ECLI:CZ:US:2021:1.US.72.21.1
sp. zn. I. ÚS 72/21
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Tomáše Lichovníka, soudce zpravodaje Jaromíra Jirsy a soudce Vladimíra Sládečka o ústavní stížnosti stěžovatele V. N., zastoupeného Mgr. Vítem Tokarským, advokátem se sídlem v Praze 1, 28. října 1001/3, proti usnesením Nejvyššího soudu č. j. 6 Tdo 970/2020-1216 ze dne 24. září 2020, Krajského soudu v Ústí nad Labem č. j. 6 To 101/2019-1177 ze dne 9. prosince 2019 a rozsudku Okresního soudu v Ústí nad Labem č. j. 1 T 63/2014-1119 ze dne 2. srpna 2018, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Ústí nad Labem a Okresního soudu v Ústí nad Labem, jako účastníků řízení, a Nejvyššího státního zastupitelství, Krajského státního zastupitelství v Ústí nad Labem a Okresního státního zastupitelství v Ústí nad Labem, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Okresní soud v Ústí nad Labem (dále jen "nalézací soud") uznal stěžovatel vinným ze spáchání zločinu podvodu podle §209 odst. 1 a 4 písm. d) trestního zákoníku, a uložil mu za to trest odnětí svobody v trvání dvou let, podmíněně odložený na zkušební dobu čtyř let, přiměřenou povinnost ve zkušební době podle svých sil nahradit způsobenou škodu a povinnost nahradit majetkovou škodu v souhrnné výši 2 396 476,88 Kč s příslušenstvím; poškozené odkázal zcela nebo zčásti s jejich nároky na řízení ve věcech občanskoprávních. Odvolání stěžovatele i státní zástupkyně proti rozsudku Krajský soud v Ústí nad Labem (dále jen "odvolací soud") zamítl. Dovolání stěžovatele Nejvyšší soud odmítl jako podané z jiného než dovolacího důvodu.
2. Řádně zastoupený stěžovatel ve své včas podané ústavní stížnosti splňující požadavky zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), brojí především proti rozhodnutí Nejvyššího soudu, jemuž vytýká nesprávné vyhodnocení dovolacích námitek, tedy že nalézací řízení nenaplnilo podmínky pro vydání odsuzujícího rozsudku a vytýkané vady nebyly v následném řízení napraveny. Stěžovatel popsal průběh řízení před obecnými soudy a namítá, že Nejvyšší soud rozhodl formalisticky a bez ohledu na judikaturu Ústavního soudu [viz například stanovisko pléna sp. zn. Pl. ÚS-st. 38/14 ze dne 4. března 2014 (ST 38/72 SbNU 599, 40/2014 Sb.), či nálezy sp. zn. I. ÚS 4/04 ze dne 23. března 2004 (N 42/32 SbNU 405), IV. ÚS 570/03 ze dne 30. června 2004 (N 91/33 SbNU 377)].
3. Stěžovatel dále namítá extrémní nesoulad skutkových závěrů s provedenými důkazy; je přesvědčen, že neexistují důkazy (objednávky, dodací listy aj.) prokazující, že nakládal s objednanými věcmi a že se dopustil stíhaného jednání. Tvrdí, že i kdyby inkasoval hotovost vybranou z účtu společnosti, jde o věc bez vztahu k trestnímu řízení. Stěžovatel rovněž zpochybňuje nárok poškozené pojišťovny, výpověď a věrohodnost svědků a neexistenci uceleného řetězce nepřímých důkazů.
4. Jestliže obecné soudy vydaly přes uvedená pochybení napadená rozhodnutí, jsou podle stěžovatele nepřezkoumatelná, neboť důkazy nebyly zhodnoceny jednotlivě a ve vzájemné souvislosti. Podle stěžovatele jde o modelový případ selhání obecných soudů při aplikaci právních norem, deformace skutkových zjištění a nepřiměřeného favorizování některých důkazů před jinými, čímž byla porušena jeho ústavně zaručená práva zakotvená v čl. 36 odst. 1, 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a v čl. 6 odst. 1 a 2 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").
5. Z napadených rozhodnutí i dalších písemností se podává, že stěžovatel převedl svoji společnost na "bílého koně", a poté ještě po určitou dobu jejím jménem prováděl objednávky, za dodané zboží neplatil, ale nakládal s ním. Dále stěžovatel prostřednictvím nového jednatele vybíral peníze z účtu společnosti.
6. Ústavní soud není další instancí v soustavě obecných (trestních) soudů, nezasahuje do jejich rozhodovací činnosti (zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad a aplikace trestních předpisů, přiměřené odůvodnění jejich rozhodnutí); zasáhne teprve tehdy, zjistí-li porušení ústavně zaručených základních práv a svobod, zejména jsou-li vyslovené závěry hrubě nepřiléhavé nebo vykazují-li znaky svévole - taková situace však nenastala.
7. Stěžovatel v průběhu řízení trvale odmítal svoji vinu, opakovaně prezentoval své hodnocení provedených důkazů; naopak závěry obecných soudů považoval za nesprávné a domáhal se jejich revize. Nalézací soud však podle Ústavního soudu provedl dokazování v rozsahu dostatečném pro vyvrácení obhajoby stěžovatele popírajícího jakékoliv protiprávní aktivity jménem společnosti. S vyslovenými závěry souhlasil odvolací soud, neboť nezjistil, že by v řízení vyvstaly pochybnosti či vady tvrzené stěžovatelem; pochybení nezjistil ani Nejvyšší soud, který se dovolacími námitkami důkladně zabýval.
8. Právo na přístup k soudu (čl. 36 odst. 1 Listiny) i právo na spravedlivý proces (čl. 6 odst. 1 Úmluvy) zaručuje každému, že v jeho věci bude rozhodovat nezávislý a nestranný soud podle předem stanovených pravidel. Stěžovateli nebylo toto právo upřeno, v řízení mohl uplatnit (a také uplatnil) příslušné procesní nástroje. Liší-li se objektivní zjištění obecných soudů od stěžovatelova očekávání, případně nesouhlasí-li s takovým hodnocením věci, jde o polemiku s právními závěry obecných soudů, nikoliv o porušení uvedeného základního práva, a není tím založena ani důvodnost ústavní stížnosti. Podle čl. 40 odst. 2 Listiny i čl. 6 odst. 2 Úmluvy je každý, proti němuž je vedeno trestní řízení, považován za nevinného, nebyla-li jeho vina pravomocným rozhodnutím vyslovena; stěžovatel mimo odmítání závěrů obecných soudů neuvedl nic, čím by podpořil své tvrzení o zásahu do tohoto zaručeného práva. Fakt, že v proběhlém řízení nalézací soud dovodil naplnění všech znaků trestného činu stěžovatelem, není porušením presumpce neviny.
9. Stěžovatel neuvedl žádnou okolnost svědčící o zásahu do jeho základních práv. Obecné soudy v řízení postupovaly v souladu s procesními předpisy a svá rozhodnutí řádně a úplně odůvodnily.
10. Podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu proto senát mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítl jako zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 23. března 2021
Tomáš Lichovník v. r.
předseda senátu