ECLI:CZ:US:2021:1.US.667.21.1
sp. zn. I. ÚS 667/21
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Tomáše Lichovníka (soudce zpravodaj) a soudců Jaromíra Jirsy a Vladimíra Sládečka ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky Ing. Aleny Horáčkové, zastoupené JUDr. Radimem Charvátem, Ph.D., LL.M., advokátem, sídlem Koliště 1965/13a, Brno, směřující proti rozsudku Okresního soudu Brno-venkov ze dne 22. června 2017 č. j. 29 C 300/2016-160, rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 21. února 2018 č. j. 44 Co 787/2017-202 a rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 26. listopadu 2020 č. j. 33 Cdo 4344/2018-243; za účasti Okresního soudu Brno-venkov, Krajského soudu v Brně a Nejvyššího soudu jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Stěžovatelka se ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví citovaných rozhodnutí. Má za to, že obecné soudy svým postupem porušily její právo na soukromý a rodinný život zaručené v čl. 10 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, vlastnické právo zaručené v čl. 11 Listiny základních práv a svobod a právo na spravedlivý proces zaručené v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
2. Jak vyplývá z ústavní stížnosti a doloženého soudního rozhodnutí Nejvyššího soudu, stěžovatelka uzavřela v prosinci 2014 s jinou fyzickou osobou (dále jen jako "žalovaná") smlouvu, jejímž předmětem bylo zprostředkování prodeje bytu (spoluvlastnického podílu) vlastněného žalovanou. Smlouva byla uzavřena na dobu určitou do 1. 3. 2015 s automatickým prodloužením, pokud některá z účastnic nejméně pět dnů před skončením platnosti smlouvy písemně neoznámí, že již nemá na prodloužení zájem. Žalovaná dne 19. 2. 2015 podala na poštu zásilku obsahující právě takový úmysl a odeslala ji na adresu uvedenou pro tento účel ve smlouvě (provozovnu stěžovatelky). Dne 20. 2. 2015 proběhl neúspěšný pokus o doručení zásilky, na místě bylo zanecháno oznámení o uložení zásilky na poště. Stěžovatelka považovala smlouvu za nadále platnou a pokračovala ve zprostředkovatelských snahách, žalovaná ale platnost smlouvy rozporovala, odmítla stěžovatelce v jejích aktivitách součinnost a prodej bytu si obstarala sama.
3. Stěžovatelka se následně domáhala žalobou po žalované zaplacení smluvní pokuty a náhrady škody, celkem šlo o cca 100 tisíc Kč. Okresní soud Brno-venkov napadeným rozsudkem žalobu zamítl. Měl za to, že na adrese uvedené ve smlouvě byla zajištěna stálá otevírací doba s přítomnou recepční a stěžovatelka tak měla objektivní možnost se s obsahem zásilky seznámit. Odvolání stěžovatelky Krajský soud v Brně nevyhověl. Argument stěžovatelky, že se s obsahem zásilky seznámit nemohla, neboť byla v daný den v jiném zaměstnání a poté na dovolené, posoudil jako okolnosti závisející na jejím uvážení. Mj. z důvodu porušení zásady koncentrace řízení odmítl požadavek stěžovatelky, podle kterého měly její žalobu místo náhrady škody soudy kvalifikovat optikou nároku na provizi ze smlouvy dle §2454 občanského zákoníku. Nejvyšší soud dovolání stěžovatelky zamítl.
4. Pro vypořádání ústavní stížnosti není podrobnější rekapitulace průběhu řízení a napadených rozhodnutí účelná, samotným účastníkům jsou všechny skutečnosti známy.
5. Stěžovatelka s rozhodnutími obecných soudů nesouhlasí, přičemž své námitky rozděluje do dvou okruhů. První z nich se váže k tomu, že objektivně neměla možnost se seznámit s obsahem oznámení zaslaném žalovanou a ve výsledku tak smlouva zůstala nadále platná. Z dokazování totiž nevyplývá, že by byla v kanceláři přítomna v předmětný den recepční. Dále je přesvědčena, že (tuzemská) dovolená adresáta musí být považována za objektivní překážku doručení projevu vůle podobně jako v judikatuře již dovozený pobyt v zahraničí nebo v nemocnici. Zvláště to platí v jejím případě, kdy nejela na dovolenou kvůli vlastnímu rozmaru, ale aby doprovodila na lyže své děti během jarních prázdnin. Druhý okruh námitek míří na problematiku totožnosti skutku řešenou odvolacím soudem. Ten rozhodl, že původně požadovaný nárok na náhradu škody je nutno odlišovat od později stěžovatelkou vzneseného požadavku na získání provize na základě §2454 občanského zákoníku - uplatnění druhého nároku přitom dle odvolacího soudu vylíčení rozhodných skutečností v žalobě neumožňovalo. Podle stěžovatelky oba nároky vycházejí z časově, místně i věcně související události, konkrétně poskytnutí zprostředkovatelské služby, za kterou neobdržela protiplnění. Obecné soudy tak měly posoudit požadavek stěžovatelky též dle §2454 občanského zákoníku.
