ECLI:CZ:US:2021:1.US.573.21.1
sp. zn. I. ÚS 573/21
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Tomáše Lichovníka, soudců JUDr. Jaromíra Jirsy a JUDr. Vladimíra Sládečka (soudce zpravodaj) ústavní stížnosti BANKRUPCY TRUSTEES v.o.s., se sídlem Rokycanova 2921, Pardubice, insolvenční správkyně dlužnice Duvemaro s.r.o., se sídlem Daliměřice 485, Turnov, zastoupené Mgr. Vojtěchem Novotným, advokátem se sídlem Karlovo náměstí 24, Praha 1, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 11. 2020 č. j. 30 Cdo 538/2020-468 a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 17. 4. 2019 č. j. 13 Co 312/2018-427, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatelka se domáhá zrušení v záhlaví označených soudních rozhodnutí. Tvrdí, že jimi byla porušena její ústavně zaručená práva podle čl. 36 odst. 1 a 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). K tomu mělo dojít v důsledku nesprávného postupu soudů, které zamítly její žalobu na náhradu škody uplatněnou podle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem (dále jen "zákon č. 82/1998 Sb."). Stěžovatelka rozporuje právní posouzení věci ze strany obecných soudů, které dospěly k závěru, že postup katastrálního úřadu nebyl nesprávným úředním postupem podle §13 zákona č. 82/1998 Sb. Stěžovatelka tvrdí, že nezákonný zápis poznámky do katastru nemovitostí je nesprávným úředním postupem katastrálního úřadu. Odkazuje přitom na nález sp. zn. II. ÚS 3625/17.
Ze spisového materiálu Ústavní soud zjistil, že stěžovatelka (insolvenční správkyně původní žalobkyně, na jejíž majetek byl v průběhu řízení prohlášen konkurs) se v řízení před obecnými soudy domáhala po žalované (Česká republika - Český úřad zeměměřický a katastrální) zaplacení náhrady škody ve výši 36 000 000 Kč. Ta jí měla vzniknout v důsledku nesprávného úředního postupu Katastrálního úřadu pro Liberecký kraj, Katastrálního pracoviště Semily, který v roce 2005 zapsal do katastru nemovitostí poznámku, že blíže uvedené nemovitosti ve vlastnictví stěžovatelky jsou dotčeny zahájením občanskoprávního řízení o určení vlastnického práva, byť se ve skutečnosti jednalo o řízení podle části páté občanského soudního řádu, u kterého poznámka neměla být v katastru nemovitostí zapsána. Majetkovou újmu stěžovatelka spatřovala v ušlém zisku vzniklém v letech 2009 až 2012, který měl být představován tím, že nemohla nemovitosti prodat ani na nich zřídit zástavní právo k zajištění úvěru od banky. Obvodní soud pro Prahu 2 rozsudkem ze dne 15. 3. 2018 č. j. 14 C 222/2015-359 žalobu stěžovatelky zamítl. Městský soud v Praze rozsudek soudu prvního stupně potvrdil. Nejvyšší soud -dovolání stěžovatelky odmítl podle §243c odst. 1 o. s. ř.
Ústavní soud posoudil argumentaci stěžovatelky i obsah ústavní stížností napadených rozhodnutí a dospěl k závěru, že jde zčásti o návrh zjevně neopodstatněný a zčásti o návrh nepřípustný, a proto jej odmítl.
Podle ustanovení §43 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá, a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.
Podstatnou se v posuzované věci jeví skutečnost, že stěžovatelka v dovolání řádně nevymezila předpoklady jeho přípustnosti podle §241a odst. 2 o. s. ř., což však představuje jeho obligatorní náležitost. Proto nelze v postupu Nejvyššího soudu spatřovat zásah do práva na soudní či jinou právní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny, odmítl-li pro tuto vadu dovolání.
Dovolání představuje mimořádný opravný prostředek, k jehož podání je povinné zastoupení advokátem; je tomu tak mj. proto, aby se příslušný advokát seznámil s ustálenou rozhodovací praxí Nejvyššího soudu a zvážil, zda v jeho věci existuje právní otázka, která nebyla dosud řešena, byla řešena obecnými soudy rozdílně, odchylně od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu nebo je nutné se od ustálené judikatury odchýlit. Je však povinností navrhovatele, aby dovolání obsahovalo nezbytné náležitosti, tedy i vymezení důvodu jeho přípustnosti.
V dané věci Nejvyšší soud v rozhodnutí o dovolání s odkazem na svoji předchozí judikaturu vysvětlil, že námitky stěžovatelky nemohou přípustnost dovolání založit, neboť se týkají otázek, na jejichž vyřešení napadené rozhodnutí nezávisí. Stěžovatelka tak nesplnila své povinnosti, v důsledku čehož bylo její dovolání odmítnuto jako neprojednatelné.
Proto ústavní stížnost v části směřující proti usnesení Nejvyššího soudu Ústavní soud shledal zjevně neopodstatněnou, což odpovídá i jeho stanovisku sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16, podle kterého neobsahuje-li dovolání vymezení předpokladů přípustnosti (§241a odst. 2 o. s. ř.), není odmítnutí takového dovolání pro vady porušením čl. 36 odst. 1 Listiny.
Pokud jde o rozhodnutí Městského soudu v Praze, v citovaném stanovisku se dále uvádí, že nevymezí-li dovolatel, v čem spatřuje splnění předpokladů dovolání, je ústavní stížnost proti předchozím rozhodnutím o procesních prostředcích k ochraně práva nepřípustná podle §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu. Proto ve vztahu k tomuto rozhodnutí Ústavní soud ústavní stížnost odmítl jako návrh nepřípustný.
Na základě výše uvedeného Ústavní soud mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení ústavní stížnost podle §43 odst. 2 písm. a) a §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu, zčásti jako návrh zjevně neopodstatněný a zčásti jako návrh nepřípustný, odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 27. dubna 2021
JUDr. Tomáš Lichovník, v. r.
předseda senátu