ECLI:CZ:US:2021:1.US.681.21.1
sp. zn. I. ÚS 681/21
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Tomáše Lichovníka, soudců JUDr. Jaromíra Jirsy a JUDr. Vladimíra Sládečka (soudce zpravodaj) o ústavní stížnosti Jana Kubína, zastoupeného JUDr. Janou Pernicovou, advokátkou se sídlem Praha 7 Varhulíkové 1580/18, proti usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 21 Cdo 1885/2020-170 ze dne 28. 12. 2020, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatel se, s odvoláním na porušení čl. 4, čl. 11, čl. 28, čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), čl. 23 odst. 2 Všeobecné deklarace lidských práv, čl. 26 Mezinárodního paktu o občanských a politických právech a čl. 7 Mezinárodního paktu o hospodářských sociálních a kulturních právech, čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě, domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí.
Z obsahu napadeného usnesení a ústavní stížnosti se podává, že stěžovatel požaduje zrušení rozhodnutí Nejvyššího soudu, kterým bylo odmítnuto jeho dovolání proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 6. dubna 2020 č. j. 16 Co 117/2020-120, vydané v exekuční věci, jako nepřípustné, neboť neobsahuje údaje, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání ve smyslu ustanovení §241a odst. 2 o. s. ř. Dovolatel pouze obecně uvedl, že "vyřešená právní otázka má být dovolacím soudem vyřešena jinak", aniž by vymezil otázku hmotného nebo procesního práva, od jejíhož řešení se má dovolací soud odchýlit.
Nejvyšší soud nadto shledal závěr odvolacího soudu, že návrh povinného na odklad exekuce odůvodněný podáním žaloby na určení nepřípustnosti prodeje zástavy a podáním dovolání proti usnesení o ceně je zřejmě bezúspěšným uplatňováním práva a soudní exekutor tak mohl v exekuci pokračovat, neboť nebyl dán důvod k odročení dražebního jednání, jako souladný s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu (srov. sp. zn. 21 Cdo 987/2013, 21 Cdo 4591/2017, 2 Cdon 336/96, 21 Cdo 1465/2014). Na správnosti tohoto závěru nemůže nic změnit ani skutečnost, že soudní exekutor čekal až na prvostupňové soudní rozhodnutí, kterým byl návrh povinného na odklad exekuce (zatím nepravomocně) zamítnut, a z toho důvodu první dražební jednání odročil na nový termín, kdy se již dražba uskutečnila (nebyl-li povinný exekutorem vyrozuměn o odročení dražebního jednání, nemohl počítat s tím, že dražba neproběhne).
Stěžovatel s právním názorem Nejvyššího soudu nesouhlasí. Uvádí, že i když občanský soudní řád přesně vymezuje dovolací důvody, nemůže se rozhodování dovolacího soudu ocitnout mimo ústavněprávní rámec, když postupem exekutora bylo povinnému upřeno právo na spravedlivý proces, neboť důvodně předpokládal, že dražba se konat nebude, když exekutor již jedenkrát deklaroval, že při žádosti o odklad se dražební jednání v tomto konkrétním případě ruší. Je přesvědčen, že postup Nejvyššího soudu představuje nepřípustnou libovůli při soudním rozhodování, která svými důsledky nepochybně zasahuje do ústavněprávní roviny a základních práv a svobod stěžovatele.
Ústavní soud posoudil argumentaci stěžovatele i obsah ústavní stížností napadeného rozhodnutí a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a proto jej odmítl.
Podle ustanovení §43 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.
Ústavní soud připomíná, že jako soudní orgán ochrany ústavnosti je oprávněn do rozhodovací činnosti ostatních soudů zasahovat jen tehdy, pokud chybná interpretace či aplikace podústavního práva nepřípustně postihuje některé z ústavně zaručených základních práv či svobod nebo je v rozporu s požadavky spravedlivého (řádného) procesu či s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti. Zřetelně tak akcentuje doktrínu minimalizace zásahů do činnosti jiných orgánů veřejné moci, která je odrazem skutečnosti, že Ústavní soud není součástí soustavy ostatních soudů (čl. 83 Ústavy).
Usnesení Nejvyššího soudu o odmítnutí dovolání stěžovatele směřujícího proti rozhodnutí odvolacího soudu je především založeno na závěru, že stěžovatel neuvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání ve smyslu ustanovení §241a odst. 2 o. s. ř. Vůči tomuto závěru stěžovatel žádné výhrady neuvádí, pouze vyjadřuje přesvědčení, že i když nesplnil zákonem stanovené podmínky umožňující projednání dovolání, mělo být dovolání projednáno, neboť stěžovatel je přesvědčen o nesprávném postupu exekutora při provádění dražby.
Požadavky na vymezení předpokladů přípustnosti dovolání jsou však jednoznačně stanoveny občanským soudním řádem a na jejich dodržení nelze rezignovat jen s poukazem na vlastní přesvědčení o nesprávnosti předchozích rozhodnutí. Pokud nebyly splněny obligatorní náležitostí dovolání ve smyslu §241a odst. 2 o. s. ř. a Nejvyšší soud z tohoto důvodu dovolání v souladu s §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl, nemohl se dopustit libovůle či jiného excesu, s nímž by bylo možné spojovat porušení práva na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny. Tento závěr odpovídá i stanovisku Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16, podle kterého neobsahuje-li dovolání vymezení předpokladů jeho přípustnosti (§241a odst. 2 o. s. ř.), není odmítnutí takového dovolání porušením čl. 36 odst. 1 Listiny.
Ústavní soud pro úplnost dodává, že stěžovatel ani neuvádí žádné výhrady vůči "nad rámec" vyslovenému závěru Nejvyššího soudu, že dovolání by bylo třeba posoudit jako nepřípustné, neboť je souladné s dosavadní judikaturou Nejvyššího soudu. I v tomto směru Nejvyšší soud své doplňující stanovisko řádně odůvodnil, přičemž závěr o nepřípustnosti dovolání podle judikatury Ústavního soudu zásadně (s výjimkou excesů v podobě rozhodovací libovůle či přepjatého formalismu) nepodléhá jeho přezkumné pravomoci.
Ústavní soud uzavírá, že Nejvyšší soud se dovoláním stěžovatele řádně zabýval a své shora nastíněné závěry patřičně odůvodnil. Ústavní soud v projednávané věci proto neshledal důvod, aby z ústavněprávního hlediska závěr dovolacího zpochybňoval.
Na základě výše uvedeného byla ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítnuta.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 13. dubna 2021
JUDr. Tomáš Lichovník, v. r.
předseda senátu