ECLI:CZ:US:2021:1.US.493.20.1
sp. zn. I. ÚS 493/20
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Tomáše Lichovníka, soudců JUDr. Jaromíra Jirsy a JUDr. Vladimíra Sládečka (soudce zpravodaj) o ústavní stížnosti VANS CENTRE s.r.o., se sídlem Chemická 951, Praha 4, zastoupené Mgr. Pavlem Kopou, advokátem se sídlem Hlinky 57, Brno, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 12. 12. 2019 č. j. 8 As 255/2016-87, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatelka se domáhá zrušení v záhlaví označeného rozsudku Nejvyššího správního soudu (dále též jen "kasační soud"). Tvrdí, že jím byla porušena její ústavně zaručená práva podle čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 1 a 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. K tomu mělo dojít v důsledku nesprávného postupu Nejvyššího správního soudu, který stěžovatelce neumožnil vyjádřit se ke stavu věci po vydání nálezu sp. zn. I. ÚS 3755/17. Stěžovatelka tak neměla možnost ovlivnit svojí argumentací úvahy kasačního soudu o předmětu nového řízení, tj. (ne)relevanci dílčích skutkových odlišností v použitelné judikatuře pro aplikovatelnost jejích právních závěrů ve prospěch stěžovatelky. Následně pak Nejvyšší správní soud shrnul skutkový základ jeho rozsudku ze dne 22. 10. 2015 č. j. 8 As 70/2015-56 (dále též jen "rozsudek Gregi"), o nějž se opírala stěžovatelka, a označil jej za "jedinečný", aniž by vysvětlila, proč tomu tak v kontextu judikatury na dané téma je. Podle stěžovatelky tím porušil princip kasační závaznosti nálezů Ústavního soudu. Kromě toho měl Nejvyšší správní soud porušit právo stěžovatelky na zákonného soudce, protože napadený, v pořadí již jeho druhý rozsudek v této věci opět vede k rozporu v jeho vlastní judikatuře, který podle stěžovatelky mohl řešit pouze rozšířený senát Nejvyššího správního soudu.
Ústavní soud si k projednání věci vyžádal spis Městského soudu v Praze (dále téže jen "městský soud"), vedený pod sp. zn. 10 A 183/2014. Z něj zjistil následující skutečnosti. Česká obchodní inspekce (dále také "ČOI") rozhodnutím ze dne 28. 7. 2014 č. j. 10/1561/13/34 uložila stěžovatelce, která podniká v oblasti prodeje ojetých automobilů, pokutu pro porušení informační povinnosti podle §9 odst. 1 zákona č. 634/1992 Sb., o ochraně spotřebitele, ve znění účinném v době spáchání správního deliktu (dále jen "zákon o ochraně spotřebitele"), a to ve výši 250 000 Kč. Správního deliktu se stěžovatelka dopustila tím, že při kontrole provedené dne 27. 8. 2013 u nabízeného vozidla deklarovala počet najetých kilometrů ve výši, která neodpovídala skutečnému stavu vozidla, jak bylo následně prokázáno znaleckým posudkem. Odvolání stěžovatelky Ústřední inspektorát ČOI rozhodnutím ze dne 19. 9. 2014 č. j. 92508/14/0100 zamítl. Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 30. 9. 2016 č. j. 10 A 183/2014-45 zamítl žalobu stěžovatelky a Nejvyšší správní soud rozsudkem ze dne 27. 9. 2017 č. j. 8 As 255/2016-36 zamítl její kasační stížnost.
