. 3 Listiny), jakož i právo občanů na přiměřené hmotné zabezpečení při nezpůsobilosti k práci (čl. 30 odst. 1 Listiny) jsou ústavně garantována. Nicméně platí, že podmínky, resp. podrobnosti těchto práv stanoví zákon (čl. 26 odst. 3, čl. 30 odst. 3 Listiny) a lze se jich domáhat pouze v mezích zákonů, které je provádějí (čl. 41 odst. 1 Listiny). To samozřejmě neznamená, že by zákonem mohlo dojít k faktickému popření uvedených práv, neboť v důsledku zakotvení jejich existence v Listině musí být v zákonné úpravě zachován jistý minimální standard těchto práv (srov. nález sp. zn. Pl. ÚS 2/08).
Ústavní soud zdůrazňuje, že převážná většina námitek v ústavní stížnosti se vztahuje k hodnocení stěžovatelčina zdravotního stavu, byť se stěžovatelka snaží tvrdit opak. Jde tedy o námitky ke zjišťování skutkového stavu. Ústavní soud však není další instancí v soustavě soudů a v zásadě mu nepřísluší přehodnocovat hodnocení důkazů a skutková zjištění obecných soudů. Ústavní soud jako soudní orgán ochrany ústavnosti je tak v daném ohledu povolán korigovat pouze extrémní excesy (srov. nález sp. zn. IV. ÚS 570/03).
Z hlediska případu stěžovatelky je relevantní zákonnou úpravou mimo jiné §39 odst. 1 zákona o důchodovém pojištění, podle kterého je pojištěnec invalidní, jestliže z důvodu dlouhodobě nepříznivého zdravotního stavu nastal pokles jeho pracovní schopnosti nejméně o 35 %. K posouzení, zda byly tyto podmínky naplněny, jsou určeny primárně správní orgány a správní soudy. Zároveň platí, že posouzení zdravotního stavu a souvisejícího zbytkového pracovního potenciálu je věcí odborně medicínskou, k níž nemá správní soud potřebné odborné znalosti, a proto si pořizuje lékařské posudky a zprávy. Pro účely přezkumného řízení soudního ve věcech důchodového pojištění zdravotní stav a pracovní schopnost fyzických osob posuzuje Ministerstvo práce a sociálních věcí (dále jen "ministerstvo"), které za tím účelem zřizuje jako své orgány posudkové komise, jejichž posudek představuje v soudním řízení stěžejní důkaz, na nějž je správní soud při nedostatku odborné erudice odkázán (srov. nález sp. zn. III. ÚS 4160/16).
Ústavní soud neshledal žádný exces ve způsobu, jakým krajský soud a Nejvyšší správní soud hodnotily lékařské posudky a zprávy. Krajský soud v návaznosti na námitky stěžovatelky v řízení o žalobě nechal vypracovat tři posudky posudkové komise ministerstva. Každý z posudků zpracovaly jiné osoby, v pořadí třetí posudek byl vypracován rovněž jiným pracovištěm posudkové komise ministerstva. V odůvodnění svého rozsudku krajský soud adresně reagoval na rozdíly týkající se posouzení míry poklesu pracovní schopnosti stěžovatelky v jednotlivých posudcích (posudkové komise ministerstva v Českých Budějovicích 25 %, posudkové komise ministerstva v Praze 20 %) a vypořádal se rovněž se stěžejními námitkami stěžovatelky. Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že za těchto okolností odůvodnění krajského soudu obstojí a daná kasační námitka tak není důvodná. Jde o srozumitelné a logické hodnocení. Z pohledu Ústavního soudu jde o hodnocení, které se pohybuje plně v mezích daných ústavními předpisy a nepředstavuje exces při hodnocení důkazů.
K namítanému porušení práva na spravedlivý (řádný) proces Ústavní soud dodává, že dané právo není možné vykládat tak, že by se stěžovatelce garantoval úspěch v řízení či se zaručovalo právo na rozhodnutí odpovídající jejím představám. Obsahem tohoto ústavně zaručeného práva je zajištění práva na spravedlivé (řádné) soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování v souladu se zákony a při aplikaci ústavních principů. Okolnost, že stěžovatelka se závěry či názory soudů nesouhlasí, nemůže sama o sobě důvodnost ústavní stížnosti založit.
Na základě výše uvedeného Ústavní soud mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení ústavní stížnost podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl. Návrh na zrušení vyhlášky o posuzování invalidity jako návrh akcesorický podle ustálené judikatury Ústavního soudu sdílí právní osud ústavní stížnosti, a proto byl také odmítnut.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 1. června 2021
JUDr. Tomáš Lichovník, v. r.
předseda senátu