6. Ústavní stížnost byla podána ve lhůtě osobou oprávněnou a řádně zastoupenou, k jejímu projednání je Ústavní soud příslušný a návrh je přípustný.
7. Ústavní soud však posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu ještě předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. Jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, ve kterém Ústavní soud může rozhodnout jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti.
8. Dále je třeba zdůraznit, že pravomoc Ústavního soudu je v řízení o ústavní stížnosti založena výlučně k přezkumu rozhodnutí či namítaného zásahu z hlediska ústavnosti, tj. zda v řízení, respektive v rozhodnutí je završujícím, nebyly porušeny ústavními předpisy chráněná práva a svobody účastníků tohoto řízení, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, zda postupem a rozhodováním obecných soudů nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatelky a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé. Po důkladném seznámení se s obsahem ústavní stížnosti a napadeného rozhodnutí Nejvyššího soudu se Ústavní soud domnívá, že v projednávaném případě takový zásah shledán nebyl.
9. Stěžovatelka v ústavní stížnosti v podstatě pokračuje v argumentaci, kterou uplatňovala již před obecnými soudy. Otázka, zda na adrese uvedené ve smlouvě byla přítomna recepční (či nebyla a měla být), má charakter skutkové záležitosti. Ústavnímu soudu s ohledem na jeho výše vymezenou roli zásadně nepřísluší "hodnotit" hodnocení důkazů provedených obecnými soudy. Ústavní soud ve své ustálené judikatuře zřetelně vymezil, za jakých podmínek teprve přistupuje k posouzení toho, zda hodnocením důkazů provedeným obecnými soudy došlo k zásahu do ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatelů. Je tomu tak pouze za situace, kdy lze usuzovat na extrémní nesoulad mezi prováděnými důkazy a skutkovými zjištěními, která z provedených důkazů soud učinil, případně kdy postup obecného soudu nese rysy svévole (či libovůle), což v důsledku vede k vadnému právnímu posouzení věci (srov. za všechny nález ze dne 20. 6. 2017, sp. zn. I. ÚS 3709/16). Přes tvrzení stěžovatelky, která podobné vady v rozhodnutích obecných soudů shledala, však extrémní nesoulad nebo projev svévole v nyní posuzované věci nenastaly. Obdobný závěr lze vztáhnout i na skutečnost, zda dovolená adresáta tvoří subjektivní či objektivní překážku seznámení se s projevem vůle v poštou doručované zásilce. Tato otázka má sice právní rozměr, zjevně ale nešlo o jediný rozhodný prvek v určení, že se stěžovatelka měla (mohla) s obsahem zásilky seznámit - v tom totiž hrála roli již zmíněná (skutkově vymezená), (ne)přítomnost recepční či dopad přítomnosti stěžovatelky v jiném zaměstnání v čase, kdy měla na doručovací adrese vymezenou provozní dobu.
10. Ani proti způsobu posouzení vztahu mezi náhradou škody a právem na zaplacení smluvené provize obecnými soudy nemá Ústavní soud ústavněprávních námitek. Odvolací a dovolací soud uvádí, že nárok na náhradu škody vychází z jiného skutkového stavu odvíjejícího se od jiné skutkové podstaty než nárok na smluvní plnění a že stěžovatelka v žalobě netvrdila vznik práva na smluvenou odměnu (provizi). Stěžovatelka přitom toto původně nepopírala, neboť na údajnou příčinnou souvislost mezi vlastní činností a pozdějším uzavřením kupní smlouvy s třetím zájemcem poukazovala dle jejího tvrzení v ústavní stížnosti až při jednání před nalézacím soudem (srov. s. 9 ústavní stížnosti). V doplnění ústavní stížnosti z 25. 6. 2021 názor změnila a argumentuje, že na danou souvislost poukazovala již v žalobě a že závěr soudů o opaku je v rozporu se skutkovou situací. Z žaloby převzaté citace ovšem nic takového neplyne, stěžovatelka tam jen uvádí, že žalovaná prodala byt někomu jinému v rozporu s uzavřenou smlouvou. Každopádně ať již to bylo jakkoliv, z podaného je patrné, že se v zásadě opět jedná o posuzování skutkových otázek, tj. kdo co kdy tvrdil a jak to obecné soudy zhodnotily. Omezený prostor Ústavního soudu pro přezkum v tomto směru již byl zmíněn v předchozím odstavci.
11. Ústavní soud s ohledem na výše uvedené uzavírá, že v projednávané věci nemá proti právním a skutkovým závěrům obecných soudů ústavněprávních výhrad. Ústavní stížnost proto odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 12. července 2021
Tomáš Lichovník v. r.
předseda senátu