Ústavní soud nálezem ze dne 15. 8. 2018 sp. zn. I. ÚS 3755/17 zrušil rozsudek Nejvyššího správního soudu č. j. 8 As 255/2016-36 se závěrem, že v dalším řízení je třeba se opětovně zabývat skutkovou stránkou obou případů a zohlednit i další judikaturní vývoj ve skutkově obdobných případech. Ústavní soud uvedl, že ač Nejvyšší správní soud vyslovil, že projednávaná věc se skutkově liší od věci projednávané v rozsudku Gregi, "srovnáním skutkových okolností těchto dvou věcí vůbec (se) nezabýval, pouze stroze konstatoval, že jsou skutkově odlišné. Samotné skutkové odlišení (tzv. ‚distinguishing', skutková distinkce) těchto dvou věcí však v odůvodnění napadeného rozsudku zcela chybí." Ústavní soud dále upozornil, že "v rozhodovací činnosti Nejvyššího správního soudu došlo k částečnému posunu v právním posouzení informační povinnosti plynoucí z §9 zákona o ochraně spotřebitele. Pokud tento posun v právním posouzení vychází ze skutkových odlišností (...) případů, měl Nejvyšší správní soud povinnost tyto skutkové odlišnosti řádně zdůvodnit v souladu s požadavky plynoucími z ústavně garantovaného práva na náležité odůvodnění soudních rozhodnutí (...)."
Následně Nejvyšší správní soud neshledal kasační stížnost důvodnou, a proto ji v záhlaví označeným rozsudkem zamítl podle §110 odst. 1 věty druhé s. ř. s.
Ústavní soud si vyžádal vyjádření Nejvyššího správního soudu. Ten se s jednotlivými námitkami stěžovatelky neztotožnil. Uvedl, že se tvrzených pochybení nedopustil a do práva na spravedlivý proces v podobě kontradiktornosti řízení a práva na zákonného soudce nezasáhl a ani princip kasační závaznosti nálezů Ústavního soudu neporušil. Nejvyšší správní soud měl za to, že napadený rozsudek není v rozporu s požadavky ústavnosti a navrhl, aby Ústavní soud podanou ústavní stížnost odmítl jako zjevně neopodstatněnou, případně zamítl.
Ústavní soud zaslal vyjádření Nejvyššího správního soudu k replice stěžovatelce, která však ve stanovené lhůtě nereagovala.
Ústavní soud posoudil argumentaci stěžovatelky, obsah ústavní stížností napadeného rozhodnutí i vyjádření Nejvyššího správního soudu a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a proto jej odmítl.
Podle ustanovení §43 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá, a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.
Namítané porušení zásady kontradiktornosti řízení Ústavní soud v daném případě neshledal. Ověřil přitom, že kasační soud, poté, co jeho předchozí rozsudek Ústavní soud zrušil, postupoval v intencích jeho závěrů a ve věci znovu rozhodl. Ústavní soud se ztotožňuje s názorem Nejvyššího správního soudu, že žádná procesní právní norma neukládá správním soudům povinnost vyzvat účastníka řízení (v daném případě stěžovatelku) k dalšímu vyjádření po vydání zrušujícího nálezu Ústavního soudu. Povinností soudu je v souladu s §36 odst. 1 s. ř. s. zachovat rovné postavení účastníků v řízení a poskytnout jim stejné možnosti k uplatnění jejich práv, což kasační soud respektoval.
Nejvyšší správní soud při přezkumu zákonnosti rozhodnutí správních soudů vychází ze skutkového stavu, jaký tu byl v době, kdy správní soud rozhodoval (viz také §109 odst. 5 s. ř. s.). Stěžovatelka měla v mezidobí od vydání nálezu sp. zn. I. ÚS 3755/17 (15. 8. 2018) do vydání napadeného rozsudku (12. 12. 2019) dostatečný časový prostor, v němž se mohla, měla-li to za významné, vyjádřit a předestřít kasačnímu soudu v návaznosti na závěry Ústavního soudu svoji doplňující argumentaci. Stěžovatelka byla seznámena s tím, jak věc posoudil Ústavní soud a jaké požadavky klade na kasační soud v dalším řízení, resp. v jeho dalším rozhodnutí, tedy co je po nálezu Ústavního soudu úkolem Nejvyššího správního soudu. Ústavní soud zdůrazňuje, že kasační soud v době po vydání nálezu sp. zn. I. ÚS 3755/17 neprováděl žádné dokazování, neobstarával žádné doplňující podklady ani nezjišťoval žádné další skutečnosti; jeho úkolem nebylo doplňovat či upřesňovat skutkový stav věci, který žádných změn nedostál. Ze strany kasačního soudu nedošlo k žádné změně právního názoru či judikaturnímu obratu, který by byl pro stěžovatelku překvapivý, mohl by být na újmu jejímu právu na "rovnost zbraní" a byl by způsobilý zasáhnout její právo vyjádřit se k věci. V nynější věci tak nejsou přiléhavé závěry nálezů Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 635/18 a II. ÚS 2398/18, na něž stěžovatelka odkazuje.
