ECLI:CZ:US:2021:1.US.748.21.1
sp. zn. I. ÚS 748/21
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Tomáše Lichovníka (zpravodaj) a soudců Jaromíra Jirsy a Vladimíra Sládečka ve věci ústavní stížnosti K. Ř., zastoupené Mgr. Bc. Patrikem Frkem, advokátem se sídlem Karla Engliše 3201/6, Praha 5, směřující proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 3. 2. 2021, sp. zn. 7 To 18/2021, za účasti Městského soudu v Praze jako účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Stěžovatelka se ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví citovaného rozhodnutí. Má za to, že obecný soud svým postupem porušil její právo na spravedlivý proces zaručené v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen jako "Listina"), právo na zákonného soudce zaručené v čl. 38 odst. 1 Listiny, právo na presumpci neviny zaručené v čl. 40 odst. 2 Listiny, právo na rovné postavení obhajoby a obžaloby zaručené v čl. 37 odst. 3 Listiny a právo na projednání věci v přiměřené lhůtě zaručené v čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Stěžovatelka zároveň zažádala o odložení vykonatelnosti napadeného usnesení.
2. Jak vyplývá z ústavní stížnosti a doložených soudních rozhodnutí, stěžovatelka byla rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 2 (dále i jako "obvodní soud" či "nalézací soud") zproštěna obžaloby ze spáchání pokusu zločinu podvodu. Toho se měla dopustit tím, že jako předsedkyně představenstva bytového družstva domu v P. měla zfalšovat smlouvu o převodu vlastnického práva k "jejímu" bytu mezi ní a bytovým družstvem tak, že bez vědomí ostatních členů bytového družstva a v rozporu s předchozí dohodou změnila obsah smlouvy a rozšířila předmět převodu o menší ideální podíly i na čtyřech jiných jednotkách v domě. Pozměnila též související články smlouvy, naopak poslední stranu s podpisy stran ponechala z pravé (původní) smlouvy. Padělanou listinu předložila pracovníkům České spořitelny spolu s žádostí o mimořádnou splátku úvěru a poté podala na základě padělané smlouvy i návrh na vklad na katastru s cílem získat nemovitosti uvedené ve zfalšované kupní smlouvě do osobního vlastnictví. Celkově by způsobila bytovému družstvu škodu ve výši zhruba 1,8 milionu Kč. Díky včasné intervenci jiných členů bytového družstva ke změně zápisu nedošlo. Nalézací soud dovodil, že popsaný skutek není trestným činem. Bytové družstvo po privatizaci odsouhlasilo prodej bytových jednotek vlastníkům (včetně jednotky stěžovatelky) a zároveň hodlalo prodat potenciálním zájemcům mimo bytové družstvo další čtyři jednotky, které nikdo neobýval. Podíly na nich mezi členy družstva (zjevně ve smyslu budoucího příjmu z prodeje) byly dopředu domluveny - ve vztahu ke stěžovatelce šlo o ony menší ideální podíly. Bytové družstvo obdrželo několik nabídek na odkup neobydlených prostor, stěžovatelka nicméně měla obavu, že prodej nebude výhodný a proto si chtěla "pojistit" svůj podíl jeho skutečným zápisem do katastru nemovitostí. Soud uznal, že stěžovatelka zřejmě smlouvu pozměnila, zároveň s tím ale sama od sebe navýšila rovněž kupní cenu a nedošlo proto ke snížení majetkové podstaty bytového družstva. Není ani pravda, že by zápisem mohla stěžovatelka nějak prodej blokovat, právo veta by měla i jako pouhá členka bytového družstva, neboť prodej nemovitého majetku byl podmíněn souhlasem všech jeho členů. Soud uzavřel, že v daném případu chyběla škoda jakožto zákonný znak trestného činu podvodu. Odvolání státního zástupce Městský soud v Praze (dále i jako "odvolací soud") zamítl jako nedůvodné.
