ECLI:CZ:US:2021:1.US.651.21.1
sp. zn. I. ÚS 651/21
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Tomáše Lichovníka, soudce zpravodaje Jaromíra Jirsy a soudce Vladimíra Sládečka o ústavní stížnosti stěžovatele P. K., zastoupeného Mgr. Markem Bukovským, advokátem se sídlem ve Vsetíně, Na Příkopě 814, proti usnesením Nejvyššího soudu č. j. 7 Tdo 1270/2020-290 ze dne 15. prosince 2020, Krajského soudu v Brně č. j. 5 To 190/2019-263 ze dne 29. července 2020 a rozsudku Okresního soudu ve Zlíně č. j. 3 T 27/2019-225 ze dne 20. května 2020, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Brně a Okresního soudu ve Zlíně, jako účastníků řízení, a Nejvyššího státního zastupitelství, Krajského státního zastupitelství v Brně a Okresního státního zastupitelství ve Zlíně, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Okresní soud ve Zlíně (dále jen "nalézací soud") uznal rozsudkem č. j. 3 T 27/2019-135 ze dne 25. března 2019 stěžovatele vinným ze spáchání přečinu ublížení na zdraví z nedbalosti podle §148 odst. 1 trestního zákoníku a uložil mu trest odnětí svobody v trvání šesti měsíců podmíněně odložený na zkušební dobu dvou let, trest zákazu činnosti - řízení motorových vozidel na třicet měsíců a povinnost nahradit poškozené zdravotní pojišťovně škodu 500 Kč. Odvolání Krajský soud v Brně (dále jen "odvolací soud") usnesením č. j. 5 To 190/2019-156 ze dne 17. července 2019 zamítl. Nejvyšší soud usnesením č. j. 7 Tdo 1377/2019-187 ze dne 3. prosince 2019 rozsudek nalézacího soudu i usnesení odvolacího soudu zrušil a nalézacímu soudu přikázal věc znovu v potřebném rozsahu projednat a rozhodnout.
2. Následně uznal nalézací soud znovu stěžovatele napadeným rozsudkem vinným ze spáchání přečinu ublížení na zdraví z nedbalosti podle §148 odst. 1 trestního zákoníku a uložil mu trest odnětí svobody v trvání pěti měsíců podmíněně odložený na zkušební dobu dvou let, trest zákazu činnosti - řízení motorových vozidel na dvacet čtyři měsíce a povinnost nahradit poškozené zdravotní pojišťovně škodu 500 Kč. Odvolání napadeným usnesením odvolací soud zamítl a Nejvyšší soud odmítl dovolání stěžovatele jako zjevně neopodstatněné.
3. Řádně zastoupený stěžovatel ve své včas podané ústavní stížnosti splňující požadavky zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), namítá nesprávné posouzení dopravní nehody jako trestného činu a nedodržení pokynů kasačního rozhodnutí.
4. Stěžovatel odkazuje na první rozhodnutí Nejvyššího soudu, podle kterého obecné soudy pochybily, neboť rozhodly jen na základě čtení úředního záznamu, aniž by svědka (jediného) vyslechly. Mimo provedení výslechu měly znovu zkoumat, byla-li porušena důležitá povinnost, zavinění (spoluzavinění poškozeného), a zabývat se i subsidiaritou trestní represe.
5. Stěžovatel je přesvědčen, že obecné soudy pokynům nevyhověly, nevypořádaly se s jeho námitkami a svá rozhodnutí řádně neodůvodnily. Vytýká jim, že dovodily zavinění jen z nedání přednosti v jízdě, aniž by dostatečně uvážily jeho snahu rychle křižovatku opustit, dále nezohlednily (i podle znalce) špatné technické řešení křižovatky a nesprávnou reakci motocyklisty (poškozeného). Subjektivní stránkou trestného činu se podrobně zabýval pouze Nejvyšší soud v odst. 27 usnesení (stěžovateli muselo být jasné, že vjíždí sice na málo frekventovanou, přesto hlavní silnici, po které se může pohybovat jiné vozidlo). Dále obecné soudy formalisticky uvedly, že nedání přednosti v jízdě [§22 odst. 1 zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích a o změnách některých zákonů (zákon o silničním provozu), ve znění pozdějších předpisů] je porušením povinnosti ve smyslu §148 odst. 1 trestního zákoníku. Nepřihlédly ani k dohodě, kterou uzavřel stěžovatel s poškozeným, a vzhledem k tomu, že šlo o hraniční skutek bez dostatečné společenské škodlivosti, bylo namístě nahradit trestní represi odklonem. Nejvyššímu soudu stěžovatel vytýká, že ač jeho předchozí požadavky nebyly naplněny (což Nejvyšší soud sám uvedl), pochybení sám napravil a zbavil tak stěžovatele práva na odvolání; usnesení Nejvyššího soudu je nepředvídatelné a popírá své původní závěry.
