ECLI:CZ:US:2021:1.US.490.21.1
sp. zn. I. ÚS 490/21
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Tomáše Lichovníka (soudce zpravodaje), soudce Vladimíra Sládečka a soudce Jaromíra Jirsy ve věci ústavní stížnosti S. F., zastoupeného Martou Novákovou, advokátkou se sídlem Višňová 1836, 696 62 Strážnice, proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové, pobočky v Pardubicích, č. j. 23 Co 217/2020-438 ze dne 19. 11. 2020 takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností, která splňuje formální náležitosti ustanovení §34 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedeného soudního rozhodnutí ve výroku pod bodem II., jímž mělo dojít zejména k porušení čl. 32 odst. 4 a čl. 36 Listiny základních práv a svobod.
Z napadeného rozhodnutí, jakož i vyžádaného soudního spisu, vedeného u Okresního soudu v Chrudimi pod sp. zn. 0 P 61/2017, Ústavní soud zjistil, že Okresní soud v Chrudimi rozsudkem č. j. 0 P 61/2017-308 ze dne 5. 6. 2020 rozhodl o nové úpravě styku stěžovatele s jeho nezletilou dcerou. V rámci této nové úpravy rozhodl i o způsobu předávání nezletilé, a to tak, že k němu bude docházet před začátkem styku na hlavním nádraží v O. a po jeho skončení na hlavním nádraží v P. (výrok pod bodem IV.). K odvolání stěžovatele Krajský soud v Hradci Králové, pobočka v Pardubicích, v záhlaví označeným rozsudkem rozhodnutí nalézacího soudu v napadeném výroku IV. jako věcně správné potvrdil (ústavní stížností dotčený výrok pod bodem II.).
V ústavní stížnosti stěžovatel vylíčil okolnosti, za nichž mělo dojít k rozchodu s matkou nezletilé a které měly a nadále mají zásadní vliv na styk s nezletilou. Stěžovatel konkrétně namítl, že s ohledem na vzdálenost jeho místa pobytu od místa bydliště nezletilé, kam se matka nezletilé uchýlila po opuštění společné domácnosti, není způsob jejího vzájemného předávání na jmenovaných vlakových nádražích spravedlivý. Stěžovatel má za to, že k předávání dítěte ke styku by mělo zásadně docházet v místě jeho původního bydliště. Pro jiné rozhodnutí by dle jeho názoru měly existovat dostatečně závažné důvody, jimiž však krajský soud své rozhodnutí nepodložil. Stěžovatel poukázal i na morální rozměr případu, který spatřuje v tom, že ač nemusel podporovat ženu, která ho podváděla, opustila a která se s ním rozváděla, přesto byl ve vztahu k ní vstřícný a nabídl jí příspěvek na nájemné, když zůstala bez práce i peněz. Očekával tedy od soudů v otázce úpravy způsobu předávání nezletilé určitou vstřícnost. Tuto svoji argumentaci v ústavní stížnosti dále rozvedl.
