ECLI:CZ:US:2021:1.US.733.21.1
sp. zn. I. ÚS 733/21
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Tomáše Lichovníka (soudce zpravodaje), soudce Vladimíra Sládečka a soudce Jaromíra Jirsy ve věci ústavní stížnosti Zdenky Šillerové, zastoupené Simonou Pavlicovou, advokátkou se sídlem 8. pěšího pluku 2380, 738 01 Frýdek-Místek, proti usnesení Krajského soudu v Ostravě č. j. 11 Co 245/2020-174 ze dne 10. 12. 2020 a usnesení Okresního soudu ve Frýdku-Místku č. j. 17 C 368/2017-161 ze dne 27. 5. 2020 takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností, která splňuje formální náležitosti ustanovení §34 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedených soudních rozhodnutí, jimiž mělo dojít zejména k porušení čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod.
Z napadených rozhodnutí Ústavní soud zjistil, že shora označeným usnesením Okresní soud ve Frýdku-Místku zamítl žalobu stěžovatelky na obnovu řízení o její dřívější žalobě na zaplacení částky 11 799,24 Kč jako pohledávky z dědického řízení. Původní řízení o této pohledávce bylo vedeno u téhož soudu pod sp. zn. 17 C 368/2017 a pravomocně skončilo dne 31. 10. 2018. K odvolání stěžovatelky Krajský soud v Ostravě v záhlaví uvedeným usnesením rozhodnutí okresního soudu jako věcně správné potvrdil.
V ústavní stížnosti stěžovatelka namítla, že krajský soud se nevypořádal s jejím odkazem na nález Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 1148/13 ze dne 5. 2. 2014, z jehož závěrů dle jejího názoru plyne, že žalobu na obnovu řízení podala včas, neboť usnesení Ústavního soudu sp. zn. II ÚS 2989/19 ze dne 26. 11. 2019 představuje rozhodnutí v téže věci, jíž se žaloba na obnovu řízení ze dne 27. 2. 2020 týká. Stěžovatelka dále podotkla, že z rozhodnutí soudů není zřejmé, kdo za žalovanou vystupuje v řízení o žalobě na obnovu řízení. Tuto svoji argumentaci stěžovatelka v ústavní stížnosti blíže rozvedla.
Ústavní soud zvážil argumentaci stěžovatelky i obsah naříkaných soudních rozhodnutí a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud neshledal, že by se soudy zamítnutím stěžovatelčiny žaloby na obnovu řízení dopustily excesu či jinak vybočily z kautel spravedlivého procesu. Z obou napadených rozhodnutí je patrné, že žaloba byla zamítnuta pro její zřejmou opožděnost. Stěžovatelka se mýlí, domnívá-li se, že rozhodnutí Ústavního soudu je rozhodnutím v téže věci. Ústavní soud stojí vně systému obecného soudnictví a řízení o ústavní stížnosti již není pokračováním řízení vedeného před obecnými soudy. V tomto ohledu se nejedná ani o mimořádný opravný prostředek, jakým je například dovolání, nýbrž o zcela samostatné, specializované a nijak nenavazující řízení. Jeho předmětem je toliko ochrana základních práv a svobod, a nikoli rozhodování o právech a povinnostech, jež byly předmětem řízení před obecnými soudy. Z těchto důvodů soudy nepochybily, pakliže lhůtu pro podání žaloby na obnovu řízení neodvíjely od přijetí usnesení Ústavního soudu sp. zn. II ÚS 2989/19 ze dne 26. 11. 2019, nýbrž od žalobou na obnovení řízení dotčených předchozích rozhodnutí týchž soudů. Citované usnesení Ústavního soudu navíc nemělo žádný vliv na právní moc onehdy napadených soudních rozhodnutí. V tomto směru není přiléhavým odkaz stěžovatelky na nález Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 1148/13 ze dne 5. 2. 2014 (N 14/72 SbNU 189), poněvadž otázku případného stavění (přerušení) lhůty k podání žaloby na obnovu řízení vůbec neřeší. Naopak v centru jeho pozornosti se ocitla otázka, zda konkrétní rozhodnutí obecného soudu bylo lze pokládat za vydané v téže, anebo jiné právní věci, od čehož se pak odvíjel další osud žaloby na obnovu řízení v tehdy řešeném případě.
Námitce stěžovatelky stran absence údaje o tom, kdo jménem žalované jednal v řízení o žalobě na obnovu řízení, též nelze přisvědčit. Soud prvního stupně zamítl žalobu z procesních důvodů, takže potud nebyl povinen doručit žalobu žalované ani ve věci nařídit jednání (§235f o. s. ř.). Za žalovanou (nebo jejím jménem) tak v nalézacím řízení zřejmě ani nikdo nečinil žádné úkony. K odvolání stěžovatelky se žalovaná rovněž nevyjádřila, jak plyne z obsahu napadeného usnesení odvolacího soudu, takže ani zde nic nenasvědčuje tomu, že by u označení žalované scházel údaj o jejím zástupci. Nadto, i kdyby byla tato výtka stěžovatelky oprávněná, na ústavní konformitu rozhodnutí samotných by tento veskrze formální nedostatek žádný dopad neměl.
Ze všech shora uvedených důvodů tudíž Ústavní soud odmítl ústavní stížnost dle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 31. března 2021
Tomáš Lichovník v. r.
předseda senátu