ECLI:CZ:US:2021:1.US.517.21.1
sp. zn. I. ÚS 517/21
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Tomáše Lichovníka (soudce zpravodaj) a soudců Jaromíra Jirsy a Vladimíra Sládečka ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky Marty Lepičové, zastoupené Mgr., Ing. Robertem Bochníčkem, advokátem se sídlem Americká 33, Plzeň, proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 24. 11. 2020, sp. zn. 14 Co 160/2020, a rozsudku Okresního soudu Plzeň- sever ze dne 21. 5. 2020, sp. zn. 4 C 195/2019, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavnímu soudu byl dne 24. 2. 2021 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu §72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), prostřednictvím něhož se stěžovatelka domáhala zrušení v záhlaví uvedených rozsudků obecných soudů.
Předtím, než se Ústavní soud začal věcí zabývat, přezkoumal podání po stránce formální a konstatoval, že podaná ústavní stížnost obsahuje veškeré náležitosti, jak je stanoví zákon o Ústavním soudu.
II.
Stěžovatelka se v řízení před obecnými soudy domáhala vydání rozhodnutí, jímž by byla žalovanému uložena povinnost zaplatit žalobkyni částku 32 500 Kč s příslušenstvím. Svoji žalobu odůvodnila tím, že účastníci jsou spoluvlastníky v rozhodnutí blíže popsané bytové jednotky. Účastníci jsou bývalí manželé. Žalovaný užívá bytovou jednotku nepřetržitě asi po dobu 20 let, a to i poté, co v roce 2017 byla bytová jednotka převedena do spoluvlastnictví účastníků. Stěžovatelka v roce 2019 vyzvala žalovaného k úhradě nájemného z jejího spoluvlastnického podílu, a to za období od června 2017 do konce roku 2017. Nalézací soud rozhodl o podané žalobě tak, že ji zamítl. Ke stěžovatelkou podanému odvolání rozhodl krajský soud tak, že rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a změnil rozhodnutí o nákladech řízení.
Stěžovatelka v ústavní stížnosti namítá, že jí je ze strany vedlejšího účastníka řadu let znemožněno užívání bytu, za což se v řízení před obecnými soudy domáhala vzniklého bezdůvodného obohacení. Nesouhlasí přitom s tím, že by se užívání bytu na žalovaném v minulosti nedomáhala. Odkázala se na judikaturu týkající se vztahů mezi spoluvlastníky, přičemž za situace, kdy detentor odmítne vydat klíče k přístupu do nemovitosti, fakticky vylučuje spoluvlastníka z užívání nemovitosti. Napadená rozhodnutí obecných soudů jsou podle stěžovatelky v rozporu s čl. 11 a čl. 36 Listiny základních práv a svobod.
III.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud předesílá, že není součástí soustavy soudů [čl. 91 odst. 1 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava")] a nepřísluší mu oprávnění vykonávat dozor nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti soudů je Ústavní soud v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody stěžovatele. Takové zjištění však v projednávané věci neučinil.
Předně je třeba uvést, že projednávaný spor postrádá ústavněprávní rovinu a je pouhým odrazem neshod mezi spoluvlastníky, kteří nejsou schopni v rámci podústavního práva dosáhnout dohody v užívání předmětu spoluvlastnictví. Podle náhledu Ústavního soudu jim právní řád přitom dává dostatečné nástroje k tomu, aby si své spoluvlastnické vztahy upravili - byť za pomocí soudu. Spoluvlastníkovi nic nebrání domáhat se bezdůvodného obohacení, ale v projednávané věci obecné soudy řádně odůvodnily závěr, podle něhož stěžovatelka neprokázala, že jí bylo v rozhodném období v užívání bytu bráněno. Jinými slovy řečeno, není zřejmé, že by se stěžovatelka v rozhodném období svých spoluvlastnických práv aktivně domáhala. Obecné soudy ve své argumentaci přiléhavě poukázaly též na skutečnost, že stěžovatelka měla v bytě své věci, což vylučuje, že by předmět spoluvlastnictví neužívala. V situaci, kdy stěžovatelka ve svém návrhu nepřihlédla k nákladům spojeným s užíváním bytu, nelze obecným soudům vytknout, že bezdůvodné obohacení na straně žalovaného nedohledaly.
Ze všech uvedených příčin nemá Ústavní soud důvod zpochybňovat závěry napadených rozhodnutí, v nichž porušení základních práv stěžovatelky neshledal. Obecné soudy se danou věcí podrobně zabývaly a v odůvodnění svých rozhodnutí srozumitelně uvedly, na základě jakých úvah k jednotlivým závěrům dospěly. Rozhodnutí nevybočují z Ústavou stanoveného rámce, jejich odůvodnění je ústavně souladné a není důvod je zpochybňovat.
Ze všech shora vyložených důvodů Ústavní soud ústavní stížnost odmítl podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 9. března 2021
Tomáš Lichovník v. r.
předseda senátu