3. Proti usnesení odvolacího soudu podal nejvyšší státní zástupce dovolání v neprospěch stěžovatelky, Nejvyšší soud mu vyhověl a obě rozhodnutí nižších soudů zrušil. Argumentaci nalézacího soudu zhodnotil jako chaotickou, myšlenkově neuspořádanou a v podstatě nesrozumitelnou - z odůvodnění nešlo vyčíst, o jaké prokázané okolnosti soud své závěry opřel. Úvaha, že škoda činem stěžovatelky nevznikla, nemá oporu ve skutkových zjištěních, nebyla vůbec objasněna základní skutečnost, zda stěžovatelka smlouvu zfalšovala. Dovolací soud se domníval, že záměr stěžovatelky se obohatit byl zcela evidentní, neboť na sebe chtěla převést něco, na co neměla nárok (do vlastnictví dle stanov bytového družstva šly převést jen celé jednotky, nikoliv tedy spoluvlastnické podíly). Zároveň Nejvyšší soud konstatoval řadu pochybení v procesních postupech. Odvolací soud přitom na nedostatky nalézacího soudu nereagoval a ponechal je bez nápravy.
4. Obvodní soud stěžovatelku napodruhé obžaloby opět zprostil, neboť žalovaný skutek nebyl trestným činem. Nepodařilo se dle nalézacího soudu prokázat, že by stěžovatelka smlouvu pozměnila, ani že by jednala v úmyslu způsobit škodu. K odvolání státního zástupce Městský soud v Praze rozsudek odvolacího soudu zrušil. Vyčetl mu nesprávnost skutkových zjištění i hmotněprávní posouzení skutkového stavu, odvolací soud ignoroval rovněž závazný právní názor Nejvyššího soudu.
5. Svým třetím rozsudkem v řízení nalézací soud stěžovatelku znovu osvobodil. Došel tentokrát k závěru, že i po vyčerpání všech možných dostupných důkazů zůstávají pochybnosti o tom, zda se skutek opravdu stal. Proti rozsudku podal státní zástupce odvolání. Namítal v něm, že nalézací soud v podstatě opakuje veškeré chyby z předchozích svých rozsudků, aniž by přihlédl k výtkám odvolacího a předtím dovolacího soudu. Z důvodu extrémního rozporu přesvědčení obvodního soudu o nevinně stěžovatelky se všemi provedenými důkazy a nerespektování právního názoru nadřízených soudů státní zástupce zároveň navrhl, aby odvolací soud podle §262 trestního řádu nařídil projednání a rozhodnutí věci v jiném složení senátu. Odvolací soud se ústavní stížností napadeným usnesením se všemi námitkami státního zástupce ztotožnil, prvostupňový rozsudek zrušil a nařídil projednání a rozhodnutí věci v jiném složení senátu.
6. Pro vypořádání ústavní stížnosti není podrobnější rekapitulace průběhu řízení a napadených rozhodnutí účelná, samotným účastníkům jsou všechny skutečnosti známy.
7. Stěžovatelka s posledním rozhodnutím Městského soudu v Praze nesouhlasí. Namítá, že odvolací soud nařídil změnu senátu neodůvodněně při nesplnění formálních a materiálních hledisek, i pokud by zde snad takové důvody hypoteticky být mohly, pak není rozhodnutí řádně odůvodněno. Městský soud v Praze úplně pomíjí stanovisko obhajoby, v rozporu s ústavněprávními zásadami vnucuje nalézacímu soudu vlastní pohled na věc i pomocí nedovoleného hodnocení důkazů s tím, že je vnitřně přesvědčen o vině stěžovatelky a porušuje tak zásadu presumpce neviny. Stěžovatelka má dále za to, že délka trestního řízení je neúměrná a nyní ji hrozí další hlavní líčení, aniž by ona sama k tomuto stavu jakkoliv přispěla. Předchozí věty shrnují jádro argumentace stěžovatelky rozsáhlé ústavní stížnosti. Ústavní soud nepovažuje za smysluplné detailně rekapitulovat její obsah zvláště proto, že extrémní délka ústavní stížnosti je mj. způsobena tím, že celé části kopírují předchozí vyjádření stěžovatelky k jiným rozhodnutím v řízení a rozebírají zejména postoj stěžovatelky k hodnocení jednotlivých důkazů.
