ECLI:CZ:US:2021:1.US.532.21.1
sp. zn. I. ÚS 532/21
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Tomáše Lichovníka (soudce zpravodaje), soudce Vladimíra Sládečka a soudce Jaromíra Jirsy ve věci ústavní stížnosti I. K., toho času ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici Světlá nad Sázavou, zastoupené Petrem Sopuchem, advokátem se sídlem Běhounská 4/20, 602 00 Brno, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 11 Tdo 1086/2020-950 ze dne 27. 10. 2020, rozsudku Vrchního soudu v Olomouci č. j. 6 To 40/2020-868 ze dne 4. 6. 2020 a rozsudku Krajského soudu v Ostravě č. j. 33 T 1/2019-732 ze dne 20. 2. 2020 takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností, která splňuje formální náležitosti ustanovení §34 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedených soudních rozhodnutí, jimiž mělo dojít zejména k porušení čl. 8 odst. 1 a 2, jakož i čl. 36 až 40 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Z napadených rozhodnutí Ústavní soud zjistil, že shora označeným rozsudkem Krajského soudu v Ostravě byla stěžovatelka uznána vinnou zločinem nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle §283 odst. 1, odst. 3 písm. c) trestního zákoníku (dále též "tr. zákoník"), jehož se měla dopustit tím, že v rozporu se svými odbornými znalostmi z oboru farmacie i zákonnými povinnostmi na základě oslovení a poptávky polsky mluvících osob objednávala a těmto následně prodávala větší množství léku Adipex Retard, přestože si byla vědoma toho, že jeho výdej je vázán na lékařský předpis, a ač jí z okolností, za nichž léčivý přípravek poskytovala, muselo být zřejmé, že nemohou sloužit k osobní terapeutické potřebě, nýbrž vysoce pravděpodobně k další neoprávněné dispozici. Způsob provedení a další okolnosti tohoto jednání jsou blíže popsány ve skutkové větě výroku o vině rozsudku krajského soudu. Za tento trestný čin byla stěžovatelka odsouzena k nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání 8 let, pro jehož výkon byla zařazena do věznice s ostrahou. Stěžovatelce byl rovněž uložen trest zákazu činnosti farmaceuta na dobu čtyř let.
Proti rozsudku soudu prvního stupně, a to pouze do výroku o trestu, podala stěžovatelka odvolání, jemuž Vrchní soud v Olomouci v záhlaví citovaným rozsudkem zčásti vyhověl tak, že rozsudek krajského soudu ve výroku o trestu zrušil a při nezměněném výroku o vině stěžovatelku odsoudil podle §283 odst. 3 tr. zákoníku za použití §58 odst. 1 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání pěti let, pro jehož výkon ji zařadil do věznice s ostrahou. Ve shodě se soudem prvního stupně stěžovatelce též uložil trest zákazu činnosti farmaceuta na dobu čtyř let. Následné dovolání stěžovatelky proti tomuto rozhodnutí Nejvyšší soud vpředu uvedeným usnesením odmítl.
V ústavní stížnosti stěžovatelka namítla, že vrchní soud své rozhodnutí ohledně motivu a okolností spáchání trestného činu založil na extrémně rozporných skutkových zjištěních. Dále byla dle jejího názoru porušena zásada in dubio pro reo, zásada bezprostřednosti a ústnosti, subsidiarity trestní represe, byly nesprávně vyhodnoceny polehčující okolnosti a související skutkové okolnosti byly nesprávně podřazeny pod trestněprávní normy. Vrchní soud v Olomouci dle stěžovatelky nereflektoval ani důkazní návrhy obhajoby, ani nevyčkal vyhotovení a předložení navrženého znaleckého posudku, ačkoliv byl již vyhotovován. Stěžovatelka dále upozornila na některé nesprávnosti objevující se v řadě soudních písemností, včetně meritorních rozhodnutí. Stěžovatelka konečně také namítla, že ve velmi podobném případu jiné lékárnice, řešeným týmž trestním senátem vrchního soudu, se odvolací soud uchýlil ke snížení trestu odnětí svobody v délce tří let, jehož výkon podmíněně odložil při stanovení nejvyšší možné délky zkušební doby. V té spojitosti provedla v ústavní stížnosti obsáhlé porovnání obou trestních věcí a na jeho podkladě dospěla k závěru, že i v jejím případě mělo být přistoupeno k uložení podmíněného trestu odnětí svobody, a to tím spíše, byl-li ve srovnávané věci rozsah páchané trestné činnosti větší. Tuto svoji argumentaci stěžovatelka v ústavní stížnosti dále rozvedla.
