ECLI:CZ:US:2021:1.US.759.21.1
sp. zn. I. ÚS 759/21
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků soudcem zpravodajem Jaromírem Jirsou o ústavní stížnosti stěžovatele Z. L., zastoupeného Mgr. Zdeňkem Burdou, advokátem se sídlem v Praze 10, Leknínová 3033/7, proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočky v Liberci č. j. 31 To 18/2021-129 ze dne 13. 1. 2021, za účasti Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočky v Liberci, jako účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost a návrh s ní spojený se odmítají.
Odůvodnění:
1. Ústavní stížností se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví citovaného rozhodnutí, neboť je přesvědčen, že jím byla porušena zásada ne bis in idem podle čl. 40 odst. 5 Listiny základních práv a svobod, čl. 14 odst. 7 Mezinárodního paktu o občanských a politických právech, čl. 4 Dodatkového protokolu č. 7 k Úmluvě o ochraně lidských práv a svobod a čl. 50 Listiny základních práv Evropské unie; stěžovatel dále navrhuje "přiznání odkladného účinku Ústavní stížnosti".
2. Okresní soud v Liberci (dále jen "okresní soud") usnesením č. j. 3 T 132/2020-111 ze dne 20. 11. 2020 podle §224 odst. 1 ve spojení s §173 odst. 1 písm. e) trestního řádu přerušil trestní stíhání stěžovatele pro v rozhodnutí specifikovaný skutek, který ve stručnosti spočívá v tom, že stěžovatel dne 21. 7. 2020 ve 02:50 hod. v Liberci řídil motorové vozidlo, a to i přes skutečnost, že měl třemi rozhodnutími správního orgánu a jedním rozhodnutím soudu pravomocně vysloven zákaz činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel. Okresní soud odůvodnil přerušení trestního stíhání tím, že vedení trestního řízení brání zásada ne bis in idem, neboť dané trestní stíhání je vedeno pro totožný skutek, za který byl stěžovatel uznán vinným a potrestán ve správním řízení.
3. Krajský soud v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci (dále jen "krajský soud") ústavní stížností napadeným usnesením výše citované rozhodnutí okresního soudu podle §149 odst. 1 písm. b) trestního řádu zrušil a soudu prvního stupně uložil, aby o věci znovu jednal a rozhodl. Krajský soud dospěl k závěru, že v probíhajícím trestním řízení nedošlo k porušení zásady ne bis in idem, neboť skutek, jehož spáchání je stěžovateli kladeno za vinu v předmětném řízení, se odlišuje od skutků (jednání), pro něž byl uznán vinným v přestupkovém řízení.
4. Dříve, než Ústavní soud přistoupí k věcnému posouzení ústavní stížnosti, je povinen zkoumat, zda jsou dány podmínky projednání ústavní stížnosti stanovené Ústavou České republiky a zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu").
5. Ústavní stížnost podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy představuje subsidiární prostředek ochrany ústavně zaručených práv a svobod, který lze uplatnit jen v situaci, kdy neexistují jiné prostředky ochrany práva nebo kdy případný zásah do práv nelze odčinit jiným způsobem (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu). Ústavní soud je tak v rámci řízení o ústavní stížnosti mimo jiné oprávněn rozhodovat zásadně jen o rozhodnutích "konečných". Jako nepřípustné proto opakovaně odmítá ústavní stížnosti v případech, kdy existuje pravomocné rozhodnutí soudu, jímž však nebyla věc ukončena, nýbrž vrácena soudu či jinému státnímu orgánu k dalšímu řízení [srov. například usnesení sp. zn. III. ÚS 895/20 ze dne 20. 10. 2020 či usnesení sp. zn. II. ÚS 144/21 ze dne 28. 1. 2021; všechna rozhodnutí Ústavního soudu citovaná v tomto usnesení jsou dostupná také na http://nalus.usoud.cz].
6. V nyní projednávané věci krajský soud ústavní stížností napadeným usnesením věc vrátil k opětovnému posouzení okresnímu soudu. Soudní řízení tedy zjevně není skončeno. Stěžovatel může svoji argumentaci týkající se porušení zásady ne bis in idem uplatnit v dalším řízení a případně i v opravných prostředcích proti meritornímu rozhodnutí, jímž se dané řízení skončí. Jinými slovy, ústavní stížnost stěžovatel podal "předčasně", neboť v nynější fázi je stále věcí obecných soudů, aby dostály své povinnosti chránit dotčená základní práva a svobody stěžovatele (čl. 4 Ústavy). Ústavní soud současně neshledal žádný důvod pro výjimečný postup podle §75 odst. 2 zákona o Ústavním soudu, který umožňuje neodmítnout ústavní stížnost, i když není splněna podmínka přípustnosti; stěžovatel ostatně v tomto směru v ústavní stížnosti nic netvrdil. Ústavní soud konečně pro úplnost uvádí, že toto rozhodnutí Ústavního soudu stěžovatele fakticky nijak neomezuje a nebrání mu v tom, aby proti meritornímu rozhodnutí ve věci podal případně novou ústavní stížnost, bude-li mít za to, že v řízení nebyl jím tvrzený stav neústavnosti napraven.
7. Vzhledem k výše uvedenému Ústavní soud, aniž by se zabýval meritem věci, ústavní stížnost stěžovatele mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle §43 odst. 1 písm. e) ve spojení s §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu jako nepřípustnou. Návrh stěžovatele na "přiznání odkladného účinku Ústavní stížnosti" jakožto návrh akcesorický ve smyslu §79 odst. 2 zákona o Ústavním soudu sdílí osud ústavní stížnosti.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 29. března 2021
Jaromír Jirsa v. r.
soudce zpravodaj