ECLI:CZ:US:2021:1.US.652.21.1
sp. zn. I. ÚS 652/21
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Tomáše Lichovníka (soudce zpravodaje), soudce Vladimíra Sládečka a soudce Jaromíra Jirsy ve věci ústavní stížnosti K. K., toho času ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici Příbram, zastoupeného Ivou Petrovou, advokátkou se sídlem Skopalíkova 11, 615 00 Brno, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 11 Tdo 1407/2020-680 ze dne 21. 1. 2021, usnesení Krajského soudu v Brně sp. zn. 3 To 298/2020 ze dne 16. 9. 2020 a rozsudku Okresního soudu Brno-venkov sp. zn. 2 T 46/2008 ze dne 10. 8. 2020 takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností, která splňuje formální náležitosti ustanovení §34 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených soudních rozhodnutí, jimiž mělo dojít zejména k porušení čl. 8 odst. 2, čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod.
Z napadených rozhodnutí Ústavní soud zjistil, že shora označeným rozsudkem Okresního soudu Brno-venkov sp. zn. 2 T 46/2008 ze dne 12. 5. 2008 byl stěžovatel uznán vinným trestným činem podvodu podle §250 odst. 1, 3 písm. b) tehdy platného trestního zákona (zákon č. 140/1961 Sb., dále též "tr. zákon"), který měl spáchat jako zvlášť nebezpečný recidivista podle §41 odst. 1 tr. zákona. Za tento trestný čin byl stěžovatel odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání 8 let, pro jehož výkon byl zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou. Odvolání stěžovatele proti odsuzujícímu rozsudku okresního soudu Krajský soud v Brně usnesením sp. zn. 3 To 333/2008 ze dne 23. 7. 2008 jako nedůvodné zamítl. Následné dovolání stěžovatele Nejvyšší soud usnesením sp. zn. 11 Tdo 1554/2008 ze dne 23. 2. 2009 odmítl jako zjevně neopodstatněné.
Trestní řízení bylo v té době vedeno proti stěžovateli jako uprchlému. Po nabytí právní moci odsuzujícího rozsudku byl dne 21. 8. 2008 vydán příkaz k dodání stěžovatele do výkonu trestu odnětí svobody, který se však nepodařilo po dobu téměř 5 let realizovat, a proto byl dne 17. 4. 2013 vydán evropský zatýkací rozkaz. Až na jeho základě byl stěžovatel zadržen dne 2. 3. 2017 ve Spojeném království Velké Británie a Severního Irska. Po jeho předání do České republiky mu byl dne 6. 4. 2020 doručen původní odsuzující rozsudek.
Stěžovatel využil svého práva podle §306a odst. 2 trestního řádu (dále též "tr. ř.") a navrhl jeho zrušení. Po opakovaném hlavním líčení rozhodl Okresní soud Brno-venkov v záhlaví označeným rozsudkem, jímž stěžovatele uznal vinným ze spáchání zločinu podvodu podle §209 odst. 1, odst. 4 písm. d) trestního zákoníku, za což jej odsoudil k trestu odnětí svobody v trvání čtyř roků, pro jehož výkon jej zařadil do věznice s ostrahou. Rozsudek soudu prvního stupně napadl stěžovatel odvoláním, jež Krajský soud v Brně v záhlaví uvedeným usnesením jako nedůvodné zamítl. Následné dovolání stěžovatele Nejvyšší soud v záhlaví citovaným usnesením jako zjevně neopodstatněné odmítl.
V ústavní stížnosti stěžovatel namítl, že v jeho věci nebyly splněny podmínky pro konání řízení proti uprchlému. Stěžovatel tak byl dle svých slov zkrácen na svém právu, aby jeho věc byla projednána v jeho přítomnosti s možností vyjádřit se k prováděným důkazům. Po celou dobu svého pobytu v zahraničí se neskrýval, naopak řádně pracoval, platil povinné platby, jezdil jako řidič kamionu a bylo možné bez problému zjistit, kde se zdržuje a u koho je zaměstnán. Není tedy dle něj pravdou, že by se byl skrýval a vyhýbal trestnímu stíhání, o němž, jakož ani o následném odsouzení, nevěděl. Stěžovatel dále namítl, že trestnost činu již v mezidobí zanikla uplynutím promlčecí doby. Stěžovatel rovněž trvá na tom, že jeho právo na spravedlivý proces bylo porušeno i tím, že mu do výkonu trestu odnětí svobody nebylo započítáno omezení na svobodě, kdy byl stěžovatel ve Spojeném království v domácím vězení, což byla náhrada za vazbu, z které byl propuštěn na kauci, přičemž však byl dále výrazně omezen na své svobodě. Tuto svoji argumentaci stěžovatel v ústavní stížnosti dále přiblížil.
