ECLI:CZ:US:2021:1.US.543.21.1
sp. zn. I. ÚS 543/21
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Tomáše Lichovníka, soudce zpravodaje Jaromíra Jirsy a soudce Vladimíra Sládečka o ústavní stížnosti stěžovatelky AGROMAP s. r. o., se sídlem v Praze 4, Hřebíkova 1873/6, zastoupené JUDr. Jiřím Vaníčkem, advokátem se sídlem v Praze 8, Šaldova 466/34, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu č. j. 2 As 22/2019-45 ze dne 29. 12. 2020 a rozsudku Městského soudu v Praze č. j. 6 A 82/2012-124 ze dne 20. 12. 2018, za účasti Nejvyššího správního soudu a Městského soudu v Praze, jako účastníků řízení, a a) Ministerstva životního prostředí, se sídlem v Praze 10, Vršovická 1442/65, a b) Ing. Petra Poskočila, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavní stížností se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví citovaných rozhodnutí, neboť je přesvědčena, že jimi bylo porušeno její ústavně zaručené právo na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").
2. Rozhodnutím vedlejšího účastníka a) ze dne 24. 10. 2011, č. j. 616/520/11, 61964/ENV/11, 520/1027/04, bylo zamítnuto odvolání stěžovatelky a potvrzeno rozhodnutí České inspekce životního prostředí, Oblastního inspektorátu Plzeň (dále jen "ČIŽP") ze dne 31. 8. 2004, č. j. 03/OH/6154/04/Je, kterým byla stěžovatelce uložena pokuta ve výši 200 000 Kč za porušení §12 odst. 2 zákona č. 185/2001 Sb., o odpadech a o změně některých dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o odpadech"). Porušení se stěžovatelka dopustila tím, že na pozemcích specifikovaných v rozhodnutí nakládala s odpady mimo zařízení, která jsou k nakládání s odpady podle uvedeného zákona určena. Rozhodnutí ze dne 24. 10. 2011 vedlejší účastník a) vydal po sérii soudních řízení, ve kterých byly zrušeny předchozí rozhodnutí vedlejšího účastníka a) v dané věci ze dne 17. 12. 2004 a ze dne 6. 3. 2006.
3. Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") nejprve zamítl žalobu stěžovatelky směřující proti rozhodnutí vedlejšího účastníka a) ze dne 24. 10. 2011 rozsudkem č. j. 6 A 82/2012-79 ze dne 4. 10. 2016. Tento rozsudek ke kasační stížnosti stěžovatelky zrušil Nejvyšší správní soud (dále též "NSS") rozsudkem č. j. 2 As 2/2017-48 ze dne 11. 7. 2018 pro nepřezkoumatelnost posouzení otázky prekluze.
4. Ústavní stížností napadeným rozsudkem městský soud opětovně zamítl jako nedůvodnou žalobu, kterou se stěžovatelka domáhala zrušení rozhodnutí vedlejšího účastníka a) ze dne 24. 10. 2011. NSS ústavní stížností napadeným rozsudkem zamítl kasační stížnost stěžovatelky a potvrdil předmětný rozsudek městského soudu jako věcně správný; v odůvodnění svého rozhodnutí dospěl k těmto závěrům: Rozsudek je přezkoumatelný, neboť městský soud se vypořádal s obsahem a smyslem žalobní argumentace stěžovatelky a řádně odůvodnil své závěry. Tříletá objektivní prekluzivní lhůta k uložení pokuty byla v den nabytí právní moci rozhodnutí vedlejšího účastníka a) zachována. První zákonná podmínka, tj. že materiál, který stěžovatelka na pozemky uložila, je odpadem ve smyslu zákona o odpadech, byla naplněna, neboť využití demoliční suti stěžovatelkou bylo možné jen po předchozím zpracování. Druhá zákonná podmínka, tj. že stěžovatelka nakládala s odpadem v zařízení, ve kterém nebylo nakládání povoleno, byla rovněž splněna, neboť pozemky zařazené do zemědělského půdního fondu jsou za běžných okolností zařízením, v němž není nakládání s odpady povoleno, a stěžovatelka měla možnost vyjádřit se k podkladům pro rozhodnutí. Konečně, stěžovatelčina námitka, že absence časového vymezení skutku ve výrokové části rozhodnutí správního orgánu prvního stupně má za následek jeho nezákonnost, je podle §104 odst. 4 soudního řádu správního nepřípustná, neboť ji stěžovatelka v rámci přísně koncentrační žalobní lhůty neuplatnila v řízení před městským soudem včas.
