ECLI:CZ:US:2021:1.US.516.21.1
sp. zn. I. ÚS 516/21
Usnesení
Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Jaromírem Jirsou o ústavní stížnosti stěžovatele Jana Kovaříka, právně zastoupeného Mgr. Ing. Janem Boučkem, advokátem se sídlem v Praze 1, Opatovická 1659/4, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 30 Cdo 11/2021-147 ze dne 27. 1. 2021 a rozsudku Městského soudu v Praze č. j. 51 Co 319/2020-137 ze dne 10. 11. 2020, za účasti Nejvyššího soudu a Městského soudu v Praze, jako účastníků řízení, a dále České republiky - Ministerstva spravedlnosti, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 427/16, jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Obvodní soud pro Prahu 1 (dále jen "nalézací soud") rozsudkem č. j. 17 C 28/2017-114 ze dne 2. 6. 2020 zčásti vyhověl žalobě stěžovatele o zadostiučinění za průtahy v řízení, vyčíslené částkou 150 000 Kč s příslušenstvím - výrokem I přiznal stěžovateli částku 48 562 Kč s příslušenstvím, výrokem II žalobu zamítl co do částky 101 438 Kč a výrokem III uložil vedlejší účastnici nahradit náklady řízení stěžovatele ve výši 39 912 Kč. Městský soud v Praze (dále jen "odvolací soud") napadeným rozsudkem rozhodl k odvolání vedlejší účastnice tak, že se výroky I a III rozsudku nalézacího soudu potvrzují (výrok I) a uložil vedlejší účastnici nahradit stěžovateli náklady odvolacího řízení ve výši 8 228 Kč. Nejvyšší soud odmítl dovolání stěžovatele podle §238 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu (týkající se peněžitého plnění nepřevyšujícího 50 000 Kč) poté, co dospěl k závěru, že vzhledem k tomu, že stěžovatel sám rozsudek nalézacího soudu (konkrétně výrok II) odvoláním nenapadl a vyšší než přiznané zadostiučinění požadoval pouze v rámci vyjádření k odvolání vedlejší účastnice, byla předmětem odvolacího řízení pouze částka 48 562 Kč, přiznaná výrokem I rozsudku nalézacího soudu, což činí dovolání stěžovatele s odkazem na uvedené ustanovení ze zákona nepřípustným.
2. Dříve, než se Ústavní soud může zabývat obsahem ústavní stížnosti, je třeba zkoumat, zda návrh splňuje náležitosti předpokládané zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu").
3. Ústavní stížnost je nepřípustná.
4. Z principu subsidiarity řízení o ústavní stížnosti plyne, že je povinností stěžovatele vyčerpat všechny procesní prostředky (řádné i mimořádné), které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje předtím, než se obrátí na Ústavní soud (§75 odst. 1 ve spojení s §72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu).
5. Vzhledem ke skutečnosti, že stěžovatel nebrojil proti zamítavému výroku II rozsudku nalézacího soudu odvoláním jako řádným opravným prostředkem, který měl k ochraně svých práv k dispozici, nejsou k projednání ústavní stížnosti splněny zákonné podmínky. Za řádné (efektivní) vyčerpání dostupných procesních prostředků ve smyslu §75 odst. 1 uvedeného zákona přitom nelze považovat polemiku s pravomocným (účastníky nenapadeným) výrokem soudního rozhodnutí ve vyjádření k odvolání jiného účastníka proti ostatním výrokům předmětného rozhodnutí, jak stěžovateli náležitě vysvětlily odvolací soud i Nejvyšší soud.
6. Ústavní soud proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu jako návrh nepřípustný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 16. března 2021
Jaromír Jirsa v. r.
soudce zpravodaj