ECLI:CZ:US:2021:1.US.735.21.1
sp. zn. I. ÚS 735/21
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Tomáše Lichovníka, soudců JUDr. Jaromíra Jirsy a JUDr. Vladimíra Sládečka (soudce zpravodaj) o ústavní stížnosti Ing. Tomáše Vrby, zastoupeného JUDr. Ing. Ondřejem Lichnovským, advokátem se sídlem Palackého 151/10, Prostějov, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 13. 1. 2021 č. j. 1 Afs 350/2020-36 a všem rozhodnutím napadenému rozsudku předcházejícím, a to až na úroveň prvoinstančního správce daně, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatel se domáhá zrušení v záhlaví označeného rozsudku Nejvyššího správního soudu, jímž byla zamítnuta jeho kasační stížnost proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě-pobočky v Olomouci (dále jen "krajský soud") ze dne 7. 9. 2020 č. j. 65 Af 30/2018-90, a aby Ústavní soud "zrušil i všechna rozhodnutí napadenému rozsudku předcházející, a to až na úroveň prvoinstančního správce daně". Tvrdí, že uvedeným rozhodnutím Nejvyššího správního soudu došlo k porušení jeho ústavně zaručených práv podle čl. 11 odst. 5 a čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. K tomu mělo dojít v důsledku nesprávného postupu správce daně, který stěžovateli doměřil daň z příjmů po uplynutí lhůty k tomu stanovené, v čemž stěžovatel spatřuje porušení zásady ex iniuria ius non oritur, jakož i zásady nemo turpitudinem suam allegare potest. K porušení uvedených práv mělo podle stěžovatele dojít též v důsledku nesprávného postupu správních soudů, které uvedený postup správních orgánů aprobovaly. Stěžovatel uvádí, že Nejvyšší správní soud při posuzování jeho kasační stížnosti neosvědčil uplynutí lhůty pro stanovení daně před jejím doměřením správcem daně.
Ze spisového materiálu Ústavní soud zjistil, že Finanční úřad pro Olomoucký kraj rozhodnutím ze dne 17. 12. 2013 č. j. 1740786/13/3107-24802-800692 vydal dodatečný platební výměr, jímž stěžovateli doměřil za zdaňovací období roku 2009 daň z příjmů fyzických osob ve výši 1 293 840 Kč a současně mu uložil zákonnou povinnost uhradit penále z doměřené daně ve výši 258 768 Kč. Odvolací finanční ředitelství v Brně (dále jen "vedlejší účastník") rozhodnutím ze dne 10. 7. 2014 č. j. 17974/14/5000-14102-702767 odvolání stěžovatele zamítlo a dodatečný platební výměr potvrdilo.
Krajský soud rozsudkem ze dne 25. 4. 2016 č. j. 65 Af 34/2014-95 žalobu stěžovatele zamítl. Ke kasační stížnosti stěžovatele Nejvyšší správní soud rozsudkem ze dne 16. 11. 2016 č. j. 1 Afs 149/2016-35 zrušil rozsudek krajského soudu i rozhodnutí vedlejšího účastníka a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Vedlejší účastník po doplnění odvolacího řízení rozhodnutím ze dne 26. 2. 2018 č. j. 9151/18/5200-10422-711621 opětovně odvolání zamítl a dodatečný platební výměr potvrdil. Na základě žaloby stěžovatele krajský soud rozsudkem ze dne 7. 8. 2019 č. j. 65 Af 30/2018-49 zrušil rozhodnutí vedlejšího účastníka a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Ke kasační stížnosti vedlejšího účastníka Nejvyšší správní soud rozsudkem ze dne 31. 3. 2020 č. j. 1 Afs 328/2019-38 rozsudek krajského soudu zrušil a vrátil mu věc k dalšímu řízení. Krajský soud následně rozsudkem ze dne 7. 9. 2020 č. j. 65 Af 30/2018-90 žalobu stěžovatele zamítl a Nejvyšší správní soud rozsudkem ze dne 13. 1. 2021 č. j. 1 Afs 350/2020-36 zamítl jeho kasační stížnost.
Ústavní soud posoudil argumentaci stěžovatele i obsah napadených rozhodnutí a dospěl k závěru, že jde zčásti o návrh zjevně neopodstatněný a zčásti o návrh, k jehož projednání není příslušný, a proto jej odmítl.
Podle ustanovení §43 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá, a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.
