ECLI:CZ:US:2021:1.US.695.21.1
sp. zn. I. ÚS 695/21
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Tomáše Lichovníka, soudců JUDr. Jaromíra Jirsy a JUDr. Vladimíra Sládečka (soudce zpravodaj) o ústavní stížnosti F. G., státního příslušníka Arménské republiky, zastoupeného Mgr. Bagratem Verdiyanem, advokátem se sídlem Rybná 9, Praha 1, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 27. 1. 2021 č. j. 7 Azs 133/2020-29, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatel se domáhá zrušení v záhlaví označeného rozsudku Nejvyššího správního soudu (dále též jen "kasační soud"), jímž byla zamítnuta jeho kasační stížnost proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 31. 3. 2020 č. j. 9 A 132/2018-55. Tvrdí, že uvedeným rozhodnutím kasačního soudu došlo k porušení jeho ústavně zaručených práv podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a čl. 14 Mezinárodního paktu o občanských a politických právech. K tomu mělo dojít v důsledku nesprávného výkladu §66 odst. 1 písm. d) zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky, ve znění platném do 14. 8. 2017 (dále jen "zákon o pobytu cizinců"), který odporuje zásadě rovnosti účastníků řízení. Podle názoru stěžovatele k vydání povolení k trvalému pobytu cizinci postačuje splnění podmínky, že v době podání žádosti o pobytové oprávnění byl nezletilým, a další podmínky nebylo třeba zkoumat, neboť zákon spojuje nárok nezletilého na udělení oprávnění k trvalému pobytu pouze na podmínku nezletilosti v době podání žádosti.
Ze spisového materiálu Ústavní soud zjistil, že Ministerstvo vnitra, odbor azylové a migrační politiky, rozhodnutím ze dne 5. 3. 2018 č. j. OAM-14240-44/TP-2016 podle §75 odst. 1 písm. f) zákona o pobytu cizinců zamítlo žádost stěžovatele o vydání povolení k trvalému pobytu na území České republiky pro nesplnění podmínky uvedené v §66 odst. 1 písm. d) téhož zákona. Komise pro rozhodování ve věcech pobytu cizinců rozhodnutím ze dne 17. 5. 2018 č. j. MV-39958-4/SO-2018 odvolání stěžovatele zamítla. Městský soud v Praze žalobu stěžovatele zamítl a Nejvyšší správní soud následně zamítl jeho kasační stížnost.
Ústavní soud posoudil argumentaci stěžovatele i obsah napadeného rozhodnutí a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a proto jej odmítl.
Podle ustanovení §43 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.
Ústavní soud předesílá, že výklad předpisů z oblasti veřejné správy a sjednocování judikatury ostatních správních soudů, k čemuž slouží i mechanismus předvídaný v §12 s. ř. s., přísluší právě Nejvyššímu správnímu soudu, jenž vydal napadený rozsudek. V kontextu své dosavadní judikatury se Ústavní soud cítí, s odkazem na zásadu zdrženlivosti a princip sebeomezení, být oprávněn výklad tzv. podústavního práva posuzovat pouze tehdy, jestliže by jeho aplikace v daném konkrétním případě byla důsledkem interpretace, která by extrémně vybočila z požadavků obsažených v hlavě páté Listiny (srov. nález sp. zn. III. ÚS 173/02). Ústavnímu soudu nepřísluší, aby prováděl přezkum rozhodovací činnosti ve stejném rozsahu, jako to činí správní soudy, a fungoval jako další "superrevizní" instituce.
Ústavní soud dále připomíná svoji ustálenou judikaturu, podle které subjektivní, ústavně zaručené právo cizinců na pobyt na území České republiky neexistuje; je věcí suverénního státu, za jakých podmínek připustí pobyt cizinců na svém území (srov. nálezy sp. zn. Pl. ÚS 41/17, bod 53. nebo Pl. ÚS 26/07, bod 37.).
Ústavní soud konstatuje, že ústavní stížnost z hlediska svého obsahu nepřináší žádné nové argumenty a de facto představuje toliko pokračující polemiku se závěry správních orgánů a správních soudů. Ústavní soud přezkoumal napadené soudní rozhodnutí a nenalezl v něm vady, které by nepřípustně postihly ústavně zaručená základní práva stěžovatele. Nejvyšší správní soud rozhodoval v souladu se zákony i principy zakotvenými v Listině a v Ústavě, jeho rozhodnutí o zamítnutí kasační stížnosti nelze označit jako svévolné. Ústavní soud ověřil, že kasační soud rozhodoval nestranně, se všemi námitkami stěžovatele se řádně vypořádal, při rozhodování přihlédl ke všem okolnostem, které vyšly v řízení najevo, věc po právní stránce hodnotil přiléhavě a v souladu s příslušnými ustanoveními zákona o pobytu cizinců. Závěr správních orgánů, který následně aprobovaly i oba správní soudy, že pro posouzení věci je rozhodný skutkový a právní stav ke dni vydání rozhodnutí správního orgánu I. stupně, považuje Ústavní soud za řádně odůvodněný, jasný a logický. Nejvyšší správní soud vyřešil spornou otázku v souladu se svou dosavadní judikaturou (rozsudek č. j. 1 As 24/2011-79) i s judikaturou nižších soudů (srov. rozsudek Městského soudu v Praze č. j. 3 A 38/2014-65, publikovaný pod č. 3438/2016 Sb. NSS.).
K namítanému porušení práva na spravedlivý (řádný) proces Ústavní soud dodává, že dané právo není možné vykládat tak, že by se stěžovatelovi garantoval úspěch v řízení či se zaručovalo právo na rozhodnutí, odpovídající jeho představám. Obsahem tohoto ústavně zaručeného práva je zajištění práva na spravedlivé (řádné) soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování v souladu se zákony a při aplikaci ústavních principů. Okolnost, že stěžovatel se závěry či názory soudů nesouhlasí, nemůže sama o sobě důvodnost ústavní stížnosti založit.
Na základě výše uvedeného Ústavní soud mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení ústavní stížnost podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 1. června 2021
JUDr. Tomáš Lichovník, v. r.
předseda senátu