ECLI:CZ:US:2021:1.US.775.21.1
sp. zn. I. ÚS 775/21
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Tomáše Lichovníka (soudce zpravodaje), soudce Vladimíra Sládečka a soudce Jaromíra Jirsy ve věci ústavní stížnosti Jany Konečné, zastoupené Štěpánem Ciprýnem, advokátem se sídlem Rumunská 1720/12, 120 00 Praha 2, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 33 Cdo 3291/2019-316 ze dne 21. 1. 2021, rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem č. j. 11 Co 45/2018-257, 11 Co 277/2018-257 ze dne 12. 3. 2019 a rozsudku Okresního soudu v Lounech č. j. 1 C 266/2015-202 ze dne 4. 10. 2017 ve znění usnesení téhož soudu č. j. 1 C 266/2015-236 ze dne 14. 11. 2018 takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností, která splňuje formální náležitosti ustanovení §34 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedených soudních rozhodnutí, jimiž mělo dojít zejména k porušení čl. 36 Listiny základních práv a svobod.
Z napadených rozhodnutí Ústavní soud zjistil, že stěžovatelka se žalobou, podanou k Okresnímu soudu v Lounech, domáhala po žalovaných zaplacení blíže specifikovaných částek s příslušenstvím, které jim půjčila v letech 2012, 2013 a 2014. Shora označeným rozsudkem, ve znění opravného usnesení, Okresní soud v Lounech žalobě částečně vyhověl, když první žalované uložil povinnost zaplatit stěžovatelce částku 254 000 Kč s blíže vymezeným úrokem z prodlení. Co do požadované částky 67 000 Kč s příslušenstvím žalobu ve vztahu k této žalované zamítl. Druhému žalovanému pak uložil povinnost zaplatit stěžovatelce částku 18 000 Kč s blíže vymezeným úrokem z prodlení, co do částky 10 500 Kč s příslušenstvím žalobu vůči druhému žalovanému zamítl. Současně rozhodl o nákladech řízení mezi účastníky, jakož i o nákladech státu.
K odvolání obou žalovaných Krajský soud v Ústí nad Labem v záhlaví citovaným rozsudkem rozhodnutí nalézacího soudu změnil tak, že žalobu co do částky 143 500 Kč s blíže stanoveným úrokem z prodlení ve vztahu k první žalované zamítl. Krajský soud současně změnil rozhodnutí okresního soudu i ve výrocích týkajících se nákladů řízení, o nichž znovu sám rozhodl. Spolu s tím rozhodl o nákladech odvolacího řízení. Následné dovolání stěžovatelky proti rozsudku odvolacího soudu Nejvyšší soud vpředu uvedeným usnesením odmítl pro absenci obligatorní náležitosti, a sice vymezení toho, v čem stěžovatelka spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání.
V ústavní stížnosti stěžovatelka namítla, že odvolací soud pochybil při hodnocení rozporu námitky promlčení s dobrými mravy. Jeho rozsudek pokládá stěžovatelka za nepřezkoumatelný a zmatečný, a to i v části týkající se rozhodování o nákladech řízení. Dále poukázala na to, že jí nebylo doručeno ani doplnění odvolání žalovaných, ani vyjádření žalovaných k jejímu dovolání, čímž dle jejího názoru došlo k porušení zásad kontradiktornosti soudního řízení. Nejvyššímu soudu vytkla, že se jejím dovoláním nezabýval a odmítl je z formálních důvodů, ač v něm namítla rozkol rozhodnutí odvolacího soudu s rozhodovací praxí soudu dovolacího. Tuto svoji argumentaci stěžovatelka v ústavní stížnosti podrobněji rozvedla.
Ústavní soud se dříve, než přistoupil k věcnému posouzení ústavní stížnosti, zabýval nejprve splněním jejích procesních podmínek a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je v části, v níž směřuje proti rozhodnutím okresního a krajského soudu, nepřípustná. Ve zbývající části, tj. proti samotnému usnesení Nejvyššího soudu o odmítnutí dovolání pak Ústavní soud shledal ústavní stížnost přípustnou, ovšem posoudil ji jako zjevně neopodstatněnou. Pro tento závěr svědčí následující důvody.