Ústavní soud zvážil argumentaci stěžovatele i obsah napadeného soudního aktu a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud v napadeném rozsudku krajského soudu žádný exces či jiný ústavně význačný nedostatek nezjistil. Odvolací soud srozumitelně a logicky vyložil, proč nemohl vyhovět požadavku stěžovatele na odlišný režim předávání nezletilé oproti dosavadní praxi. Krajský soud zde poukázal na to, že již při posledním rozhodování o styku v roce 2017 opatrovnický soud přihlížel právě i k velké vzdálenosti bydlišť stěžovatele a nezletilé, resp. její matky, což stěžovatel tehdy akceptoval. V té spojitosti odvolací soud připomněl požadavek (podstatné) změny poměrů podle ustanovení §909 občanského zákoníku a podotkl, že od doby poslední úpravy styku nenastaly v poměrech rodičů v tomto ohledu žádné podstatné změny, které by mohly ospravedlnit změnu rozhodnutí v otázce předávání nezletilé mezi rodiči. Tím však krajský soud odvolací argumentaci stěžovatele neodbyl. Zašel dále, když našel slova pochopení pro stěžovatele zmiňujícího příčiny rozvratu manželství a odstěhování se matky ze společné domácnosti spolu s nezletilou na velkou vzdálenost. Zdůraznil ovšem, že k těmto okolnostem by bylo bývalo lze přihlédnout v rámci dřívějšího rozhodování o úpravě styku (srov. zejm. body 21 a 24 napadeného rozsudku odvolacího soudu). Stěžovatel nicméně opatrovnickým soudem nastavené podmínky v roce 2017 sám akceptoval, nijak proti nim tehdy nebrojil, ani tím, že by proti rozsudku nalézacího soudu (rozsudek Okresního soudu v Chrudimi č. j. 0 P 61/2017-190 ze dne 11. 5. 2017) podal odvolání, čímž se ale sám připravil o možnost nápravy. V tomto směru stěžovatel nevyužil procesní prostor, který se mu v případném odvolacím řízení nabízel k ochraně jeho práv. Ústavní soud nepřehlédl, že tak dle svých slov učinil s cílem upřednostnit opatrovnickým soudem stanovený styk s nezletilou i za tuto cenu, volba však byla plně v jeho dispozici, a tím do značné míry i její další následky.
Ústavní soud pokládá nastíněné úvahy krajského soudu za přiléhavé. Nadto v souvislosti s určením místa předávání nezletilé stojí za povšimnutí též odůvodnění citovaného rozsudku Okresního soudu v Chrudimi ze dne 11. 5. 2017. Z něj totiž vyplývá, že na původní a soudem posléze schválenou dohodu rodičů o styku s nezletilou (viz rozsudek téhož soudu č. j. Nc 171/2011-91 ze dne 20. 4. 2012) stěžovatel přistoupil již v době následující po odstěhování matky s nezletilou ze společné domácnosti, a to do S., obce téměř sousedící s nynějším místem pobytu matky a nezletilé v L. v okrese Ch. Dle zmíněné dohody rodičů měl přitom stěžovatel vyzvedávat a vracet nezletilou dokonce před matčiným bydlištěm (výrok IV. posledně citovaného rozsudku). Stěžovatel tak musel být tehdy srozuměn s tím, jaké dopady dohoda a její schválení soudem pro něj bude mít v oblasti realizace styku. Je sice pravdou, že později, v roce 2013, došlo k modifikaci této dohody s tím, že bydliště matky a nezletilé bylo vymezeno blíže specifikovanou adresou v U. (po jejich dočasném vrácení zpět do společné domácnosti), což ale nic nemění na někdejší ochotě stěžovatele přijmout i původní model předávání nezletilé. Tato skutečnost též nezanedbatelně přispěla ke snížení závažnosti tvrzení stěžovatele v očích soudů. Uváží-li se pak k tomu, že stěžovatel tento rozvrh předávání po jeho další změně v roce 2017 po dobu tří let nikterak nenaříkal, došlo k situaci, kdy si nezletilá na takto fungující a stěžovatelem teprve nyní formálně rozporovaný způsob předávání navykla. Nepřekvapivým, avšak pro rozhodnutí soudu zároveň nikoli nevýznamným byl její postoj, předestřený u jednání před opatrovnickým soudem dne 11. 2. 2020 (viz protokol o tomto jednání na č. l. 278), jenž vyzněl zcela ve prospěch zachování stávající úpravy způsobu předávání. Nezletilá již byla ve věku (necelých 14 let), kdy se k této otázce mohla uvědoměleji vyjádřit, a proto soudy musely patřičným způsobem do svých úvah promítnout i její stanovisko (srov. bod 23 napadeného rozsudku odvolacího soudu).
Ve světle řečeného tudíž Ústavní soud nemohl rozumně dospět k závěru o vybočení krajského soudu z kautel spravedlivého procesu, pročež odmítl ústavní stížnost dle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 28. dubna 2021
Tomáš Lichovník v. r.
předseda senátu