ECLI:CZ:US:2021:1.US.678.21.1
sp. zn. I. ÚS 678/21
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Tomáše Lichovníka, soudce zpravodaje Jaromíra Jirsy a soudce Vladimíra Sládečka o ústavní stížnosti stěžovatele A. V., zastoupeného Mgr. et Bc. Ivou Jónovou, advokátkou se sídlem v Ústí nad Labem, V Jirchářích 60/6, proti usnesením Krajského soudu v Ústí nad Labem č. j. 96 Co 239/2020-565 ze dne 10. 12. 2020 a Okresního soudu v Litoměřicích č. j. P 182/2014-537 ze dne 19. 8. 2020, za účasti Krajského soudu v Ústí nad Labem a Okresního soudu v Litoměřicích, jako účastníků řízení, a L. V. a nezletilé A. V., jako vedlejších účastnic řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Okresní soud v Litoměřicích (dále jen "nalézací soud") zamítl napadeným usnesením návrhy stěžovatele (dále též "otec") na výkon rozhodnutí ukládáním pokut první vedlejší účastnici (dále též "matka"), nařízení rodinné terapie a uložení povinnosti setkání s poskytovatelem odborné pomoci, zejména odborníkem z oboru pedopsychologie, a stanovení navykacího režimu.
2. Podle nalézacího soudu bylo jednoznačně prokázáno, že důvodem současné situace, kdy neprobíhá styk druhé vedlejší účastnice (dále též "nezletilá", případně "dcera") s otcem, je především přání a stanovisko nezletilé, která se bojí otce alespoň navštívit. Podle soudu není tuto obavu možné podceňovat, neboť při své výpovědi u soudu, kdy nezletilá sdělovala svůj názor, se téměř rozbrečela. Je evidentní, že nezletilou chování otce velmi trápí, zatěžuje a je hlavní příčinou toho, že styk nyní neprobíhá. Celkovou problematickou situaci nyní může podle nalézacího soudu změnit hlavně otec, a to změnou přístupu k nezletilé, ale i k úpravě styku s nezletilou. Soud uvádí, že nezletilá je ve věku, kdy je schopna zhodnotit danou situaci a sdělit svůj relevantní názor, což je navíc podpořeno vysokou mírou její rozumové vyspělosti. Otec však toto tvrzení odmítá, neboť je přesvědčen, že to není samotné přání nezletilé, která je ovlivňována matkou.
3. Krajský soud v Ústí nad Labem (dále jen "odvolací soud") potvrdil k odvolání stěžovatele napadené usnesení nalézacího soudu, s jehož závěry se zcela ztotožnil. Podle odvolacího soudu nejsou důvody pro ukládání pokut matce za nerealizované styky v rámci výkonu rozhodnutí, protože nebylo shledáno, že by takový výkon donutil nezletilou stýkat se s otcem. Nezletilá je již ve věku, kdy má svůj názor, a těžko ji ke styku přinutí matka nebo jiná osoba. Stejně tak podle odvolacího soudu nebyly dány důvody pro nařízení mediace a navykacího režimu, protože nebylo prokázáno, že by styky byly zmařeny úmyslným jednáním matky a určení navykacího režimu je podle závěru soudu předčasné. Také odvolací soud apeluje na stěžovatele (otce), aby svůj vztah s dcerou obnovil přirozeně - bez zásahu soudu.
4. Včasnou a přípustnou ústavní stížností se stěžovatel jako osoba oprávněná a řádně zastoupená advokátem [k podmínkám řízení viz §30 odst. 1, §72 odst. 3 a §75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu (dále jen "zákon o Ústavním soudu")], domáhá zrušení napadených rozhodnutí. V ústavní stížnosti obsáhle polemizuje se závěry obecných soudů - především uvádí, že jeho dcera je zmanipulována matkou, vytvořil se u ní tzv. syndrom zavrženého rodiče, a zejména v důsledku chování matky chybí nezletilé otcovský výchovný prvek. Podle stěžovatele soudy neučinily "dost", aby byl vztah otce k nezletilé zachován a odmítly mu poskytnout soudní ochranu. Tím byla porušena podle stěžovatele jeho základní práva, zejména tzv. právo na spravedlivý proces (čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod - dále jen "Listina"), na výchovu dítěte podle čl. 32 odst. 4 Listiny a na ochranu rodinného života (čl. 10 odst. 2 Listiny), jakož i práva zaručená v čl. 9 odst. 3 a 7 Úmluvy o právech dítěte.
5. Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
6. Ústavní soud není primárně povolán k výkladu podústavních právních předpisů, nýbrž ex constitutione k ochraně práv a svobod zaručených ústavním pořádkem (viz čl. 83 Ústavy). Pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyla dotčena předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé (bod 19 nálezu sp. zn. I. ÚS 945/20 ze dne 16. 12. 2020).
7. Ústavní stížnost přes svoji obsáhlost neobsahuje relevantní ústavněprávní argumentaci; stěžovatel v ní v důsledku jen vyjadřuje nesouhlas s výsledkem řízení a žádá od Ústavního soudu, aby jako další přezkumná instance v rámci obecné justice přehodnotil závěry obecných soudů. To je však role, která Ústavnímu soudu nepřísluší. Věcí se pečlivě zabýval nalézací i odvolací soud, jejich rozhodnutí jsou náležitě odůvodněna a pouhý nesouhlas stěžovatele s výsledkem řízení důvodnost ústavní stížnosti založit nemůže. Takzvané právo na spravedlivý proces nezaručuje účastníkovi řízení výsledek řízení podle jeho představ, ale "jen" fair proces podle příslušných pravidel daných procesním předpisem, což se v tomto případě bez jakýchkoliv pochybností Ústavního soudu stalo.
8. Ústavní soud odkazuje v souvislosti s problematikou ukládání pokut za zmařený styk například na svůj nález sp. zn. II. ÚS 3489/15 ze dne 19. 4. 2016: "Uložení pokuty dle ustanovení §502 odst. 1 zákona č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, lze obecně považovat za jedno z opatření aktivně chránících právo na nerušený rodinný život. Účelem tohoto prostředku je primárně vynucení splnění povinnosti uložené povinnému soudem ve prospěch oprávněného, nikoliv sankcionování povinného za dobrovolné nesplnění povinnosti. Pokud tedy ze zjištěných okolností vyplývá, že povinný přes zjevnou a odpovídající snahu nemůže plnit povinnost stanovenou soudem, nelze považovat podmínky stanovené zákonem pro uložení pokuty za naplněné."
9. Konečně Ústavnímu soudu nezbývá, než citovat (například) své usnesení ze dne 6. 10. 2020, sp. zn. I. ÚS 2754/20, a zopakovat následující: "Ústavní soud apeluje na oba rodiče dítěte, které je bez vlastního přičinění účastníkem soudního řízení, aby své postoje podrobili kritice a přijali reálné kroky k dosažení vzájemného porozumění, neboť žádný soud nedokáže konflikt rodičů vyřešit ke spokojenosti obou. Nedojdou-li dohody, vždy bude jeden z nich nespokojen, bude se cítit ukřivděn a bude pokračovat v předmětném řízení podáváním nových a nových návrhů, čímž se opět vystupňuje vzájemný konflikt, který bude negativně působit především na dítě. Dítě má dva rodiče a jeho nejlepším zájmem je v obecné rovině mít pevný a rovnocenný vztah k oběma z nich, včetně času, který s nimi může trávit a péče, které se od nich může dočkat. Je tedy na stěžovateli a matce jako na rodičích, zda stráví následující roky v soudní síni, nebo zda každý z nich částečně upozadí své potřeby a touhy ve prospěch společného dítěte a vyvinou skutečnou snahu k nalezení fungujícího kompromisu, ať už vlastními silami či za asistence odborníků."
10. Na základě výše uvedených důvodů proto Ústavní soud odmítl stížnost podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 23. března 2021
Tomáš Lichovník v. r.
předseda senátu