ECLI:CZ:US:2021:1.US.450.21.1
sp. zn. I. ÚS 450/21
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Tomáše Lichovníka, soudce zpravodaje Jaromíra Jirsy a soudce Vladimíra Sládečka o ústavní stížnosti stěžovatele Petra Průchy, zastoupeného Mgr. Ing. Janem Boučkem, advokátem se sídlem v Praze 1, Opatovická 1659/4, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 30 Cdo 454/2020-214 ze dne 25. 11. 2020 a rozsudkům Městského soudu v Praze č. j. 18 Co 273/2019-186 ze dne 9. 10. 2019 a Obvodního soudu pro Prahu 5 č. j. 11 C 100/2014-169 ze dne 3. 4. 2019, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 5, jako účastníků řízení, a České republiky - Ministerstva spravedlnosti, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 427/16, jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Stěžovatel se v řízení před obecnými soudy proti vedlejší účastnici domáhal zadostiučinění za nemajetkovou újmu, vzniklou nezákonným rozhodnutím a nesprávným úředním postupem při vedení exekuce na jeho majetek pro pohledávku cca 250 000 000 Kč v letech 2007-2013, a to formou konstatování porušení jeho základních práv, omluvy i peněžitého plnění ve výši 300 000 Kč.
2. Obvodní soud pro Prahu 5 (dále jen "nalézací soud") žalobě stěžovatele napadeným, v pořadí druhým rozsudkem (viz usnesení Nejvyššího soudu č. j. 30 Cdo 1614/2016-142 ze dne 25. 4. 2018) částečně vyhověl a konstatoval, že exekuce byla zahájena na základě nezákonného rozhodnutí (výrok I) a že délka exekučního řízení představuje nesprávný úřední postup (výrok II), za což stěžovateli ze strany vedlejší účastnice náleží omluva formou doporučeného dopisu (výrok III). Nalézací soud dále zamítl žalobu v části, v níž se stěžovatel domáhal omluvy za porušení jeho práva na ochranu soukromí, ochranu vlastnictví a na projednání věci v přiměřené lhůtě (výroky IV a V), jakož i v části požadující peněžitou satisfakci ve výši 300 000 Kč (výrok VI). Konečně nalézací soud rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok VII).
3. Odvolání podal stěžovatel proti všem výrokům rozsudku, tedy proti i těm vyhovujícím, neboť nebyl spokojen s jejich formulací a vedle přiznání finanční kompenzace trval na vyhovění žalobě v podobě uvedené v zamítavých výrocích IV a V. Městský soud v Praze (dále jen "odvolací soud") změnil rozsudek nalézacího soudu tak, že žalobu v celém rozsahu zamítl (výrok I) a uložil stěžovateli nahradit vedlejší účastnici náklady obou řízení ve výši 1 500 Kč (výrok II). Nejvyšší soud (dále též "dovolací soud") odmítl dovolání stěžovatele jako nepřípustné, neboť na formulovaných dovolacích otázkách podle něj právní posouzení odvolacího soudu nezáviselo.
4. Včasnou a přípustnou ústavní stížností se stěžovatel jako osoba oprávněná a řádně zastoupená advokátem [k podmínkám řízení viz §30 odst. 1, §72 odst. 3 a §75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu (dále jen "zákon o Ústavním soudu")], domáhá zrušení napadených rozhodnutí pro porušení práva na soudní ochranu ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jakož i práva na odčinění újmy způsobené státem podle čl. 36 odst. 3 Listiny. Obecným soudům stěžovatel vytýká, že bagatelizovaly (popřely), že by stěžovateli vznikla v důsledku postupu orgánů veřejné moci nemajetková újma. Nejvyšší soud odepřel stěžovateli odmítnutím jeho dovolání jako údajně nepřípustného přístup k dovolacímu řízení. Z přiloženého dovolání stěžovatele je podle něj zřejmé, že není správný závěr Nejvyššího soudu, podle kterého na položených dovolacích otázkách posouzení odvolacího soudu nezáviselo, a že tedy dovolání mělo být projednáno meritorně. Rozhodnutí obecných soudů jsou podle stěžovatele rozporná s nálezy sp. zn. I. ÚS 2500/17 ze dne 17. 10. 2017 (N 193/87 SbNU 189), sp. zn. I. ÚS 354/15 ze dne 19. 11. 2015 (N 198/79 SbNU 251), sp. zn. IV. ÚS 3115/12 ze dne 21. 1. 2013 (N 17/68 SbNU 229), sp. zn. II. ÚS 862/10 ze dne 19. 5. 2010 (N 110/57 SbNU 403) a stanoviskem občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu České republiky sp. zn. Cpjn 206/2010 ze dne 13. 4. 2011.
5. Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
6. Stěžovatel dovolacímu soudu vytýká, že chybně zaměnil přípustnost dovolání s jeho důvodností, ačkoli po obsahové stránce splňovalo podmínky věcného projednání, čímž mu odepřel přístup k soudu; přitom ovšem odkazuje na nálezy, kterými bylo Nejvyššímu soudu vytýkáno odmítnutí dovolání pro vady, nikoli pro nepřípustnost.
7. Otázkou přípustnosti dovolání se Ústavní soud podrobně zabýval ve svém plenárním stanovisku sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16 ze dne 28. 11. 2017 (ST 45/87 SbNU 905; 460/2017 Sb.), v němž vychází z předpokladu, že úkolem Nejvyššího soudu není z moci úřední přezkoumávat správnost (věcného) rozhodnutí odvolacího soudu při sebemenší pochybnosti dovolatele, nýbrž je povinností dovolatele, aby způsobem předvídaným v §241a ve vazbě na §237 o. s. ř. vymezil předpoklady přípustnosti dovolání z hlediska konkrétně odvolacím soudem vyřešené právní otázky z oblasti hmotného či procesního práva.
8. Jinými slovy, vadné je podání, které nesplňuje zákonem stanovené náležitosti. Bezvadné podání však nelze bez dalšího ztotožňovat s podáním přípustným, tím by kategorie přípustnosti byla zjevně vyprázdněna. I podání, které splňuje zákonem předepsané náležitosti (viz výše), tak může být shledáno nepřípustným (aniž by takový závěr byl kvalifikovatelný jako odepření přístupu k dovolacímu soudu), například proto, že dovolatel dovozuje z ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu právní závěry, které jeho přesvědčení sice konvenují, avšak nejsou v ní obsaženy, nebo může být příkladem i situace popsaná dovolacím soudem ve věci stěžovatele, že dovolatel sice řádně vymezí předpoklady přípustnosti, formuluje však přitom právní otázky, které sice možná subjektivně považuje za stěžejní, na nichž ovšem rozhodnutí odvolacího soudu založeno není. Ústavní soud přitom uvedený, srozumitelně odůvodněný závěr dovolacího soudu po zhlédnutí obsahu přiloženého dovolání neshledává svévolným či jinak vybočujícím z pravidel spravedlivého procesu.
9. Ústavní soud tedy uzavírá, že je to naopak stěžovatel, kdo nerozlišuje mezi kategoriemi dovolání vadného a nepřípustného. Přístup k Nejvyššímu soudu je z vůle zákonodárce záměrně omezen a formalizován tak, aby se mohl podrobněji zabývat skutečně jen vybranými, právně složitými a soudní praxí dosud neřešenými případy (blíže viz citované stanovisko sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16). V tomto ohledu nebyly v rozhodnutí Nejvyššího soudu zjištěny žádné nedostatky, natož takové, které by dosahovaly intenzity porušení norem ústavního pořádku.
10. Pokud jde o stěžovatelem tvrzené nesprávné posouzení vzniku nemajetkové újmy, v daném ohledu nelze jeho argumentaci vnímat jinak než jako pouhou polemiku s odůvodněnými právními závěry obecných soudů, do jejichž rozhodovací činnosti je ingerence Ústavního soudu jako ochránce ústavnosti zásadně nepřípustná. Stěžovateli nepomohou ani odkazy na nález sp. zn. II. ÚS 862/10, podle kterého "nemajetková újma se neprokazuje, vzniká samotným porušením základních práv a svobod, a specificky v případě nepřiměřených délek řízení se jen zcela výjimečně nepřiznává zadostiučinění v penězích", či nález sp. zn. IV. ÚS 3115/12, týkající se nepřiměřeného zadostiučinění za nedůvodné průtahy v šikanózním exekučním řízení, neboť i s nimi obecné soudy pracovaly a přesvědčivě ve svých rozhodnutích vysvětlily, proč je případ stěžovatele právě onou výjimkou a proč nelze předmětné exekuční řízení navzdory nedostatkům, kterými trpělo, hodnotit jako šikanózní. Vypořádání stěžovatelem odkazované judikatury Ústavního soudu i Nejvyššího soudu obecnými soudy nepovažuje Ústavní soud s ohledem na zjištěné skutkové okolnosti za nijak excesivní a nemíní proto do jejich rozhodovací činnosti v tomto případě zasahovat.
11. Ústavní soud proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 23. března 2021
Tomáš Lichovník v. r.
předseda senátu