8. Ústavní stížnost byla podána ve lhůtě osobou oprávněnou a řádně zastoupenou, k jejímu projednání je Ústavní soud příslušný.
9. K otázce přípustnosti ústavní stížnosti (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu) Ústavní soud připomíná, že zpravidla je povolán rozhodovat meritorně jen o takové ústavní stížnosti, která směřuje proti rozhodnutí konečnému, jímž se soudní či jiné řízení končí. Ustanovení §72 odst. 3 a §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu jsou zákonným promítnutím principu subsidiarity ústavní stížnosti, kdy Ústavní soud má vystupovat jako poslední garant základních práv a svobod, který zásadně nevstupuje do řízení v době, kdy se lze efektivní ochrany domoci před obecnými soudy (srov. stanovisko pléna ze dne 15. 11. 2016, sp. zn. Pl. ÚS-st. 43/16). Z výše naznačeného pravidla, že ústavní stížností by měla být napadána zásadně konečná a pravomocná meritorní rozhodnutí, připustil Ústavní soud ve své rozhodovací praxi výjimky, jež se týkají takových dílčích a pravomocných rozhodnutí, která uzavírají určitou část řízení, ačkoli řízení ve věci samé ještě neskončilo. Musí však být kumulativně splněny dvě podmínky: rozhodnutí musí být způsobilé bezprostředně a citelně zasáhnout do ústavně zaručených základních práv a svobod a je třeba, aby se námitka porušení těchto práv a svobod omezovala jen na příslušné stadium řízení, v němž bylo o takové otázce rozhodnuto, tedy aby již nemohla být v rámci dalšího řízení (např. při použití opravných prostředků proti meritornímu rozhodnutí) efektivně uplatněna. Podle judikatury Ústavního soudu patří k tomuto typu rozhodnutí též pokyn nadřízeného soudu podle §262 trestního řádu, aby věc byla projednána a rozhodnuta v jiném složení senátu (za všechny např. nález ze dne 1. 12. 2015, sp. zn. II. ÚS 2766/14). Ústavní stížnost je s ohledem na uvedené přípustná.
10. Ústavní soud však posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu ještě předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. Jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, ve kterém Ústavní soud může rozhodnout jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti.
11. Dále je třeba zdůraznit, že pravomoc Ústavního soudu je v řízení o ústavní stížnosti založena výlučně k přezkumu rozhodnutí či namítaného zásahu z hlediska ústavnosti, tj. zda v řízení, respektive v rozhodnutí je završujícím, nebyly porušeny ústavními předpisy chráněná práva a svobody účastníků tohoto řízení, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, zda postupem a rozhodováním obecných soudů nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé. Po důkladném seznámení se s obsahem ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí se Ústavní soud domnívá, že v projednávaném případě takový zásah shledán nebyl.
12. Stěžovatelka je z podstaty věci (viz výše otázka přípustnosti) oprávněna brojit pouze proti rozhodnutí, kterým bylo přikázáno nové projednání věci nalézacím soudem v jiném složení senátu podle §262 trestního řádu. Uvedené usnesení zasahuje podle stěžovatelky do jejích ústavně zaručených práv ve stručnosti proto, že odvolací soud si takto na obvodním soudu vynucuje především jiné hodnocení důkazů, které přitom sám neprovedl. Judikatura Ústavního soudu, na kterou stěžovatelka poukazuje (mj. nález ze dne 5. 2. 2019, sp. zn. IV. ÚS 4091/18), však nebrání odvolacímu soudu vyjadřovat se k hodnocení důkazů nalézacím soudem vždy a za všech okolností. Je tomu právě naopak.
