ECLI:CZ:US:2021:1.US.693.21.1
sp. zn. I. ÚS 693/21
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Tomáše Lichovníka, soudce zpravodaje Jaromíra Jirsy a soudce Vladimíra Sládečka o ústavní stížnosti stěžovatele M. D., zastoupeného Mgr. Tomášem Výborčíkem, advokátem se sídlem v Kladně, Huťská 1383, proti usnesením Nejvyššího soudu č. j. 8 Tdo 1293/2020-356 ze dne 13. ledna 2021 a Krajského soudu v Praze č. j. 9 To 223/2020-334 ze dne 24. září 2020 a rozsudku Okresního soudu v Kladně č. j. 6 T 184/2019-307 ze dne 4. června 2020, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Praze a Okresního soudu v Kladně, jako účastníků řízení, a Nejvyššího státního zastupitelství, Krajského státního zastupitelství v Praze a Okresního státního zastupitelství v Kladně, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Okresní soud v Kladně (dále jen "nalézací soud") uznal stěžovatele vinným ze spáchání přečinu ublížení na zdraví podle §146 odst. 1 trestního zákoníku v jednočinném souběhu s přečinem výtržnictví podle §358 odst. 1 trestního zákoníku, a uložil mu úhrnný trest odnětí svobody v trvání šesti měsíců podmíněně odložený na zkušební dobu osmnácti měsíců, povinnost v průběhu zkušební doby nahradit způsobenou škodu, povinnost nahradit poškozené zdravotní pojišťovně 9 720 Kč a poškozenému za nemajetkovou újmu 85 711,20 Kč a majetkovou újmu 41 294 Kč - se zbytkem nároku byl poškozený odkázán na řízení ve věcech občanskoprávních.
2. Odvolání stěžovatele i poškozeného Krajský soud v Praze (dále jen "odvolací soud") zamítl. Dovolání odmítl Nejvyšší soud jako podané z jiných než dovolacích důvodů.
3. Řádně zastoupený stěžovatel ve své včas podané ústavní stížnosti splňující požadavky zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), namítá porušení zásady in dubio pro reo a volného hodnocení důkazů.
4. Stěžovatel brojí proti napadeným rozhodnutím a namítá, že soudy přebíraly své závěry a nedbaly na konstantní argumentaci obhajoby při současné existenci mnoha pochybností, logických rozporů a variant skutkového děje. Závěr o vině stojí jen na výpovědích dvou svědků, kteří při rekognici určili stěžovatele jako pachatele na 70 a 80 % (tedy přetrvává pochybnost 30 a 20 %). Soud uvěřil těmto svědkům i přes výpovědi dalších svědků, podle nichž v inkriminované době stěžovatel nosil dlahu na prstu pravé ruky, která mu úder, jímž měl poškozenému ublížit, znemožňovala. Existující pochybnosti obecné soudy přehlédly, potlačily zásadu in dubio pro reo a důkazy hodnotily jednostranně a tendenčně. Napadenými rozhodnutími soudy porušily stěžovatelova ústavně zaručená práva zakotvená v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), a proto navrhuje jejich zrušení.
5. Z napadených rozhodnutí se podává, že poškozený byl napaden na taneční zábavě, přičemž jeho zranění podle znaleckého zkoumání odpovídají úderu (pěstí) do obličeje a následného pádu na zem. Stěžovatel připouští konflikt s poškozeným, ne však takového charakteru a intenzity, aby mu způsobil příslušná zranění. Nalézací soud založil své závěry především na výpovědích dvou svědků, kteří nemají žádný vztah k účastníkům konfliktu, a konflikt pozorovali z bezprostřední blízkosti. Jejich pochybnosti (20 - 30 %) se týkaly rekognice, tedy poznání stěžovatele mezi figuranty jako osoby, která napadla poškozeného; to za situace, kdy stěžovatel svoji účast na konfliktu připouští, popírá však napadení poškozeného. Další svědkové nevypovídali ke konfliktu, neboť mu nebyli přítomni a informace mají jen z doslechu, případně vypovídali jen k otázce, měl-li stěžovatel v inkriminovaný den dlahu, či nikoliv. Výpověď stěžovatele potvrzovala pouze jeho manželka, která v přípravném řízení nevypovídala, k čemuž přihlédly i obecné soudy. Z dokazování nevyplynuly mnohé (logické) pochybnosti ani varianty skutkového děje, stěžovatel pouze nesouhlasí s výpověďmi vyslechnutých svědků.
6. Ústavní soud není další instancí v systému všeobecného soudnictví a nezasahuje do rozhodovací činnosti obecných soudů, jimž přísluší zkoumat a posuzovat, jsou-li podmínky pro aplikaci konkrétního právního institutu, a své úvahy jsou povinny v tomto směru zákonem stanoveným postupem odůvodnit. Ústavní soud zasáhne jen v případě zjištění nejzávažnějších pochybení, při porušení základních práv a svobod, jsou-li závěry obecných soudů hrubě nepřiléhavé či vykazují-li znaky svévole nebo libovůle.
7. Právo na přístup k soudu (čl. 36 odst. 1 Listiny) zaručuje každému, že o jeho věci bude obecný soud rozhodovat podle předem stanovených pravidel a účastník řízení bude moci využít všech procesních prostředků, které mu právní předpisy přiznávají. Stěžovatel této možnosti využil; neodpovídají-li právní závěry obecných soudů jeho očekávání, nejde bez dalšího o zásah do jeho základních práv a není tím ani založena důvodnost ústavní stížnosti.
8. Pravidlo in dubio pro reo představuje záruku, že soudy rozhodnou ve prospěch obviněného, přetrvávají-li pochybnosti neodstranitelné ani provedením dalšího dokazování [viz například nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 733/01ze dne 24. února 2004 (N 26/32 SbNU 239)]; ne vždy existence rozporů automaticky vyžaduje aplikaci této zásady a obecný soud může podle konkrétní důkazní situace dospět ke spolehlivému závěru o spáchání trestného činu. Ústavní soud je přesvědčen, že právě v projednávané věci obecné soudy učinily spolehlivý závěr, na jehož základě vydaly svá rozhodnutí.
9. Stěžovatel neuvedl žádnou novou okolnost, kterou by se již dříve obecné soudy nezabývaly a která by svědčila o tom, že jejich postupem byla zasažena jeho základní práva; věcí se řádně a v dostatečné míře zabývaly, aby na základě provedených důkazů mohly učinit jednoznačný závěr o naplnění skutkové podstaty trestných činů.
10. Podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu proto senát mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítl jako zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 22. června 2021
Tomáš Lichovník v. r.
předseda senátu