ECLI:CZ:US:2021:1.US.694.21.1
sp. zn. I. ÚS 694/21
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Tomáše Lichovníka (soudce zpravodaje), soudce Vladimíra Sládečka a soudce Jaromíra Jirsy ve věci ústavní stížnosti Ing. Michaely Ehrenbergerové, zastoupené Olgou Hudcovou, advokátkou se sídlem Koželuhova 4274/8, Prostějov, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 30 Cdo 3390/2020-260 ze dne 26. 1. 2021, rozsudku Městského soudu v Praze č. j. 28 Co 73/2020-219 ze dne 17. 6. 2020 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 č. j. 19 C 275/2018-164 ze dne 29. 10. 2019 takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností, která splňuje formální náležitosti ustanovení §34 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedených soudních rozhodnutí, jimiž mělo dojít zejména k porušení čl. 36 odst. 1 a 3 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod.
Z napadených rozhodnutí Ústavní soud zjistil, že shora označeným rozsudkem Obvodní soud pro Prahu 2 zamítl žalobu stěžovatelky na zaplacení částky 9 082 182,17 Kč s příslušenstvím směřující proti státu z titulu náhrady škody. Tu spatřovala ve vadném exekutorském zápisu, sepsaném soudním exekutorem mezi ní a dalšími osobami o závazku těchto osob splnit pohledávku stěžovatelky plynoucí z blíže specifikovaného právního vztahu. Vada zmíněného exekutorského zápisu měla spočívat v absolutní neplatnosti ujednání o smluvní pokutě pro rozpor s dobrými mravy a vyjít najevo v později vedeném exekučním řízení proti těmto povinným osobám. Stěžovatelka měla za to, že vinou vadného exekutorského zápisu v části týkající se smluvní pokuty jí vznikla citelná majetková škoda, neboť v důsledku neplatnosti zajišťovacích ujednání došlo k oslabení jejího postavení jako věřitele vůči dlužníkům.
K odvolání stěžovatelky Městský soud v Praze v záhlaví uvedeným rozsudkem rozhodnutí nalézacího soudu jako věcně správné potvrdil. Následné dovolání stěžovatelky Nejvyšší soud vpředu uvedeným usnesením odmítl.
V ústavní stížnosti stěžovatelka uvedla, že v rámci svého dovolání namítla protiústavnost právních závěrů a postupu nalézacího i odvolacího soudu, čímž dle jejího názoru byl naplněn dovolací důvod spočívající v tvrzeném nesprávném právním posouzení věci. Stěžovatelka dále namítla, že soudy podaný výklad rozhodné právní úpravy není úplný, komplexní, rozumný, a představuje výraz interpretační svévole. V té souvislosti předestřela svůj vlastní výklad o odpovědnosti státu za pochybení soudního exekutora, který do exekutorského zápisu pojal ujednání stran o lichevní smluvní pokutě. Tuto svoji argumentaci stěžovatelka v ústavní stížnosti blíže rozvedla.
Ústavní soud zvážil argumentaci stěžovatelky i obsah naříkaných soudních rozhodnutí a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud neshledal, že by se soudy zamítnutím stěžovatelčiny žaloby na náhradu škody dopustily excesu či jinak vybočily z kautel spravedlivého procesu. Nejvyšší soud nepochybil, pakliže dovolání odmítl, když v něm stěžovatelka ponechala nedotčen právní závěr odvolacího soudu o tom, že soudní exekutor při zachycení existující dohody oprávněného a povinného v exekutorském zápisu není povinen, resp. oprávněn zkoumat její podklad v hmotném právu. Stěžovatelka tento vývod městského soudu v dovolání nenapadla, přičemž se jedná o závěr, který je sám o sobě způsobilý vést k zamítnutí žaloby bez dalšího. Za této situace nebyl dovolací soud povinen zabývat se v dovolání nastolenými otázkami hmotného či procesního práva, jelikož ani jejich případné zodpovězení ve shodě se stěžovatelkou by bylo nemohlo vést ke změně rozhodnutí městského soudu v její prospěch. Právě uvedené současně znamená, že nedostal-li Nejvyšší soud příležitost vyjádřit se k otázce odpovědnosti soudního exekutora za soulad dohody účastníků, zachycené v exekutorském zápisu, s hmotným právem, nejsou nynější námitky stěžovatelky proti tomuto závěru odvolacího, potažmo nalézacího soudu v řízení o ústavní stížnosti přípustné. Stěžovatelka totiž řádně nevyčerpala procesní prostor, který se jí v dovolacím řízení k ochraně jejích práv a zájmů nabízel (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu). Nadto jde o závěr, který Ústavní soud ve své judikatuře již jako ústavně konformní aproboval (viz body 12 a 13 usnesení sp. zn. I. ÚS 3698/17 ze dne 20. 2. 2018).
Ve světle řečeného tudíž Ústavní soud odmítl ústavní stížnost dle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 21. dubna 2021
Tomáš Lichovník v. r.
předseda senátu