Ústavní soud zvážil argumentaci stěžovatelky i obsah naříkaných soudních aktů a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je dílem zjevně neopodstatněná, dílem nepřípustná.
Ústavní soud pokládá za nutné nejprve připomenout, že řízení o ústavní stížnosti již není pokračováním trestního řízení, nýbrž samostatným specializovaným řízením, jehož předmětem je v posuzované věci přezkum napadených soudních rozhodnutí toliko v rovině porušení základních práv či svobod zaručených ústavním pořádkem. To především znamená, že zpochybnění skutkových závěrů obecných soudů na pozadí vlastní verze či výkladu skutkového děje se v řízení o ústavní stížnosti s ohledem na postavení Ústavního soudu nelze úspěšně domáhat, jelikož jen (obecný) soud je oprávněn rozhodovat o vině a trestu za trestné činy (čl. 40 odst. 1 Listiny), a proto jedině on je za tím účelem oprávněn provádět a hodnotit důkazy. Hodnocení motivu a okolností spáchání trestného činu stěžovatelkou proto bylo a zůstává výsadou trestních soudů, v daném případě zejména soudu odvolacího. Případný zásah Ústavního soudu se omezuje pouze na vážné vybočení soudů z kautel spravedlivého procesu při tomto hodnocení, anebo jiný ústavně významný nedostatek, jež ovšem Ústavní soud neshledal.
Podstatou ústavní stížnosti je nesouhlas stěžovatelky s uložením nepodmíněného trestu odnětí svobody v trvání 5 let, namísto uložení trestu v délce 3 roky s podmíněným odkladem jeho výkonu, a to zejména na pozadí velmi obdobné trestní věci, vedené u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. 48 T 2/2020 a rozhodované týmž senátem Vrchního soudu v Olomouci v odvolacím řízení, vedeném pod sp. zn. 6 To 83/2020.
Ústavní soud považuje za nutné nejprve podotknout, že stěžovatelka byla podle kvalifikované skutkové podstaty v ustanovení §283 odst. 1, odst. 3 písm. c) tr. zákoníku ohrožena trestní sazbou s rozpětím od 8 do 12 let, tedy trestem odnětí svobody ze zákona nepodmíněným (§81 odst. 1 tr. zákoníku). Snížení trestní sazby odnětí svobody pod dolní hranici jejího rozpětí soudu umožňuje jen institut mimořádného snížení trestu odnětí svobody, zakotvený v ustanovení §58 tr. zákoníku. Jeho použití závisí na úvaze soudu v konkrétním případě. Ostatně na fakultativní povahu tohoto institutu setrvale upozorňuje ve své rozhodovací praxi také Ústavní soud (z poslední doby srov. např. bod 12 usnesení sp. zn. III. ÚS 2019/20 ze dne 18. 11. 2020, bod 10 usnesení sp. zn. II. ÚS 2603/20 ze dne 6. 10. 2020, bod 16 usnesení sp. zn. II. ÚS 3060/19 ze dne 12. 5. 2020 aj.). Ústavní soud přitom v nálezu sp. zn. IV. ÚS 950/19 ze dne 14. 4. 2020 dal zřetelně najevo, že legislativní individualizace trestu u zvlášť závažného zločinu nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle §283 odst. 1, odst. 3 písm. c) tr. zákoníku "za standardních okolností zcela vylučuje uložení trestu odnětí svobody s podmíněným odkladem, neboť dle §81 odst. 1 trestního zákoníku je možno takový podmíněný odklad učinit jen tehdy, jestliže konkrétní výměra trestu nepřevyšuje tři léta. Podmíněný odklad výkonu trestu odnětí svobody u trestného činu s právní kvalifikací dle §283 odst. 1, odst. 3 písm. c) trestního zákoníku je tak možný jen s maximálním využitím institutu mimořádného snížení trestu odnětí svobody dle §58 odst. 1 trestního zákoníku (...), tedy za okolností zcela výjimečných" (viz bod 64 cit. nálezu).