13. Jak se uvádí v citovaném nálezu sp. zn. IV. ÚS 4091/18, je při rozhodnutí nadřízeného soudu podle §262 trestního řádu nezbytné, aby odvolací soud uvedl konkrétní pochybení soudu nalézacího. Odvolací soud může například prvostupňový soud zavázat, aby se vypořádal se všemi okolnostmi významnými pro rozhodnutí, odstranil nejasnosti nebo neúplnosti svých skutkových zjištění, případně aby některé důkazy zopakoval nebo provedl další důkazy. Dostojí-li však rozhodnutí soudu prvního stupně těmto požadavkům, nemůže ho odvolací soud zrušit pouze z důvodu, aby prosadil své hodnocení takto provedených důkazů a z něho plynoucí závěry ohledně skutkových zjištění. Omezení uvedené v závěru předchozího souvětí je často mylně vykládáno tak, že odvolacímu soudu je upřen jakýkoli zásah do hodnocení důkazů nalézacím soudem, avšak takový závěr by odporoval smyslu a účelu odvolacího řízení. Citovaný nález zdůrazňuje: "Úkolem vyšších soudních instancí je posoudit, zda nalézacím soudem provedené hodnocení důkazů obstojí v duchu právních zásad (zejména §2 odst. 5 a 6 trestního řádu) a principů logického myšlení, tedy je jejich úkolem garantovat, že vydané rozhodnutí je přezkoumatelné a že po přezkoumání obstojí z hlediska obecných pravidel úplně zjištěného a řádně vyhodnoceného skutkového stavu." Pouze pokud jde o dílčí závěry v procesu hodnocení důkazů, jimiž může být například věrohodnost konkrétních osob či interpretace jejich úmyslu, je zasahování do činnosti nalézacího soudu odvolacím soudem omezeno, neprovede-li odvolací soud daný důkaz sám.
14. Pochybnosti o tom, zda se odvolací soud již nevychýlil z povoleného přezkumu hodnotících úvah nalézacího soudu tak vznikají zejména v těch případech, kdy odvolací soud má za to, že se soud nalézací nevypořádal se všemi okolnostmi významnými pro rozhodnutí, neboť tento případ nejčastěji míří k dodržení zákonného požadavku hodnocení důkazů za pečlivého uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu ve smyslu §2 odst. 6 trestního řádu. Na rozdíl od dalších možných nedostatků, které odvolací soud na rozhodnutí nalézacího soudu může shledat, mířících spíše k nedodržení zásad obsažených v §2 odst. 5 trestního řádu (neúplnost skutkových zjištění atd.), při nichž zpravidla vydává konkrétnější pokyny např. k doplnění či opakování důkazů, bývají tak často pokyny odvolacích soudů stran "vypořádání všech okolností významných pro rozhodnutí" z povahy věci obecněji formulovatelné. V duchu právě uvedeného je třeba pečlivě vážit, zda odvolací soud formuloval své pokyny tak, že nalézací soud se má vypořádat se všemi okolnostmi významnými pro rozhodnutí jednotlivě i v jejich souhrnu a uvedl, které to jsou, anebo již vydal pokyn, jak mají být takové okolnosti, skutečnosti a důkazy vyhodnoceny.
15. V nyní posuzované věci Ústavní soud shledal, že nedošlo k překročení oprávnění Městského soudu v Praze posoudit, zda obvodním soudem provedené hodnocení důkazů obstojí v duchu právních zásad týkajících se hodnocení důkazů a principů logického myšlení. Odvolací soud uvedl v napadeném usnesení řadu konkretizovaných výtek směřujících k tendenčnímu a nelogickému hodnocení důkazů nalézacím soudem, který tímto nedostál povinnosti obsažené v §2 odst. 6 trestního řádu. Lze souhlasit se stěžovatelkou, že předmětné výtky odvolací soud v podstatě doslovně převzal z argumentace státního zástupce v odvolání. Nicméně jde hlavně o obsah námitek, a pokud se s argumentací státního zástupce odvolací soud ztotožnil a transparentně to uvedl, nedává příliš smyslu, aby se shodné důvody soud snažil předstíraně "vymyslet" sám. Odvolací soud nicméně samozřejmě mohl a měl vysvětlit, proč se k výtkám hlásí. Obdobný závěr platí též ve vztahu k námitce o nevypořádání pozice obhajoby. Jelikož odvolací soud považoval rozsudek nalézacího soudu za celkově nesprávný, nelze pokládat nevymezení se proti obhajobě stěžovatelky za a priori protiústavní, na výsledek rozhodnutí by to ostatně nemělo vliv. I v tomto případě by ale přesvědčivosti napadeného usnesení prospělo, pokud by odvolací soud vysvětlení stěžovatelky k jednotlivým námitkám státního zástupce alespoň stručně vypořádal.