Ústavní soud zvážil argumentaci stěžovatele i obsah naříkaných soudních aktů a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud neshledal, že by soudy v trestní věci stěžovatele vybočily z kautel spravedlivého procesu v jím předestřených otázkách. Výhrady stěžovatele Nejvyšší soud v napadeném usnesení řádně vypořádal. Pokud jde o námitky stran původně vedeného řízení jako řízení proti uprchlému, dlužno podotknout, že jimi se Nejvyšší soud zabýval již ve svém původním rozhodnutí v roce 2009. Dovolací soud konkrétně poukázal na to, že v době konání trestního řízení bylo opakovaně bezvýsledně pátráno po pobytu stěžovatele, jehož místo se nepodařilo zjistit vzdor rozsáhlému šetření u jeho rodinných příslušníků či různých úřadů. Stěžovatel přitom tuto skutečnost nijak nezpochybňuje. Nejvyšší soud tehdy ve svém odmítavém usnesení postřehl, že i dovolání, podané obhájcem, k aktuálnímu pobytu uvádělo toliko "t. č. neznámého pobytu". Pobyt stěžovatele se orgánům činným v trestním řízení podařilo zjistit až na podkladě vydání evropského zatýkacího rozkazu, a to po bezvýsledném tuzemském pátrání. Jinou by byla situace, kdyby pobyt stěžovatele v zahraničí ve skutečnosti byl znám, ale příslušný cizí stát nebyl požádán o převzetí jeho trestního stíhání, tj. nebyla mu předána příslušná trestní věc a ani nebylo vyžádáno jeho vydání, popř. převzetí z jiného členského státu Evropské unie (viz §105 a §189 a násl. zákona č. 104/2013 Sb., o mezinárodní justiční spolupráci ve věcech trestních). Úvahy Nejvyššího soudu o zákonnosti konání řízení proti uprchlému v tomto směru tedy zcela obstojí.
Nejvyšší soud nepochybil ani při odpovědi na dovolací námitku stěžovatele, že trestnost činu v mezidobí zanikla uplynutím promlčecí doby. Dovolací soud ozřejmil, proč se na případ stěžovatele vztahuje stavení promlčecí doby dle §306a odst. 3 tr. ř. Zde je nutno poznamenat, že stavení promlčecí doby podle citovaného ustanovení trestního řádu představuje specifický případ stavení promlčení trestní odpovědnosti, neboť se uplatní pouze v případě, je-li proti obviněnému konáno trestní řízení proti uprchlému. Pravomocný odsuzující rozsudek tu totiž vytváří zákonnou překážku, pro kterou není možno pachatele pro týž skutek postavit před soud, a proto se dnem právní moci odsuzujícího rozsudku podle §34 odst. 3 písm. a) trestního zákoníku promlčecí doba staví (blíže k tomu viz Nejvyšším soudem vzpomenuté stanovisko jeho trestního kolegia sp. zn. Tpjn 300/2011 ze dne 16. 6. 2011, uveřejněné pod č. 52/2011 Sb. rozh. tr). Z těchto důvodů k promlčení trestní odpovědnosti stěžovatele dojít nemohlo.
Co se týče výhrad ohledně započítání extradiční vazby, resp. ji nahrazujících omezení stěžovatele na svobodě, k nimž došlo ve Spojeném království v souvislosti s jeho zadržením za účelem následného předání do České republiky, je třeba připomenout, že k započítání vazby či trestu vykonaného v cizině zpravidla nedochází již v rámci stanovení druhu a výměry trestu uloženého v odsuzujícím rozsudku. Procesní odraz hmotněprávní úpravy zachycené v §93 trestního zákoníku představuje ustanovení §334 odst. 1 tr. ř. Z něj plyne, že o započítání vazby a trestu vykonaných v cizině rozhodne předseda senátu po právní moci odsuzujícího rozsudku, a sice zpravidla spolu s nařízením výkonu trestu. Napadený odsuzující rozsudek okresního soudu tak z povahy věci nemůže trpět vadou spočívající v tvrzené absenci zápočtu cizozemské vazby (resp. ji suplujících omezení), neboť tento zápočet je zde předčasný. Rozhodování o započítání vazby a trestu vykonaných v cizině se tak děje až v rámci vykonávacího řízení a jeho výsledkem je samostatné rozhodnutí předsedy senátu ve formě usnesení, proti němuž je přípustná stížnost (§334 odst. 2 tr. ř.). Stěžovatel však taková rozhodnutí trestních soudů nenapadl. K tomu se sluší doplnit, že ač k započítání vazby a trestu (ať už tuzemských, anebo vykonaných v cizině) dochází bez návrhu, tj. z moci úřední, případné opomenutí tak učinit lze napravit návrhem odsouzeného na provedení zápočtu, o němž musí být rozhodnuto. Stěžovatel přitom nedoložil, že by byl takový podnět vůbec podal. Ani těmto námitkám tak Ústavní soud nemohl přisvědčit.
Ve světle řečeného tudíž Ústavní soud odmítl ústavní stížnost dle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 27. dubna 2021
Tomáš Lichovník v. r.
předseda senátu