Z právě vyloženého je patrné, že sama skutečnost, že vrchní soud v trestní věci stěžovatelky přistoupil k použití institutu mimořádného snížení trestu odnětí svobody, již představuje určité dobrodiní. Vytýkat mu potom, že v jeho aplikaci nešel tak říkajíc "na doraz", tedy že trest odnětí svobody nesnížil na tříletou, dále již nepřekročitelnou hranici za současného podmíněného odkladu jeho výkonu, tak není v obecné rovině namístě nejen z ústavněprávního pohledu. Nejvyšší soud tedy v napadeném usnesení nepochybil, jestliže uzavřel, že k takovému kroku mohou soudy přistoupit jen ve zcela výjimečných případech, jímž však případ stěžovatelky není. Dovolací soud též srozumitelně a logicky vysvětlil, proč dovolání stěžovatelky, v němž požadovala přezkum správnosti úvah odvolacího soudu týkajících se výměry a druhu trestu, není otevřen žádný z dovolacích důvodů, nevyjímaje dovolací důvod dle ustanovení §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. (bod 24 napadeného usnesení Nejvyššího soudu). V tomto ohledu je postoj Nejvyššího soudu konzistentní s jeho ustálenou rozhodovací praxí (viz Nejvyšším soudem v téže pasáži odkazovaná rozhodnutí), navíc se jedná o závěr Ústavním soudem aprobovaný (srov. kupř. bod 10 shora vzpomenutého usnesení sp. zn. II. ÚS 2603/20 ze dne 6. 10. 2020).
Vrchní soud v Olomouci by se tedy byl v naznačeném směru mohl porušení základního práva stěžovatelky na spravedlivý proces dopustit pouze tím, že by byl býval v jejím případě nedůvodně rozhodl v její neprospěch v porovnání se skutkově i právně stejným, popřípadě velmi obdobným případem. V takovém případě by byl mohl porušit zásadu rovnosti všech před zákonem i soudem. Ústavní soud však po pečlivém prostudování případu stěžovatelky a jí předestřené trestní věci jiného farmaceuta dospěl k závěru, že srovnání učiněné stěžovatelkou v ústavní stížnosti zcela neobstojí. Srovnávaný případ totiž vykazuje vedle řady shodných rysů i soubor takových dílčích a zároveň i významných odlišností, které ve věci stěžovatelky scházejí a které ve svém souhrnu působí v tamní věci takovou intenzitou, že vskutku vedly odvolací soud k maximálnímu využití institutu mimořádného snížení trestu odnětí svobody dle §58 odst. 1 tr. zákoníku, a ve svém důsledku i podmíněnému odkladu výkonu tohoto trestu.
První a ne zcela zanedbatelnou odchylkou oproti nyní projednávané věci, již ovšem stěžovatelka v ústavní stížnosti nezmiňuje, je skutečnost, že lékárnice ve srovnávané trestní věci vydávala stejný přípravek ve většině případů na recepty. Byť šlo o recepty, které byly shledány neplatnými, resp. o recepty vystavované čtyřmi různými polskými lékaři a zmíněná lékárnice mohla bez obtíží odhalit účelovost jednání polsky hovořících osob ve vztahu k opatření přípravku Adipex Retard. Naproti tomu v nyní souzené věci stěžovatelka uváděla do nekontrolovaného volného oběhu totéž léčivo bez předložení jakéhokoli receptu, tedy konala bez dalšího ve zřejmém rozporu s povinnostmi plynoucími z ustanovení §82 odst. 1 a zvláště pak z ustanovení §83 odst. 4 zákona o léčivech.
Mnohem význačnější odlišnost spočívá v motivu jednání stěžovatelky a lékárnice v porovnávané trestní věci. Vrchní soud v nyní napadeném rozsudku přesvědčivě vyložil, proč nepřijal stěžovatelkou prezentovaný motiv spočívající ve snaze zajistit finančně chod lékárny, v níž pracovala, případně zajistit pracovní místa dalším zaměstnankyním lékárny (viz zejména bod 20 na str. 16 napadeného rozsudku odvolacího soudu). S tím pak kontrastuje případ srovnávané trestní věci, v němž bylo postaveno najisto, že provoz odsouzenou vlastněné lékárny by byl bez kompenzace nadměrným prodejem přípravku Adipex Retard dlouhodobě ztrátový, takže její motivace udržet lékárnu v chodu byla soudy přijata (v podrobnostech lze odkázat na bod 14 rozsudku Krajského soudu v Ostravě č. j. 48 T 2/2020-2048 ze dne 3. 9. 2020, potažmo bod 11 rozsudku Vrchního soudu v Olomouci č. j. 6 To 83/2020-2078 ze dne 10. 12. 2020).
Dalším nepřehlédnutelným rozdílem je počin odsouzené v porovnávané trestní věci při zajišťování finančních prostředků, kdy sama (resp. společně se svým manželem) doplnila zůstatek na v mezidobí již zajištěném bankovním účtu tak, aby bylo možno postihnout celý výnos z její trestné činnosti, jak byl vyčíslen orgány činnými v trestním řízení. Vrchní soud to dokonce označil za "naprosto bezprecedentní aktivitu obžalované" (bod 14 cit. rozsudku). Oproti tomu stěžovatelka, byť nebylo zjištěno, že by byla sama měla z prodeje léku finanční prospěch, nabídla svému zaměstnavateli finanční odškodnění pouze ve výši 10 000 Kč, tedy ve výši nepoměrné s ohledem na rozsah spáchané trestné činnosti, takže ve výsledku tuto nabídku vrchní soud nepřijal, resp. nepřihlédl k ní jako k polehčující okolnosti (viz bod 24 na str. 20 nyní napadeného rozsudku odvolacího soudu).
