ECLI:CZ:US:2021:1.US.717.21.1
sp. zn. I. ÚS 717/21
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Vladimíra Sládečka a soudců Jaroslava Fenyka (soudce zpravodaje) a Jaromíra Jirsy ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky: Car Technic s. r. o., sídlem Žižkova 708, Příbram, zastoupené Mgr. Jiřím Kokešem, advokátem sídlem Na Flusárně 168, Příbram, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 25. ledna 2021, č. j. 1 As 413/2020-27, za účasti Nejvyššího správního soudu jako účastníka řízení a Ministerstva dopravy jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
1. Stěžovatelka se podanou ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví tohoto usnesení označeného rozhodnutí Nejvyššího správního soudu (dále jen "napadený rozsudek"), a to pro porušení čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
2. Krajský úřad Jihomoravského kraje (dále jen "krajský úřad"), nevyhověl žádosti stěžovatelky a neudělil jí oprávnění k provozování stanice technické kontroly (dále jen "STK"). Ministerstvo dopravy svým rozhodnutím zamítlo odvolání stěžovatelky
a potvrdilo rozhodnutí krajského úřadu. Stěžovatelka podala proti rozhodnutí Ministerstva dopravy žalobu, kterou Krajský soud v Brně (dále jen "krajský soud") zamítl. Nejvyšší správní soud napadeným rozsudkem následnou kasační stížnost stěžovatelky rovněž zamítl.
3. Stěžovatelka ve své ústavní stížnosti namítá, že napadeným rozsudkem Nejvyššího správního soudu bylo porušeno její právo na spravedlivý proces, a to tím, že se Nejvyšší správní soud v odůvodnění napadeného rozhodnutí dostatečně nevypořádal s jejími námitkami uvedenými v kasační stížnosti. Konkrétně se Nejvyšší správní soud podle stěžovatelky nevypořádal s její námitkou, že krajský úřad ani Ministerstvo dopravy nerozhodovaly na základě dostatečně zjištěného skutkového stavu ohledně výchozích údajů týkajících se provozovaných STK.
II.
4. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastníkem řízení, v němž bylo vydáno napadené rozhodnutí, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s §29 až §31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.
III.
5. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [§72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu].
6. Směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost, neboť Ústavní soud není součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy) a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku, chráněná práva nebo svobody jeho účastníka, a zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy. Ústavněprávním požadavkem též je, aby soudy vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna.
7. Nejvyšší správní soud ke kasačním námitkám stěžovatelky nejprve konstatoval, že stěžovatelka ve své žalobě namítala nepřezkoumatelnost rozhodnutí Ministerstva dopravy, kdy pouze obecně namítala nedostatky ve výpočtech, nezákonnost rozhodnutí, nedostatečně zjištěný skutkový stav a nesprávné právní posouzení věci. K uvedenému Nejvyšší správní soud konstatoval, že krajský soud správně neshledal nepřezkoumatelnost rozhodnutí Ministerstva dopravy, neboť to svůj závěr opřelo o konkrétní výpočet a reagovalo na obecné odvolací námitky stěžovatelky. Jde-li o námitku stěžovatelky, která se týká nedostatečně zjištěném skutkovém stavu, Nejvyšší správní soud ji označil za nepřípustnou podle §104 odst. 4 soudního řádu správního, neboť stěžovatelka tuto námitku neuplatnila v řízení před krajským soudem, ostatně ani ve správním řízení, ač mohla.
8. Ústavní soud v této souvislosti poukazuje na odůvodnění rozsudku krajského soudu, podle kterého: "Žalobce (stěžovatelka) mechanismus výpočtu označil za nesprávný jako takový, aniž by soudu sdělil jakoukoliv konkrétní výhradu. Po ověření, že postup
a mechanismus výpočtu vychází z právní úpravy (...), dospěl soud k závěru
o nedůvodnosti tohoto žalobního bodu. (...) Zjištěný skutkový stav po prostudování věci soudem nevzbuzuje prima facie žádné důvodné pochybnosti o jeho správnosti. Soud tedy uzavírá, že žalobní body v uplatněné obecné rovině neshledal důvodnými" (rozsudek krajského soudu ze dne 30. 9. 2020, sp. zn. 29 A 5/2019).
9. Ústavní soud připomíná, že podle čl. 36 odst. 1 Listiny se může každý domáhat stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu a ve stanovených případech u jiného orgánu. Požadavek dodržení stanoveného postupu domáhání se svého práva se vztahuje i na čl. 36 odst. 2 Listiny, který garantuje právo každého, kdo tvrdí, že byl na svých právech zkrácen rozhodnutím orgánu veřejné správy, obrátit se na soud, aby přezkoumal zákonnost takového rozhodnutí, nestanoví-li zákon jinak. Součástí stanoveného postupu uplatňování práva před správním soudem je v případě žaloby proti rozhodnutí správního orgánu nutnost formulovat žalobní body [§71 odst. 1 písm. d) s. ř. s.] ve lhůtě pro podání žaloby (§71 odst. 2 s. ř. s.). Správní soud pak výroky napadeného správního rozhodnutí přezkoumává v mezích žalobních bodů [§75 odst. 2 věta první s. ř. s.]. V případě, že kasační stížnost podává osoba, která byla žalobcem v řízení před krajským soudem, jsou nepřípustné ty kasační námitky, které nemají svůj předobraz v žalobních námitkách (k tomu srov. §104 odst. 4 s. ř. s., který rovněž tvoří součást stanoveného postupu domáhání se práva).
10. Z odůvodnění napadeného rozsudku Nejvyššího správního soudu je zjevné, že se námitkami stěžovatelky nezabýval nikoliv proto, že by je pominul, ale proto, že k jejich posouzení není oprávněn, neboť dospěl k závěru, že nebyly řádně uplatněny prostřednictvím žalobních bodů před krajským soudem. Podstata námitek obsažených v ústavní stížnosti se však s tímto závěrem Nejvyššího správního soudu míjí, neboť stěžovatelka se jimi snaží poukázat na nezákonnost rozhodnutí krajského úřadu a Ministerstva dopravy, aniž by však jimi rozporovala závěr Nejvyššího správního soudu ohledně nedostatečnosti žalobních bodů.
11. Ve světle shora uvedeného Ústavní soud dospěl k závěru, že stěžovatelka vůči napadenému rozsudku nevznáší žádnou ústavně relevantní argumentaci. Ústavní soud neshledal, že by v posuzovaném případě došlo k porušení základních práv a svobod stěžovatelky, a proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl jako zjevně neopodstatněnou podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 27. dubna 2021
Vladimír Sládeček v. r.
předseda senátu