ECLI:CZ:US:2021:1.US.762.21.1
sp. zn. I. ÚS 762/21
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Tomáše Lichovníka, soudců JUDr. Jaromíra Jirsy a JUDr. Vladimíra Sládečka (soudce zpravodaj) o ústavní stížnosti Boženy Pecháčové, zastoupené Mgr. Jaroslavem Hanusem, advokátem se sídlem Žižkova tř. 183/33, České Budějovice, proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 24. 4. 2019 č. j. 57 A 31/2018-51 a rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 26. 2. 2021 č. j. 3 As 199/2019-75, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatelka se domáhá zrušení výroků I a II v záhlaví označených rozhodnutí správních soudů. Tvrdí, že jimi byla porušena její ústavně zaručená práva podle čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). K tomu mělo dojít v důsledku nesprávného postupu pozemkových úřadů, které řádně nevypořádaly její námitku ohledně nesprávného trasování polní cesty v rámci schvalování návrhu komplexních pozemkových úprav podle zákona č. 139/2002 Sb., o pozemkových úpravách a pozemkových úřadech (dále jen "zákon o pozemkových úpravách"). Stěžovatelka trvá na tom, že její námitka byla učiněna v zákonem stanovené lhůtě. K porušení ústavně zaručených práv stěžovatelky mělo dojít také v důsledku nesprávného postupu správních soudů, které postup správních orgánů následně aprobovaly. Namítá zejména nesprávný postup Nejvyššího správního soudu, podle něhož bylo příslušné podání stěžovatelky učiněno sice v průběhu vystavení zpracovaného návrhu pozemkových úprav, ale nelze z něj dovodit, že by stěžovatelka požadovala jiné trasování polní cesty. Podle stěžovatelky však Nejvyššímu správnímu soudu nepříslušelo nahrazovat předchozí absentující aktivitu správních orgánů a krajského soudu.
Ze spisového materiálu Ústavní soud zjistil, že Krajský pozemkový úřad pro Jihočeský kraj - pobočka Jindřichův Hradec (dále jen "pozemkový úřad") rozhodnutím ze dne 19. 3. 2018 č. j. SPÚ 038855/2018/KRI schválil návrh komplexních pozemkových úprav v k. ú. Rapšach. Státní pozemkový úřad (dále jen "vedlejší účastník") odvolání stěžovatelky rozhodnutím ze dne 17. 8. 2018 č. j. SPÚ 369622/2018 zamítl a rozhodnutí pozemkového úřadu potvrdil. Proti rozhodnutí žalovaného podala stěžovatelka žalobu ke Krajskému soudu v Českých Budějovicích, který ji v záhlaví citovaným rozsudkem zamítl (výrok I) a rozhodl, že se vedlejšímu účastníkovi náhrada nákladů řízení nepřiznává (výrok II) a zúčastněné osoby nemají právo na náhradu nákladů tohoto řízení (výrok III). Následně Nejvyšší správní soud v záhlaví označeným rozsudkem kasační stížnost stěžovatelky zamítl (výrok I) a rozhodl, že stěžovatelka a osoby zúčastněné na řízení nemají právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti (výrok II) a vedlejšímu účastníkovi se nepřiznává náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti (výrok III).
Ústavní soud posoudil argumentaci stěžovatelky i obsah napadených rozhodnutí a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a proto jej odmítl.
Podle ustanovení §43 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá, a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.
Ústavní soud předesílá, že výklad předpisů z oblasti veřejné správy a sjednocování judikatury ostatních správních soudů, k čemuž slouží i mechanismus předvídaný v §12 s. ř. s., přísluší právě Nejvyššímu správnímu soudu, jenž vydal napadený rozsudek. Ústavní soud tak není primárně povolán k interpretaci těchto právních předpisů, nýbrž ex constitutione k ochraně ústavně zaručených práv a svobod. V kontextu své dosavadní judikatury se Ústavní soud cítí, s odkazem na zásadu zdrženlivosti a princip sebeomezení, být oprávněn výklad tzv. podústavního práva posuzovat pouze tehdy, jestliže by jeho aplikace v daném konkrétním případě byla důsledkem interpretace, která by extrémně vybočila z požadavků obsažených v hlavě páté Listiny (srov. nález sp. zn. III. ÚS 173/02). Ústavnímu soudu nepřísluší, aby prováděl přezkum rozhodovací činnosti ve stejném rozsahu, jako to činí správní soudy, a fungoval jako další "superrevizní" instituce.
Ústavní soud konstatuje, že ústavní stížnost z hlediska svého obsahu nepřináší žádné nové argumenty a de facto představuje toliko pokračující polemiku se závěry správních soudů o vypořádání jejích námitek k návrhu pozemkových úprav. Ústavní soud přezkoumal napadená soudní rozhodnutí a nenalezl v nich vady, které by nepřípustně postihly ústavně zaručená základní práva stěžovatelky. Oba soudy rozhodovaly v souladu se zákony i principy zakotvenými v Listině a v Ústavě, jejich rozhodnutí o zamítnutí žaloby, resp. kasační stížnosti, nelze označit jako svévolná. Ústavní soud ověřil, že oba soudy rozhodovaly nestranně, se všemi námitkami stěžovatelky se řádně vypořádaly, při rozhodování přihlédly ke všem okolnostem, které vyšly v řízení najevo, věc po právní stránce hodnotily přiléhavě a v souladu s příslušnými ustanoveními zákona o pozemkových úpravách. Závěr správních soudů, že stěžovatelka uplatnila námitku nesprávného trasování polní cesty až téměř rok po uplynutí propadné třicetidenní lhůty podle §11 odst. 1 zákona o pozemkových úpravách, považuje Ústavní soud za řádně odůvodněný, jasný a logický.
Ústavní soud připomíná, že základní právo na projednání věci soudem nebo jiným orgánem zakotvené v čl. 36 odst. 1 a 2 Listiny není absolutní, a již svojí povahou připouští jistá omezení. Uplatňovaná zákonná omezení nicméně nemohou zužovat možnosti jednotlivce takovým způsobem či v takové míře, že by došlo k zásahu do samotné podstaty tohoto práva. Tato omezení jsou ústavně souladná pouze tehdy, sledují-li legitimní účel a existuje-li vztah přiměřenosti mezi použitými prostředky a sledovaným účelem (srov. rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ze dne 12. 11. 2002 ve věci Zvolský a Zvolská proti České republice, stížnost č. 46129/99, odst. 46 a násl.). Za takové ústavně souladné omezení přístupu k soudu nebo jinému orgánu lze považovat mj. i povinnost podat návrh v zákonem stanovené lhůtě. Uvedené lze uplatnit mutatis mutandis i pro podání námitek k návrhu pozemkových úprav podle §11 odst. 1 zákona o pozemkových úpravách.
K namítanému porušení práva na spravedlivý (řádný) proces Ústavní soud dodává, že dané právo není možné vykládat tak, že by se stěžovatelce garantoval úspěch v řízení či se zaručovalo právo na rozhodnutí odpovídající jejím představám. Obsahem tohoto ústavně zaručeného práva je zajištění práva na spravedlivé (řádné) soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování v souladu se zákony a při aplikaci ústavních principů. Okolnost, že stěžovatelka se závěry či názory soudů nesouhlasí, nemůže sama o sobě důvodnost ústavní stížnosti založit.
Na základě výše uvedeného Ústavní soud mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení ústavní stížnost podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 15. června 2021
JUDr. Tomáš Lichovník, v. r.
předseda senátu