ECLI:CZ:US:2021:1.US.749.21.1
sp. zn. I. ÚS 749/21
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Tomáše Lichovníka, soudců JUDr. Jaromíra Jirsy a JUDr. Vladimíra Sládečka (soudce zpravodaj) o ústavní stížnosti Jany Sládkové, zastoupené Mgr. Jiřím Kokešem, advokátem se sídlem Na Flusárně 168, Příbram, proti usnesení Okresního soudu v Berouně č. j. 5 EXE 10/2018-141 ze dne 20. 1. 2020, usnesení Krajského soudu v Praze č. j. 20 Co 85/2020-170 ze dne 26. 3. 2020 a usnesení Nejvyššího soudu č. j. 20 Cdo 3196/2020-235 ze dne 1. 12. 2020, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatelka se, s odvoláním na porušení čl. 7, čl. 10 a čl. 12 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí.
Z obsahu napadených usnesení a ústavní stížnosti se podává, že rozhodnutím okresního a krajského soudu nebylo vyhověno návrhu stěžovatelky, jako povinné, na zastavení exekuce vedené k vymožení její povinnosti zdržet se rušení držby věcí movitých. Exekučním titulem bylo usnesení Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 7. 7. 2017 č. j. 40 C 173/2017-23 ve spojení s usnesením Městského soudu v Praze ze dne 21. 2. 2018 č. j. 55 Co 417/2017-85, které zakládají právo oprávněného na volný vstup, přístup a užívání věcí bez jakéhokoliv omezení tak, jak tomu bylo před porušením poslední pokojné držby. Soudy dospěly k závěru, že stěžovatelkou namítaná potřeba upřednostnění jejího práva na ochranu obydlí a soukromí vůči právu oprávněného držet věci movité tak, jak činil do rušebního jednání povinné, se neuplatní, neboť exekučním titulem byla poskytnuta ochrana poslednímu pokojnému stavu, kdy movité věci v domě ve spoluvlastnictví bývalých manželů užívali oba účastníci společně a nyní je jeden z nich z tohoto nerušeného užívání svémocně vyloučen. Stěžovatelka proto musí podle vykonatelného exekučního titulu zpřístupnit oprávněnému movité věci, aby je mohl v jejich společném domě nerušeně užívat. Má-li za to, že se podstatným způsobem změnily okolnosti, za kterých bylo vykonatelné rozhodnutí vydáno, je nutné, aby podala žalobu v nalézacím řízení.
Nejvyšší soud dovolání stěžovatelky odmítl podle ust. §243c odst. 1 o. s. ř. jako nepřípustné. V odůvodnění mj. uvedl, že v předchozích rozhodnutích je dostatečně identifikován subjekt, v jehož prospěch byla povinné uložena povinnost zdržet se rušení držby. Obsahují dostatečný popis předmětných movitých věcí, přičemž trvání na jejich naprosté individualizaci by i s ohledem na to, že stěžovatelka s nimi nepřípustně nakládala, vedlo k odepření spravedlnosti ve vztahu k oprávněnému. K námitce, že před uspokojením jeho práva na ochranu držby k movitým věcem uvedeným v exekučním titulu je třeba upřednostnit právo povinné na ochranu soukromí a obydlí, když věci se nacházejí v prostorách, které stěžovatelka využívá k bydlení, uvedl, že neurovnaná a vyhrocená situace mezi účastníky jako bývalými manžely a potřeba oprávněného vstupovat do nemovitosti, v níž se předmětné movité věci mají nacházet, nejsou skutečnosti, které by nastaly po vydání exekučního titulu, a které by byly ve srovnání se situací v době vydání exekučního titulu nové, proto nemohou bez dalšího odůvodnit zastavení exekuce podle §268 odst. 1 písm. h) o. s. ř.