Ústavní soud předesílá, že výklad předpisů z oblasti veřejné správy a sjednocování judikatury ostatních správních soudů, k čemuž slouží i mechanismus předvídaný v §12 s. ř. s., přísluší právě Nejvyššímu správnímu soudu, jenž vydal napadený rozsudek. Ústavní soud tak není primárně povolán k interpretaci těchto právních předpisů, nýbrž ex constitutione k ochraně ústavně zaručených práv a svobod. V kontextu své dosavadní judikatury se Ústavní soud cítí, s odkazem na zásadu zdrženlivosti a princip sebeomezení, být oprávněn výklad tzv. podústavního práva posuzovat pouze tehdy, jestliže by jeho aplikace v daném konkrétním případě byla důsledkem interpretace, která by extrémně vybočila z požadavků obsažených v hlavě páté Listiny. Ústavnímu soudu nepřísluší, aby prováděl přezkum rozhodovací činnosti ve stejném rozsahu, jako to činí správní soudy a fungoval jako další "superrevizní" instituce.
Po posouzení ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí správních soudů je zřejmé, že ústavní stížnost z hlediska svého obsahu nepřináší žádné nové argumenty a de facto představuje toliko pokračující polemiku se závěry Nejvyššího správního soudu, potažmo krajského soudu, vedenou v rovině práva podústavního. Ústavní soud přezkoumal napadená rozhodnutí a nenalezl v nich vady, které by nepřípustně postihly některé z tvrzených ústavně zaručených základních práv stěžovatele. Oba správní soudy rozhodovaly v souladu se zákony i principy zakotvenými v Listině a v Ústavě, jejich rozhodnutí nelze označit za svévolná.
Jak Nejvyšší správní soud, tak před ním i krajský soud, rozhodovaly nestranně, s námitkami stěžovatele se řádně vypořádaly, při rozhodování přihlédly ke všem okolnostem, které vyšly v řízení najevo, věc po právní stránce hodnotily přiléhavě a v souladu s ustanoveními zákona o daních z příjmů a daňového řádu, která upravují průběh daňové kontroly, a do nichž se promítají principy spravedlivého (řádného) procesu obsažené v hlavě páté Listiny, jejichž porušení stěžovatel namítá. Závěr Nejvyššího správního soudu, že stěžovateli byla daň z příjmů pravomocně doměřena před uplynutím lhůty pro stanovení této daně, a tedy nedošlo k prekluzi práva stanovit daň, je řádně odůvodněný a jasný. Ústavní soud v této souvislosti odkazuje na odůvodnění rozsudku Nejvyššího správního soudu č. j. 1 Afs 328/2019-38 (body 23 až 35), kterým byl kasační soud ve svém následném rozsudku č. j. 1 Afs 350/2020-36 vázán. Ústavní soud ověřil, že oba soudy vyřešily spornou otázku v souladu s dosavadní judikaturou Nejvyššího správního soudu (např. rozsudek ze dne 25. 5. 2016 č. j. 2 Afs 22/2016-43, č. 3417/2016 Sb. NSS.), přičemž při přezkumu její aplikace Ústavní soud neshledal žádné extrémní vybočení z výkladových pravidel s ústavní relevancí.
K namítanému porušení práva na spravedlivý (řádný) proces Ústavní soud dodává, že dané právo není možné vykládat tak, že by se stěžovateli garantoval úspěch v řízení či se zaručovalo právo na rozhodnutí, odpovídající jeho představám. Obsahem tohoto ústavně zaručeného práva je zajištění práva na spravedlivé (řádné) soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování v souladu se zákony a při aplikaci ústavních principů. Okolnost, že stěžovatel se závěry či názory soudů nesouhlasí, nemůže sama o sobě důvodnost ústavní stížnosti založit.
Tvrzení o porušení čl. 11 odst. 5 Listiny stěžovatel nepodložil relevantní ústavněprávní argumentací. Pokud zásahem do vlastnického práva mělo být doplacení daně z příjmů a od toho se odvíjející snížení majetku stěžovatele, lze tento zásah považovat za ospravedlnitelný, neboť k němu došlo na základě zákona.
Na základě výše uvedeného Ústavní soud mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení ústavní stížnost podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl. Pokud jde o rozhodnutí Odvolacího finančního ředitelství v Brně ze dne 10. 7. 2014 č. j. 17974/14/5000-14102-702767 a rozhodnutí krajského soudu ze dne 25. 4. 2016 č. j. 65 Af 34/2014-95 a ze dne 7. 8. 2019 č. j. 65 Af 30/2018-49, Ústavní soud je odmítl podle §43 odst. 1 písm. d) zákona o Ústavním soudu jako návrh, k jehož projednání není příslušný (není povolán je zrušit podruhé).
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 12. října 2021
JUDr. Tomáš Lichovník, v. r.
předseda senátu