ECLI:CZ:US:2021:1.US.597.21.1
sp. zn. I. ÚS 597/21
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Tomáše Lichovníka, soudce zpravodaje Jaromíra Jirsy a soudce Vladimíra Sládečka o ústavní stížnosti Pavla Skupy, zastoupeného Mgr. Martinem Rybnikářem, advokátem se sídlem v Brně, tř. Kpt. Jaroše 3, proti rozsudkům Krajského soudu v Brně č. j. 70 Co 49/2020-429 ze dne 25. 11. 2020 a Městského soudu v Brně č. j. 229 C 107/2014-349 ze dne 17. 6. 2019, za účasti Krajského soudu v Brně a Městského soudu v Brně, jako účastníků řízení, a a) Ing. Eduarda Kočvary, b) Mgr. Marie Kočvarové, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Stěžovatel byl v řízení před obecnými soudy žalován vedlejšími účastníky o zaplacení 61 238 Kč z titulu bezdůvodného obohacení. Stěžovatel užíval od roku 2010 bez právního důvodu byt ve vlastnictví stěžovatelů, kteří za něj hradili správci domu (družstvu) platby za služby spojené s jeho užíváním. V napadeném řízení se stěžovatelé domáhali vydání bezdůvodného obohacení za období 2012-2013. Městský soud v Brně (dále jen "nalézací soud") žalobu výrokem I napadeného rozsudku v rozsahu částky 15 852 Kč s příslušenstvím (příspěvek na správu domu a pozemku) zamítl, výrokem II vyhověl žalobě v části týkající se 45 386 Kč s příslušenstvím (představující úhradu za služby poskytované v souvislosti s užíváním bytu) a uložil stěžovateli nahradit vedlejším účastníkům na nákladech řízení 23 413 Kč (výrok III). Ve vztahu k výroku I dospěl nalézací soud k závěru, že jde o platby týkající se společných částí domu, nesouvisejí tedy přímo s užíváním bytové jednotky, a ze zákona je k nim povinen vlastník bytu, nikoli jeho uživatel (na rozdíl od částky přiznané výrokem II).
2. Krajský soud v Brně (dále jen "odvolací soud") uvedený rozsudek nalézacího soudu k odvolání všech účastníků napadeným rozsudkem potvrdil (výrok I), uložil stěžovateli nahradit náklady odvolacího řízení vedlejších účastníků ve výši 5 393,24 Kč.
3. Včasnou a přípustnou ústavní stížností se stěžovatel jako osoba oprávněná a řádně zastoupená advokátem [k podmínkám řízení viz §30 odst. 1, §72 odst. 3 a §75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu (dále jen "zákon o Ústavním soudu")], domáhá zrušení napadených rozhodnutí pro porušení práva na soudní ochranu a ochranu vlastnictví ve smyslu čl. 36 odst. 1 a 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Na podporu svého přesvědčení stěžovatel cituje z odůvodnění napadených rozhodnutí a uvádí, že posouzení obecných soudů považuje za nesprávné. Dále pak (v obecné rovině, bez konkrétních příkladů a bez tvrzeného vlivu na výsledek řízení) vytýká stěžovatel odvolacímu soudu, že nevypořádal jeho námitky obsažené v odvolání.
4. Ústavnímu soudu je z vlastní činnosti známo, že stěžovatel se na něj ve skutkově obdobné věci (lišící se pouze časovým obdobím) neobrací poprvé. Předchozí stížnost, týkající se uložené povinnosti vrátit vedlejším účastníkům bezdůvodné obohacení vzniklé v letech 2010-2011, odmítl rovněž jako zjevně neopodstatněnou usnesením sp. zn. I. ÚS 2509/17 ze dne 29. 8. 2017; neshledává přitom žádný důvod se od svého původního závěru odchýlit, stěžovatelem nebyly popsány žádné skutečnosti, které by nynější věc odlišovaly od dříve posouzené kauzy. V řízení týkajícím se ještě pozdějšího období let 2014-2016 zkoumal právní posouzení obecných soudů i Nejvyšší soud, který dovolání stěžovatele odmítl jako nepřípustné, neboť neshledal rozpor s vlastní ustálenou judikaturou, a zčásti dospěl k závěru, že stěžovatel staví přípustnost dovolání na otázkách, na nichž posouzení odvolacího soudu nezáviselo a které tedy ani neřešil (viz usnesení č. j. 28 Cdo 1562/2020-222 ze dne 23. 6. 2020). V podrobnostech lze na obě uvedená rozhodnutí odkázat.
5. Napadená rozhodnutí jsou důstojnou ukázkou řádného výkonu soudnictví; obecné soudy se věcí zabývaly pečlivě, skutkový stav zjistily přezkoumatelným způsobem, pracovaly s výsledky řady souvisejících soudních řízení a na základě zjištěných skutečností dospěly k přesvědčivě odůvodněným právním závěrům. Vzhledem k tomu, že nejde o první řízení ve věci, nemůže být údajné nevypořádání opakujících se námitek stěžovatele porušením Listiny.
6. Pasáž, kterou stěžovatel věnuje zpochybnění platnosti převodu vlastnictví bytové jednotky (tehdy ještě členských práv k družstevnímu bytu), je z pohledu předmětu současného řízení před obecnými soudy irelevantní, neboť byla pravomocně vyřešena v jiném soudním řízení (viz odůvodnění napadených rozhodnutí nebo již zmíněné usnesení Nejvyššího soudu č. j. 28 Cdo 1562/2020-222).
7. Ústavní soud proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 23. března 2021
Tomáš Lichovník v. r.
předseda senátu