Stěžovatelka sice podala dovolání proti v záhlaví uvedenému rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem, to však bylo Nejvyšším soudem bez dalšího odmítnuto pro nesplnění povinnosti řádně vymezit předpoklady přípustnosti dovolání. Dovolací řízení tedy v tomto ohledu skončilo z formálních důvodů (resp. nebylo v něm lze pro tento nedostatek pokračovat). Stěžovatelka tento postoj dovolacího soudu částečně rozporuje, nicméně z jí předestřeného výňatku z dovolání plyne, že se o právní otázku, způsobilou založit přípustnost dovolání, nejedná. Stěžovatelka totiž v dovolání fakticky požadovala přehodnocení úvah odvolacího soudu ohledně jí prezentovaného rozporu námitky promlčení s dobrými mravy. Zde se sluší podotknout, že tyto úvahy nacházejí svůj odraz v jedinečných skutkových okolnostech případu, resp. v soudy ustáleném skutkovém stavu. Dovolací řízení je naproti tomu otevřeno toliko řešení otázek právních, takže prostor pro korekci úvah odvolacího soudu o existenci či absenci rozporu námitky promlčení s dobrými mravy je v dovolacím řízení obecně velmi zúžen, v souzené věci pak v zásadě vyloučen.
Nadto, jak vyplývá z Nejvyšším soudem citované pasáže dovolání (str. 2 napadeného usnesení dovolacího soudu), stěžovatelka usuzovala na přípustnost dovolání z pouhého faktu, že rozsudkem odvolacího soudu byl změněn rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé a že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Tato formulace ovšem spíše nasvědčuje na deklaraci přípustnosti dovolání podle staré právní úpravy účinné do 31. 12. 2012, konkrétně dle do té doby platných znění ustanovení §237 odst. 1 písm. a) a §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř. Dle nich vskutku platilo, že dovolání bylo bez dalšího přípustné proti rozsudku či usnesení odvolacího soudu, jímž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé, jakož i že dovolání bylo možné podat též z důvodu, že řízení bylo postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. S účinností od 1. 1. 2013 je však přípustnost dovolání koncipována významně odlišným způsobem, přičemž jediným způsobilým dovolacím důvodem je nadále pouze nesprávné právní posouzení věci, a nikoli už postižení řízení vadou způsobilou založit nesprávné rozhodnutí ve věci. V dané věci přitom není pochyb o tom, že dovolání bylo třeba projednat dle občanského soudního řádu ve znění účinném od 30. 9. 2017.
Lze tedy uzavřít, že Nejvyšší soud nevybočil z kautel spravedlivého procesu, pakliže v dovolání stěžovatelky neshledal naplnění předpokladů jeho přípustnosti dle §237 o. s. ř., resp. že ani jeden z těchto předpokladů stěžovatelka v prvé řadě vůbec neoznačila. Jak přitom plyne ze stanoviska pléna Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16 ze dne 28. 11. 2017, vyhlášeného ve Sbírce zákonů jako sdělení Ústavního soudu č. 460/2017 Sb., neobsahuje-li dovolání vymezení předpokladů přípustnosti (jež je s ohledem na znění §241a odst. 2 o. s. ř. obligatorní náležitostí dovolání), není odmítnutí takového dovolání pro vady porušením čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
Z právě uvedeného je zřejmé, že v případě takto vadně podaného dovolání je nelze pokládat za řádně uplatněné, resp. vyčerpané, a proto je ústavní stížnost v části brojící proti předchozím rozhodnutím o procesních prostředcích (tj. v daném případě proti napadeným rozsudkům odvolacího a nalézacího soudu) nepřípustná podle §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu (viz druhý výrok výše citovaného stanoviska pléna Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16).
Ve světle řečeného tudíž Ústavní soud odmítl ústavní stížnost dílem dle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný, dílem dle §43 odst. 1 písm. e) téhož zákona jako návrh nepřípustný. Tento výsledek řízení o ústavní stížnosti pak neumožňuje přiznat stěžovatelce náhradu nákladů řízení podle §62 odst. 4 zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 13. dubna 2021
Tomáš Lichovník v. r.
předseda senátu