ECLI:CZ:US:2021:1.US.802.21.1
sp. zn. I. ÚS 802/21
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Tomáše Lichovníka (soudce zpravodaj) a soudců Jaromíra Jirsy a Vladimíra Sládečka ve věci ústavní stížnosti Kateřiny Kluchové, zastoupené JUDr. Danielou Pitínovou, advokátkou se sídlem Fügnerovo náměstí 1808/3, Praha 2, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 1. 2021, sp. zn. 21 Cdo 3550/2020, a rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 10. 9. 2019, sp. zn. 47 Co 123/2019, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavnímu soudu byl dne 26. 3. 2021 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu §72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), prostřednictvím něhož se stěžovatelka domáhala zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí obecných soudů, a to z důvodu zásahu do práv garantovaných čl. 11, čl. 36 a čl. 37 Listiny základních práv a svobod.
Předtím, než se začal Ústavní soud věcí zabývat, přezkoumal podání po stránce formální a konstatoval, že podaná ústavní stížnost obsahuje všechny formální náležitosti, jak je stanoví zákon o Ústavním soudu.
II.
Stěžovatelka uzavřela dne 27. 4. 2006 se společností Vila Bella, s.r.o. (jejíž společnicí stěžovatelka byla, a jednou z jednatelek byla její matka), kupní smlouvu o prodeji blíže určených nemovitostí. Dne 2. 6. 2006 uzavřela společnost Vila Bella, s.r.o., s ČSOB a.s. smlouvu o zřízení zástavního práva k dotčeným nemovitostem, a to k zajištění pohledávek zástavního věřitele a zástavce ze smlouvy o úvěru na částku 11 mil. Kč (ČSOB a.s. si nechala zpracovat posudek na ocenění nemovitostí až v září 2006, tj. cca 3 měsíce po uzavření úvěrové smlouvy a vyčerpání podstatné části úvěru). Účinky vkladu zástavního práva vznikly dne 9. 6. 2006. Úvěr měl být použit na zaplacení kupní ceny 6 500 000 Kč a na dostavbu nemovitosti 4 500 000 Kč, která do té doby byla financována rodiči stěžovatelky - cca se jednalo o částku 10 mil. Kč. Kupní cena tedy neodpovídala ceně v té době obvyklé, cena nebyla stanovena soudním znalcem. Finanční prostředky byly v rozporu s úvěrovou smlouvou zaslány na účet stavební společnosti TH Systém s.r.o. a stěžovatelce nikdy nebyla vyplacena kupní cena.
K návrhu stěžovatelky Okresní soud v Trutnově dne 9. 12. 2008 rozhodl ve věci evidované u něj pod sp. zn. 8 C 32/2008 tak, že shora uvedená kupní smlouva ze dne 27. 4. 2006 je absolutně neplatná. Důvodem přitom měla být ta skutečnost, že kupní smlouva byla uzavřena v rozporu s §196a odst. 3 zákona č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "obch. zák.").
Následně se stěžovatelka v řízení u Obvodního soudu pro Prahu 5 domáhala určení, že sporné nemovitosti nejsou zatíženy zástavním právem, a to za účelem výmazu zástavního práva z katastru nemovitostí. Po cca jedenácti letech soudního řízení bylo obvodním soudem rozhodnuto tak, že s ohledem na rozsudek kolegia Nejvyššího soudu ze dne 8. 12. 2012, sp. zn. 31 Cdo 3986/2009, shora uvedená kupní smlouva nebyla považována za neplatnou. Důvodem pak byla ta skutečnost, že sjednaná kupní cena byla pro společnost výhodnější. K podanému odvolání Městský soud v Praze rozsudek soudu prvního stupně potvrdil. Následně podané dovolání bylo ústavní stížností napadeným usnesením odmítnuto.