16. Bez ohledu na poukázané nedostatky rozhodnutí odvolacího soudu nicméně nelze ztratit ze zřetele, že důvodem pro nařízení projednání a rozhodnutí věci jiným senátem byly opakované vady rozsudků obvodního soudu a pochybnosti o jeho nestranném přístupu. Jak bylo již výše uvedeno, rozhodně není úkolem a ani v pravomoci Ústavního soudu, aby podrobně přezkoumával dokazování a skutkové závěry nalézacího a odvolacího soudu, potažmo na ně navázané právní posouzení a hodnotil, který z obou stupňů soudů se ve věci "orientuje" více (srov. opačně bod 139 ústavní stížnosti). Ústavní soud však považuje za vhodné zdůraznit, že Nejvyšší soud jako vrcholný orgán obecného soudnictví (srov. čl. 92 Ústavy) v přezkoumávaném řízení zřetelně a důkladně poukázal na nedostatky prvního osvobozujícího rozsudku nalézacího soudu a zároveň zavázal nižší stupně soudů dodržet právní názory, ke kterým dospěl. Nalézací soud v dalších fázích řízení stěžovatelku přesto dvakrát obžaloby zprostil, přičemž ale pokaždé z jiných důvodů, naopak odůvodnění se příliš neměnilo. Ústavní soud v obecné rovině konstatuje, že ani třetí rozsudek obvodního soudu, který bezprostředně zapříčinil přikázání věci jinému senátu, se bohužel s námitkami Nejvyšší soudu přesvědčivě nevypořádal. I toto rozhodnutí totiž trpí logickými a strukturálními vadami, příkladmo lze uvést následující: Odůvodnění do bodu 50 obsahově kombinuje nepřehledně argumentaci obžaloby, obhajoby a dokazování (včetně hodnocení důkazů) a dokonce právní posouzení (např. bod 48). Část rozsudku od bodu 51 je s ohledem na to překvapivě nadepsaná slovy "Právní a skutkové hodnocení", v podstatě ale pokračuje v předchozím "formátu", k tomu se objevují nové důkazy neuvedené v předchozí části (např. svědci Ř., N.), řada závěrů připomíná spíše čiré spekulace. Fakticky chybí vymezení důvodů, proč se skutek nestal (srov. zlom v odůvodnění mezi body 88 a 89).
17. Tvrzení stěžovatelky o přílišné délce trestního řízení nemohlo v přezkumu hrát žádnou roli, neboť i kdyby hypoteticky Ústavní soud napadené rozhodnutí zrušil, není nikde řečeno, že by se tím soudní řízení jakkoliv zkrátilo, naopak by mohlo vyústit v pokračující "ping-pong" mezi stávajícími senáty nalézacího a odvolacího soudu. Nové hlavní líčení naopak poskytuje příležitost z tohoto "bludného kruhu" vykročit.
18. S ohledem na výše uvedené se Ústavní soud nedomnívá, že by nařízení a projednání a rozhodnutí věci jiným senátem porušilo základní práva stěžovatelky. Ústavní stížnost proto odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný. Jelikož ústavní stížnost byla projednána bezodkladně, nebylo již třeba zabývat se zvlášť návrhem stěžovatelky na odklad vykonatelnosti napadeného rozhodnutí.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 25. května 2021
Tomáš Lichovník v. r.
předseda senátu