Ústavní soud nesdílí názor stěžovatelky, že by Nejvyšší správní soud neakceptoval závazný právní názor Ústavního soudu. Ověřil, že napadené rozhodnutí nosné závěry vyslovené Ústavním soudem plně respektuje, a tedy nedošlo k porušení principu kasační závaznosti nálezů vyplývajícího z čl. 89 odst. 2 Ústavy. Povinností kasačního soudu bylo provést dostatečné skutkové odlišení nynějšího případu od věci, jež byla předmětem posouzení v rozsudku Gregi. Ústavní soud v nálezu sp. zn. I. ÚS 3755/17 vyslovil, že sice skutková podstata obou věcí byla shodná, ale byly zde "odlišné (...) bližší konkrétní okolnosti" (bod 26. nálezu sp. zn. I. ÚS 3755/17). K otázce skutkového odlišení oproti věci řešené v rozsudku Gregi se kasační soud dostatečně a ústavně konformně vyslovil zejména v odstavcích 29 a 30 napadeného rozsudku.
Ústavní soud současně poukazuje na to, že stěžovatelka v ústavní stížnosti pomíjí závěr Ústavního soudu, na jehož základě měl kasační soud zohlednit také i další judikaturní vývoj ve skutkově či právně obdobných věcech, který podle Ústavního soudu doznal částečného posunu. Následně měl kasační soud "dříve vyslovené právní závěry respektovat i v projednávaném případě anebo předložit odlišný právní názor rozšířenému senátu" (bod 33. nálezu sp. zn. I. ÚS 3755/17). Ústavní soud shledal, že se kasační soud dostatečným způsobem zabýval nejen skutkovým odlišením stěžovatelčina případu oproti věci řešené v rozsudku Gregi, ale zohlednil i relevantní judikaturu k informační povinnosti podle §9 odst. 1 zákona o ochraně spotřebitele, která v době před vydáním nyní napadeného rozsudku byla známa (např. rozsudky č. j. 9 As 93/2016-28, č. j. 7 As 99/2017-32, č. j. 5 As 298/2016-52 nebo č. j. 7 As 379/2017-26).
Ústavní soud nepovažuje za opodstatněnou ani námitku tvrzeného porušení práva na zákonného soudce. Nejvyšší správní soud dostatečným a ústavně konformním způsobem provedl skutkovou distinkci, zohlednil i svoji judikaturu ve skutkově a právně obdobných věcech a na základě jejího detailního rozboru potřebu předložit věc rozšířenému senátu podle §17 odst. 1 s. ř. s. neshledal. Nejvyšší správní soud stěžovatelce osvětlil, proč se jí namítané judikatorní závěry na její případ neuplatní způsobem, který stěžovatelka požaduje.
Ústavní soud uzavírá, že žádné porušení ústavně zaručených práv stěžovatelky neshledal, neboť závěry Nejvyššího správního soudu jsou z hlediska zachování kautel ústavnosti zcela akceptovatelné; nenesou znaky protiústavní nepředvídatelnosti v soudním rozhodování, svévole, extrémního interpretačního vykročení či jiného porušení zásad spravedlivého řízení.
Na základě výše uvedeného Ústavní soud mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení ústavní stížnost podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 23. února 2021
JUDr. Tomáš Lichovník, v. r.
předseda senátu