Stěžovatelka vytýká obecným soudům, že za vlastníka dotčené nemovitosti považují společnost Vila Bella, s.r.o. a nikoliv ji. Rozhodnutí Nejvyššího soudu je podle stěžovatelky formalistické a není řádně odůvodněno. Součástí principu právního státu je princip důvěry v právo. K narušení důvěry v právo došlo u stěžovatelky za situace, kdy následný výklad Nejvyššího soudu zmařil legitimní očekávání stěžovatelky. Stěžovatelka je toho názoru, že změna judikatury není důvodem pro "kasaci" pravomocného rozhodnutí, zejména když toto sporné řízení bylo zahájeno v roce 2009 a probíhalo až do roku 2021. Změna judikatury neznamená změnu zákona, znamená pouze změnu jeho výkladu. U pravomocně skončených věcí převažuje zájem na právní jistotě účastníků. Stěžovatelka považuje princip incidentní retrospektivy za problematický v situaci, kdy vede k neúměrně tvrdým dopadům na účastníky řízení, případně až k zásahu do základních práv a svobod. S ohledem na délku soudního řízení považuje stěžovatelka svůj případ za výjimečný a z toho důvodu by měl nad principem incidenční retrospektivy převážit princip ústavou chráněných hodnot jako spravedlnost, legitimní očekávání, ochrana důvěry v právo.
III.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Dle náhledu Ústavního soudu se ústřední námitka stěžovatelky dotýká časových účinků soudních rozhodnutí představujících změnu dosavadní rozhodovací praxe a jejich vlivu na dosud probíhající soudní řízení.
Ústavní soud zde připomíná, že judikatura nemůže být bez vývoje a není vyloučeno, aby (a to i při nezměněné právní úpravě) byla nejen doplňována o nové interpretační závěry, nýbrž i měněna, a to např. v návaznosti na vývoj sociální reality, podmínky života apod., s nimiž jsou spjaty změny v hodnotových akcentech společnosti. Ke změně rozhodovací soudní praxe, zvláště jde-li o praxi nejvyšších soudních instancí povolaných ke sjednocování judikatury nižších soudů, je ovšem třeba přistupovat opatrně a při posuzování jednotlivých případů je nezbytné hledět na skutečnost, aby nebyl narušen princip předvídatelnosti soudního rozhodování a aby skrze takovou změnu nebyl popřen požadavek na spravedlivé rozhodnutí ve smyslu respektu k základním právům účastníků řízení (srov. nálezy Ústavního soudu ze dne 12. května 2009, sp. zn. IV. ÚS 2170/08, ze dne 11. září 2009, sp. zn. IV. ÚS 738/09, ze dne 5. srpna 2010, sp. zn. II. ÚS 3168/09, či ze dne 31. května 2016, sp. zn. II. ÚS 2635/15).
Již dříve Ústavní soud uznal, že především v horizontálních právních vztazích (což je i případ projednávané věci) stojí soud rozhodující po změně judikatury před nelehkým dilematem. Nový právní názor totiž může aplikovat retrospektivně, čímž ovšem zpravidla zasáhne do očekávání, jež dřívější judikatura u svých adresátů mohla vyvolat. Opačný postup by však znamenal, že soud vědomě aplikuje "nesprávný" právní názor, a navíc by byl sporný i z hlediska principu rovnosti. Zatímco v jednom řízení (v tom, v němž byl právní názor změněn) by byl nový právní názor aplikován ve prospěch jednoho z účastníků, účastníkům dalších řízení - byť by jejich pozice byla srovnatelná - by se tohoto dobrodiní již nedostalo (srov. nález Ústavního soudu ze dne 8. prosince 2015 sp. zn. II. ÚS 1955/15).
Rozhodovací činnost soudů má zpětné (retrospektivní) dopady z povahy věci, neboť se obvykle vztahuje na právní normy a děje proběhlé v době před rozhodnutím. Proto platí, že vyjasnění nejasné právní otázky (či přímo obrat v rozhodovací činnosti) zásadně dopadá na všechny případy (řízení), které ještě nejsou ukončeny, nejsou-li dány závažné důvody proti takovému postupu [tzv. zásada incidentní retrospektivy judikatorního odklonu, srov. nálezy sp. zn. III. ÚS 3221/11 ze dne 12. 12. 2013 (N 216/71 SbNU 531) či nález sp. zn. II. ÚS 1955/15 ze dne 8. 12. 2015 (N 208/79 SbNU 373)]. Závažným důvodem může být důvěra v obecně přijímané závěry rozhodovací činnosti vrcholných soudů v době jednání stran soudního sporu.