6. S ohledem na uvedené navrhuje stěžovatel zrušení napadených rozhodnutí, neboť jimi byla porušena jeho ústavně zaručená práva zakotvená v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), v čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a v čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě.
7. Z napadených rozhodnutí se podává, že stěžovatel vjel do křižovatky, a když zjistil, že se blíží motocykl, nedal mu přednost, ale pokračoval v jízdě s vírou, že motocyklista zareaguje včas a vyhne se; jeho očekávání se ovšem nenaplnilo. K tomu odvolací soud (opakovaně) uvedl, že "není povinností účastníka řízení reagovat správně na porušení povinnosti ze strany jiného účastníka silničního provozu." Z napadeného rozsudku je patrné, že nalézací soud všechny námitky i pokyny Nejvyššího soudu zohlednil, zabýval se subsidiaritou trestní represe, ale vzhledem k absenci doznání stěžovatele nenašel pro odklon důvod (viz závěr odst. 7). Rovněž stížnostní soud konstatoval absenci sebereflexe i společenskou škodlivost stěžovatelova způsobu řízení (vyjíždí-li neopatrně z vedlejší silnice do křižovatky, kterou zná jako nepřehlednou a složitou). Přestože podle Nejvyššího soudu jsou odůvodnění rozhodnutí nalézacího soudu i odvolacího soudu poněkud strohá a nenaplnila požadavky původního kasačního usnesení bezezbytku, byla odstraněna zásadní vada (výslech svědka) a rozhodnutí proto obstojí (odst. 21). Pokud za této situace Nejvyšší soud některé okolnosti "dovyprávěl", aniž by tím současně zpochybnil správnost a úplnost závěrů odvolacího soudu, nejde o nepředvídatelné rozhodování Nejvyššího soudu.
8. Ústavní soud opakovaně judikoval, že ne každý postup obecného soudu, který by i byl podle jednoduchého práva procesně nebo jinak vadný, povede k zásahu do ústavně zaručených základních práv nebo svobod. Proto se Ústavní soud v posuzované věci zabýval pouze otázkou, zda napadenými rozhodnutími soudů byla porušena základní práva stěžovatele, především právo na spravedlivý proces.
9. Právo na spravedlivý proces (čl. 6 odst. 1 Úmluvy) ani právo na přístup k soudu (čl. 36 odst. 1 Listiny) neznamenají pro účastníka řízení záruku, že v jeho věci bude rozhodnuto způsobem, který očekává, ale zajišťují mu jistotu, že obecné soudy budou postupovat podle předem daných pravidel. Nesouhlas stěžovatele s právními závěry obecných soudů a jeho námitky, které uplatnil již v prvním dovolání, a opakování nesouhlasu v rámci obhajoby i všech opravných prostředků, neznamená, že byla porušena výše uvedená základní práva ani právo na odvolání (čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě). Ústavní soud považuje za splněné požadavky Nejvyššího soudu uvedené v kasačním rozhodnutí (vyslechnout svědka, posoudit, zda jeho jednání nemohlo mít vliv na vznik dopravní nehody, posoudit naplnění znaků skutkové podstaty trestného činu a zvážit možnost subsidiarity trestní represe), a proto není napadené usnesení Nejvyššího soudu nepředvídatelné. Mimo opakování nesouhlasu s právními závěry obecných soudů stěžovatel v ústavní stížnosti neuvedl nic, co by svědčilo o tvrzeném porušení jeho základních práv.
10. Podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu proto senát mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítl jako zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 4. května 2021
Tomáš Lichovník v. r.
předseda senátu