5. Argumentaci stěžovatelky lze shrnout následovně: Stěžovatelka tvrdí, že správní soudy se dopustily zjevného excesu při posouzení otázky běhu tříleté prekluzivní lhůty. Podle stěžovatelky musí rozhodnutí o uložení pokuty ve výrokové části obsahovat i určité časové vymezení skutku, aby bylo možné určit počátek běhu prekluzivní lhůty; ve výrokových částech předmětných správních rozhodnutí i v jejich odůvodnění však takové časové ohraničení protiprávního jednání stěžovatelky chybí. Napadená soudní rozhodnutí jsou podle stěžovatelky nepřezkoumatelná, neboť správní soudy vycházely z nepodložených tvrzení a dopustily se nepřípustné selekce důkazů. Stěžovatelka poukazuje na rozpor mezi provedenými důkazy - z jednoho protokolu o podání vysvětlení podle ní vyplývá, že materiál byl na pozemky navážen na jaře, z druhého protokolu vyplývá, že materiál byl ukládán od října do listopadu roku 2002. Tvrzení stěžovatelky, že navážení materiálu bylo ukončeno 30. 11. 2002 je nutno brát pouze jako orientační. Absence časového vymezení protiprávního skutku je přitom vada, ke které správní soudy měly přihlédnout ex officio. Stěžovatelka nadto jednoznačně namítala zánik její odpovědnosti z důvodu uplynutí lhůty pro uložení pokuty; závěr správních soudů, že jde o nepřípustnou námitku uplatněnou po koncentrační žalobní lhůtě, tak neobstojí. Stěžovatelka dále uvádí, že správní soudy chybně posoudily právní otázku, zda do běhu prekluzivní lhůty lze či nelze započíst také lhůtu od právní moci rozhodnutí vedlejšího účastníka a) ze dne 24. 10. 2011 do doby podání správní žaloby dne 16. 1. 2012 a lhůtu po právní moci rozsudku městského soudu ze dne 4. 10. 2016 do dne 2. 1. 2017, tj. do doby podání kasační stížnosti proti tomuto rozsudku. Stěžovatelka dále namítá, že NSS se nevypořádal s několika podstatnými námitkami, které v kasační stížnosti v bodech 60-73 uvedla (odkaz správních orgánů na neúčinný předpis, řádně neskončené dokazování městským soudem, neprovedené návrhy na dokazování). NSS tedy podle stěžovatelky svoje rozhodnutí řádně neodůvodnil, a proto je rozsudek nepřezkoumatelný. Stěžovatelka rovněž rozporuje bod 72 rozsudku NSS a uvádí, že správní orgány porušily jejich povinnost seznámit stěžovatelku se všemi podklady pro vydání rozhodnutí. Stěžovatelka konečně rozporuje také závěry správních soudů ohledně toho, zda uložený materiál byl odpadem ve smyslu zákona o odpadech; tvrdí, že nemusela materiál k opětovnému využití zásadním způsobem zpracovat. Správní orgány konečně podle stěžovatelky nezařadily materiál do některé ze skupiny odpadů podle přílohy č. 1 zákona o odpadech, což znamená, že nebyla naplněna definice odpadu.
6. Ústavní stížnost byla oprávněnou osobou podána včas [§72 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu)]; stěžovatelka je řádně zastoupena advokátem (§30 odst. 1 téhož zákona) a Ústavní soud je k projednání ústavní stížnosti příslušný.
7. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a k zásahu do rozhodovací činnosti obecných soudů je povolán výhradně tehdy, nebyl-li z jejich strany dodržen ústavní rámec. Nejvyšší správní soud je orgánem, jemuž přísluší výklad podústavního práva v oblasti veřejné správy a sjednocování judikatury správních soudů (viz např. usnesení sp. zn. I. ÚS 1172/19 ze dne 26. 6. 2019, všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na https://nalus.usoud.cz). Pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyla dotčena předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé (viz např. usnesení sp. zn. III. ÚS 3624/15 ze dne 26. 1. 2016).
8. Ústavní soud přezkoumal ústavní stížnost a dospěl k závěru, že jde o zjevně neopodstatněný návrh, který postrádá kvalifikovanou ústavněprávní argumentaci. Stěžovatelka ve skutečnosti rozporuje pouze aplikaci podústavního práva a dílčí závěry správních soudů ohledně běhu prekluzivní lhůty a naplnění podmínek pro uložení pokuty podle zákona o odpadech. S těmito otázkami se nicméně správní soudy vypořádaly způsobem, který z ústavněprávního hlediska obstojí.
9. K počátku běhu prekluzivní lhůty, tzn. i k časovému vymezení skutku, se NSS podrobně vyjádřil v bodech 27-35 napadeného rozsudku a dospěl k závěru, že i při nejvýhodnějším způsobu určení počátku běhu lhůty pro stěžovatelku, tedy od dne 1. 11. 2002, v den nabytí právní moci žalobou napadeného rozhodnutí zbývalo 18 dnů do konce běhu prekluzivní lhůty. Jestliže správní soudy vycházely při vymezení daného období ze shodných informací vyplývajících z tvrzení samotné stěžovatelky i z výše uvedeného "druhého" protokolu o podání vysvětlení, nelze takové posouzení považovat za excesivní či svévolné skutkové zjištění, jak stěžovatelka tvrdí. K samotnému výpočtu běhu (příp. stavění) prekluzivní lhůty pak NSS v bodě 28 napadeného rozsudku uvedl, že podle §41 soudního řádu správního lhůta neběží od okamžiku doručení žaloby soudu do okamžiku nabytí právní moci rozhodnutí, jímž se řízení končí. Námitka stěžovatelky, že správní soudy měly započítat do prekluzivní lhůty i dobu od 4. 10. 2016 do 2. 1. 2017 pak neobstojí, neboť uvedená doba zjevně nastala až po vydání rozhodnutí vedlejšího účastníka a) ze dne 24. 10. 2011, přičemž dané rozhodnutí zrušeno nebylo.
10. Nejvyšší správní soud konečně ústavně konformním způsobem odůvodnil své závěry ohledně toho, že využití demoliční suti stěžovatelky vyžadovalo předchozí zpracování; závěr NSS, že takové předchozí zpracování představuje vytřídění složek suti na kameny a ostatní materiál, očištění kamenů, rozdrcení ostatního materiálu a jeho roztřídění na jednotlivé frakce, zjevně není excesivním či svévolným výkladem podústavního práva.
11. Napadený rozsudek NSS nelze považovat za nepřezkoumatelný, neboť z odůvodnění rozhodnutí jako celku je zřejmé, že se NSS vypořádal s podstatou stěžovatelčiných argumentů (viz výše bod 4). Povinnost řádně odůvodnit své rozhodnutí pro soudy neznamená nutnost detailně odpovědět na každý argument účastníka řízení; její rozsah se liší podle druhu rozhodnutí a konkrétních okolností případu (srov. např. rozsudek velkého senátu Evropského soudu pro lidská páva ze dne 21. 1. 1999 ve věci García Ruiz proti Španělsku, stížnost č. 30544/96, bod 26). Stěžovatelka nicméně ani v ústavní stížnosti netvrdila, jakým způsobem měly být dílčí námitky rozhodující pro projednávanou věc. Lze tedy uzavřít, že napadená rozhodnutí z ústavněprávního hlediska obstojí.
12. Protože Ústavní soud nezjistil, že by napadenými rozhodnutími byla porušena ústavní práva stěžovatelky, ústavní stížnost v části směřující pro napadeným rozhodnutím správních soudů odmítl jako zjevně neopodstatněnou podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 23. března 2021
Tomáš Lichovník v. r.
předseda senátu