Podle náhledu Ústavního soudu není z ústavněprávního hlediska podstatné to, jakým způsobem se změnila judikatura obecných soudů, ale především to, zda vlivem této změny nedošlo k zásahu do základních práv a svobod stěžovatelky.
Zatímco ve věci evidované u Okresního soudu v Trutnově pod sp. zn. 8 C 32/2008 byla sporná kupní smlouva považována za neplatnou z důvodu rozporu s §196a obch. zák., po změně judikatury Nejvyššího soudu se náhled obecných soudů na výklad shora uvedeného ustanovení změnil. Není přitom pochyb o tom, že tato změna měla vliv na právní a majetkové postavení stěžovatelky. Ta se domnívá, že v důsledku změny právního názoru Nejvyššího soudu bylo prolomeno její vlastnické právo a že vlastníkem dotčené nemovitosti je společnost Vila Bella, s.r.o. Tak tomu však není. Nelze ztrácet ze zřetele, že předmětem sporu bylo posouzení toho, zda sporné nemovitosti jsou zatíženy zástavním právem. Nejedná se tedy o otázku vlastnictví. To je stěžovatelce i po rozhodnutí obecných soudů v této věci zachováno.
Podle náhledu Ústavního soudu dochází v dané věci ke střetu právní jistoty stěžovatelky a právní jistoty zástavní věřitelky, která poskytla společnosti Vila Bella s.r.o. úvěr ve výši 11 mil. Kč. V každém jednotlivém případě, kdy dochází ke změně judikatury obecných soudů, je třeba zkoumat konkrétní skutkové okolnosti toho kterého případu a z nich dovozovat míru zásahu do práv účastníků řízení. V projednávané věci nelze při posuzování této míry zásahu odhlížet od toho, že v době prodeje nemovitosti společnosti Vila Bella, s.r.o., byla společnicí této společnosti stěžovatelka, přičemž její matka působila v roli jednatelky. Není tedy pochyb o tom, že to byla právě stěžovatelka, kdo měl vliv na obsah kupní smlouvy mezi ní a společností Vila Bella, s.r.o., a kdo mohl zásadním způsobem ovlivnit jak výši úvěru, tak i to, komu budou peněžní prostředky z poskytnutého úvěru poukázány.
Proti tomu stojí právní jistota zástavní věřitelky, jejíž dobrá víra nebyla v soudním řízení zpochybněna. Stěžovatelka jí sice klade k tíži, že se nechovala jako řádný hospodář, jemuž musí být následky nedodržení ustanovení §196a odst. 3 obch. zák. známé, nicméně toto ustanovení sloužilo primárně k tomu, aby nebyl nadhodnocován majetek nabývaný společností od společníka.
Stěžovatelka se ve své podstatě domáhá toho, aby nemovitosti v jejím vlastnictví (resp. snad v jejím vlastnictví, neboť z napadeného rozhodnutí krajského soudu se podává, že vlastníkem nemovitosti jsou podle stěžovatelky její rodiče) nebyly zatíženy zástavním právem ve prospěch ČSOB, a.s., která poskytla společnosti, jejíž je stěžovatelka společnicí, nesplacený úvěr. Podle náhledu Ústavního soudu by se však stěžovatelka tímto postupem dostávala ve vztahu k zástavní věřitelce do nedůvodně výhodnějšího postavení. Takto nevyvážené uspořádání vztahu nelze považovat za spravedlivé. Z toho důvodu nemá Ústavní soud za to, že by důsledky změny judikatury Nejvyššího soudu byly pro stěžovatelku natolik nepřiměřené, že by bylo lze uvažovat o zásahu do jejich základních práv a svobod.
Na základě výše uvedeného Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížnost představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, a proto ji mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení odmítl.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 19. května 2021
Tomáš Lichovník v. r.
předseda senátu