ECLI:CZ:US:2021:1.US.679.21.1
sp. zn. I. ÚS 679/21
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Tomáše Lichovníka (soudce zpravodaj) a soudce Jaromíra Jirsy a Vladimíra Sládečka ve věci ústavní stížnosti Josefa Černohouze, zastoupený Mgr. Martinou Knickou, advokátkou se sídlem Tyršova 1434/4, Děčín, proti usnesení Okresního soudu v Děčíně č. j. 15 C 322/2019-68 ze dne 14. 12. 2020 takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavnímu soudu byl dne 15. 3. 2021 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu §72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), prostřednictvím něhož se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedeného usnesení okresního soudu, a to pro jejich rozpor s čl. 1, čl. 2 Ústavy ČR a čl. 4, čl. 11, čl. 36, čl. 37 Listiny základních práv a svobod.
Stěžovatel se v řízení před příslušným okresním soudem domáhal na vedlejším účastníkovi (město Varnsdorf) zaplacení bezdůvodného obohacení. K tomu mělo dojít tím, že stěžovatel opakovaně zaplatil úřadem vyměřenou částku za překročení povolené rychlosti (5 x 1000 Kč), která byla zjištěna automatizovaným zařízením ve smyslu §125f odst. 2 písm. a) zákona č. 361/2000 Sb. Příslušná usnesení Rady města Varnsdorfu ze dne 14. 3. 2019, kterými bylo rozhodnuto o uzavření smlouvy o nájmu měřících zařízení, byla přitom rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 10. 7. 2020, sp. zn. 15 A 111/2019, zrušena jako nezákonná. Z toho stěžovatel dovodil, že odpadla skutečnost, na jejímž základě byl příslušným úřadem vyzván k uhrazení shora uvedených částek.
Nalézací soud považoval stěžovatelem provedenou úhradu za jistý druh odklonu. O ten se přitom nemůže jednat, neboť nedošlo k naplnění zákonných podmínek daných ustanovením §125f odst. 2 a §125h odst. 1 písm. a) zákona. Vzhledem k tomu, že smlouva o nájmu měřících zařízení byla pozdějším rozhodnutím soudu označena za nezákonnou, je třeba na stěžovateli zaslané výzvy k zaplacení pokuty za překročení povolené rychlosti, nahlížet jako na nicotné jednání. Stěžovatelem zaplacená částka byla tak městským úřadem inkasována neoprávněně, neboť tento nepředpokládal, že by zaslaná výzva k placení mohla být nezákonná.
III.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Namítá-li stěžovatel porušení práva na spravedlivý proces, nelze přehlédnout, že toto právo není právem samoúčelným. Jeho uplatňování je vždy vázáno na základní právo hmotné (v daném případě právo majetkové), přičemž zásah do tohoto hmotného základního práva je intenzity tak nízké, že mu nelze poskytnout ústavněprávní ochranu. V případě těchto bagatelních částek je evidentní, že nad právem na přístup k soudu převažuje zájem na vytvoření systému, který soudům umožňuje efektivně a v přiměřené době poskytovat ochranu těm právům, jejichž porušení znamená i zásah do základních práv účastníka řízení a kde hrozí relativně větší újma na právech účastníků řízení, než je tomu v případě stěžovatele brojícího proti rozsudku vydanému v bagatelní věci. Jinak řečeno, řízení o ústavní stížnosti v případech, kde se jedná o bagatelní částky, by bezúčelně vytěžovalo kapacity Ústavního soudu na úkor řízení, v nichž skutečně hrozí zásadní porušení základních práv a svobod. Bagatelní částky totiž - často jen pro svou výši - nejsou schopny současně představovat porušení základních práv a svobod, přičemž částka 10 000 Kč není absolutní mezní hranicí pro posouzení oprávněnosti stěžovatele k podání ústavní stížnosti, tu je třeba vždy individuálně posuzovat v kontextu výše uvedené intenzity zásahu do základních práv stěžovatele.
Ústavní soud považuje v projednávaném případě za přiléhavý závěr okresního soudu, podle něhož se stěžovatel dobrovolným uhrazením určené částky vzdal možnosti zajištění dalších důkazních prostředků, nezbytných pro pozdější dokazování před správním orgánem a následným zjišťováním skutkového a právního stavu věci v běžném správním řízení. Stěžovatel akceptoval skutková zjištění a z nich vyplývající závěry o spáchaném přestupku a jeho právní kvalifikaci. Zaplacením určené částky stěžovatel převzal odpovědnost za skutečnost, že údaje uvedené ve výzvě souhlasí se zjištěným skutkovým stavem. Měl-li stěžovatel o zjištěném skutkovém stavu pochybnost, nic mu nebránilo v tom, aby se postupem práva domáhal zrušení rozhodnutí, jež by jinak bylo ve správním řízení vydáno. Stěžovatel neměl v době úhrady vyměřené částky subjektivní pochybnost o tom, že se vytýkaného jednání dopustil, toto akceptoval a stěží tak lze uvažovat o zásahu do jeho základních práv a svobod.
Z důvodů výše uvedených dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost stěžovatele postrádá ústavněprávní dimenzi, a proto ústavní stížnost odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 24. března 2021
Tomáš Lichovník v. r.
předseda senátu