Stěžovatelka s právními závěry soudů nesouhlasí. Tím, že oprávněný má neomezený a trvalý přístup k předmětným movitým věcem, naprosto omezuje stěžovatelku vykonávat její právo na soukromí a na ochranu obydlí. Právo na ochranu obydlí a soukromí má přitom podstatně větší právní sílu, než práva, kterých se domáhá oprávněný. Pokojnou držbu vnímá jako značně nedokonalý institut v rámci nalézacího řízení, který neřeší všechny právní otázky, ale pouze prozatímně upravuje práva a povinnosti účastníků do doby než bude o hlavním problému, tj. vyřešení otázky vlastnictví movitých věcí, rozhodnuto, což se doposud nestalo.
Ústavní soud posoudil argumentaci stěžovatelky i obsah ústavní stížností napadených rozhodnutí a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a proto jej odmítl.
Podle ustanovení §43 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.
Ústavní soud připomíná, že jako soudní orgán ochrany ústavnosti je oprávněn do rozhodovací činnosti ostatních soudů zasahovat jen tehdy, pokud chybná interpretace či aplikace podústavního práva nepřípustně postihuje některé z ústavně zaručených základních práv či svobod nebo je v rozporu s požadavky spravedlivého (řádného) procesu či s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti. Postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů a věcné posouzení předmětu sporu, přísluší nezávislým civilním soudům. Zřetelně tak akcentuje doktrínu minimalizace zásahů do činnosti jiných orgánů veřejné moci, která je odrazem skutečnosti, že Ústavní soud není součástí soustavy ostatních soudů (čl. 83 Ústavy).
Z těchto principů Ústavní soud vyšel i při posouzení námitek stěžovatelky, jejichž podstatu představuje polemika s názorem soudů, kdy se ze strany Ústavního soudu domáhá přehodnocení jejich závěrů způsobem, který by měl přisvědčit opodstatněnosti jejího právního názoru. Ústavní soud podotýká, že námitky stěžovatelky ve své podstatě směřují proti rozhodnutím, která nebyla ústavní stížností napadena, tj. proti exekučnímu titulu.
Ústavní soud ověřil, že soudy návrh na zastavení exekuce posuzovaly z hlediska trvání ochrany držby a z toho plynoucích povinností stěžovatelky daných pravomocným a vykonatelným exekučním titulem. Námitkami stěžovatelky (shodnými jako v ústavní stížnosti) se velmi podrobně zabývaly a své závěry patřičně odůvodnily, neboť objasnily, na základě jakých důkazů a úvah dospěly ke shora nastíněným závěrům, podle nichž návrh stěžovatelky na zastavení exekuce nebyl s ohledem neexistenci důvodů pro zastavení exekuce podán důvodně. Rovněž Nejvyšší soud se dovoláním stěžovatelky řádně zabýval a své shora nastíněné závěry podrobně odůvodnil.
Ústavní soud uzavírá, že v projednávané věci neshledal důvod, aby z ústavněprávního hlediska závěry soudů zpochybňoval. V předmětné věci jde totiž pouze o výklad a aplikaci podústavního práva, které ústavněprávní roviny nedosahují. Skutečnost, že soudy svá rozhodnutí opřely o právní názor, se kterým se stěžovatelka neztotožňuje, sama o sobě důvodnost ústavní stížnosti nezakládá.
Ústavní soud dodává, že jakkoliv se stěžovatelka povinnostmi stanovenými v exekučním titulu může cítit dotčena na svém právu na ochranu soukromí, nelze odhlédnout od toho, že má možnost domáhat se změny rozhodnutí v nalézacím řízení a především pak vyřešit otázku společného vlastnictví a nakládání s movitými věcmi smírnou cestou. Ústavní soud zdůrazňuje, že nemá-li se stavět do pozice, jež mu Ústavou nebyla svěřena, nemůže plnit funkci další opravné instance a přehodnocovat řádně odůvodněná rozhodnutí soudů o tom, zda byly splněny podmínky pro zastavení exekuce vedené k vymožení povinnosti zdržet se rušení držby movitých věcí.
Na základě výše uvedeného byla ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítnuta.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 13. dubna 2021
JUDr. Tomáš Lichovník, v. r.
předseda senátu