Konečně zřejmě nejvýznamnějším rozdílem, pro který se odvolací soud odhodlal uložit ve srovnávané věci toliko podmíněný trest odnětí svobody, jsou poměry pachatele. Vrchní soud ve srovnávané věci poukázal na věk obžalované lékárnice, jíž už v době páchání trestné činnosti bylo téměř 70 let (kdežto stěžovatelce bylo v době páchání trestné činnosti méně než 50 let). Vrchní soud přitom nezohlednil tento věk izolovaně, nýbrž ve vazbě na zdravotní stav manžela, trpícího celou řadou závažných onemocnění, a jeho závislost na její péči. Odtud vrchní soud dovodil, že výkon trestu odnětí svobody uloženého obžalované by na ni a především jejího manžela měl významný negativní dopad, umocněný jejich věkem a zdravotním stavem s reálnou možností, že jejich dosavadní (a harmonické) soužití již nebude v důsledku výkonu trestu obnoveno. Natolik vážná situace však v případě stěžovatelky nebyla soudy zjištěna a ani stěžovatelka sama v průběhu řízení netvrdila závislost těžce nemocné osoby blízké na její péči.
Nepodmíněný trest odnětí svobody v trvání 5 let, uložený stěžovatelce napadeným rozsudkem vrchního soudu, nelze současně považovat za exemplární, jak tvrdí v ústavní stížnosti. Případy týkající se neoprávněného prodeje, resp. odběru přípravku Adipex Retard nejsou vůbec ojedinělé, přičemž sám Ústavní soud se již ve své judikatuře opakovaně zabýval ústavní konformitou rozhodnutí vzešlých z trestních řízení v těchto věcech. V nich byly pachatelům, nezřídka v obdobném postavení jako stěžovatelka, uloženy mnohdy i citelné tresty odnětí svobody (srov. usnesení ve věcech sp. zn. IV. ÚS 1782/20, IV. ÚS 3325/17, II. ÚS 1157/19, I. ÚS 838/20, III. ÚS 828/20, III. ÚS 963/20). V tomto ohledu se nepodmíněný trest odnětí svobody uložený stěžovatelce nikterak nevymyká z průměru trestání typově obdobné trestné činnosti.
Ústavní soud nepřisvědčil ani námitkám stěžovatelky stran tvrzené nedostatečné reflexe důkazních návrhů obhajoby. Vrchní soud v napadeném rozsudku dosti zevrubně ozřejmil, proč celou řadu těchto důkazních návrhů neakceptoval (body 12 až 17). Ústavní soud v odůvodnění zamítnutí důkazních návrhů odvolacím soudem žádnou svévoli nezjistil.
Poukazuje-li stěžovatelka na některé nesprávnosti objevující se v řadě soudních písemností, včetně nyní napadených meritorních rozhodnutí, jako například záměna partnera stěžovatelky za soudního znalce v dotčeném usnesení Nejvyššího soudu, dlužno uvést, že se jedná o takové zřejmé nesprávnosti v psaní, které nemají na ústavní konformitu napadených soudních rozhodnutí jakýkoli vliv.
Na samotný závěr je třeba dodat, že domáhá-li se stěžovatelka v ústavní stížnosti též zrušení v záhlaví citovaného rozsudku Krajského soudu v Ostravě, a to formálně v celém rozsahu, jde v této části o návrh nepřípustný. Je tomu tak jednak proto, že výrok o vině tohoto rozsudku nebyl dotčen žádným způsobilým opravným prostředkem, když jej stěžovatelka napadla odvoláním jen ve výroku o trestu, jednak tento rozsudek soudu prvního stupně byl právě ve výroku o trestu zrušen a plně nahrazen rozsudkem odvolacího soudu, takže v této části již dané rozhodnutí (samostatně) neexistuje.
Ve světle řečeného tudíž Ústavní soud odmítl ústavní stížnost zčásti dle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný a zčásti dle §43 odst. 1 písm. e) téhož zákona jako návrh nepřípustný.
S ohledem na skutečnost, že stěžovatelka se již nachází ve výkonu trestu, přistoupil Ústavní soud k rozhodnutí přednostně.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 16. března 2021
Tomáš Lichovník v. r.
předseda senátu