ECLI:CZ:US:2021:1.US.803.21.1
sp. zn. I. ÚS 803/21
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Tomáše Lichovníka, soudců JUDr. Jaromíra Jirsy a JUDr. Vladimíra Sládečka (soudce zpravodaj) o ústavní stížnosti J. K., zastoupeného Mgr. Alenou Straubovou, advokátkou se sídlem Brno, Smetanova 993/8a, proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 24. 4. 2018 č. j. 41 C 207/2016-356, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 20. 9. 2018 č. j. 70 Co 251/2018-404 a rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 17. 12. 2020 č. j. 25 Cdo 171/2019-435, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatel se, s odvoláním na porušení čl. 7, čl. 31, čl. 36 odst. 1, čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí.
Ze spisového materiálu se podává, že Obvodní soud pro Prahu 4 rozsudkem ze dne 24. 4. 2018 č. j. 41 C 207/2016-356 zamítl žalobu, kterou se stěžovatel domáhal plnění z garančního fondu odpovídajícího nárokům na zaplacení bolestného ve výši 217 380 Kč, náhrady za ztížení společenského uplatnění ve výši 8 284 500 Kč, náhrady znalečného ve výši 1 212,50 Kč, ošetřovného ve specifikovaném období ve výši 1 148 147,50 Kč a ve specifikovaném období ve formě měsíční renty, náhrady cestovních nákladů ve výši 25 887,75 Kč, náhrady nákladů léčby ve výši 563 547,30 Kč, náhrady škody ve výši 503 526,01 Kč, náhrady za ztrátu na výdělku po dobu pracovní neschopnosti za období od 24. 7. 2013 do 7. 3. 2014 ve výši 51 311,88 Kč a za období od 1. 1. 2016 do doby, než bude žalobci přiznán starobní důchod nebo dovrší věku 65 let (všechny nároky stěžovatel požadoval s příslušenstvím), uložil stěžovateli povinnost zaplatit žalované částku 1 154 675 Kč s příslušenstvím a rozhodl o náhradě nákladů řízení.
Soud prvního stupně vyšel ze skutkových zjištění, že stěžovatel na jaře 2013 zakoupil motocykl, k němuž neuzavřel smlouvu o pojištění odpovědnosti za škodu způsobenou jeho provozem. Dne 24. 7. 2013 odjel stěžovatel, který měl v tu dobu pravomocný zákaz řízení motorových vozidel, na tomto motocyklu na koupaliště, kde konzumoval alkoholické nápoje a psychotropní látky. Téhož dne večer stěžovatel jako spolujezdec bez ochranné přílby cestoval na svém motocyklu domů, přičemž motocykl řídil D. P., který nebyl držitelem řidičského průkazu a byl pod vlivem alkoholu. Při této cestě došlo k nehodě, při níž řidič D. P. zemřel a stěžovatel utrpěl závažnou újmu na zdraví s trvalými následky (vigilní coma).
Po právní stránce soud vycházel z právní úpravy účinné ke dni dopravní nehody a dospěl k závěru, že stěžovatel jako provozovatel dopravního prostředku nese objektivní odpovědnost za škodu podle §427 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, účinného do 31. 12. 2013 (dále jen "obč. zák."), byť motocykl v době nehody neřídil, neboť jako provozovatel se z odpovědnosti za škodu nevyvinil ve smyslu §430 odst. 1 věta první obč. zák. Soud prvního stupně konstatoval, že stěžovatel užití motocyklu třetí osobou svou nedbalostí umožnil tím, že nepojištěný motocykl, který tak nebyl způsobilý k provozu, přivezl na koupaliště a požíváním alkoholu se přivedl do stavu, kdy nebyl schopen zabránit použití motocyklu třetí osobou. Soud uzavřel, že stěžovatel je osobou bez pojištění odpovědnosti podle §24 zákona č. 168/1999 Sb., o pojištění odpovědnosti za škodu způsobenou provozem vozidla a o změně některých souvisejících zákonů (zákon o pojištění odpovědnosti z provozu vozidla,) ve znění účinném v době škodní události (dále jen "zákon č. 168/1999 Sb.), jenž jako provozovatel motocyklu podle §427 obč. zák. nese za škodu objektivní odpovědnost. Dovodil dále, že osoba, které má být poskytnuto plnění z garančního fondu, nemůže být totožná s osobou bez pojištění odpovědnosti, která za způsobenou škodu odpovídá a vůči níž má žalovaná regresní nárok. Došlo by tak k absurdní situaci, kdy stěžovatel by byl příjemcem plnění z garančního fondu jako poškozený, ale současně i osobou, která by měla takto poskytnuté náklady hradit. Takový výklad odporuje smyslu právního předpisu, a proto žalobu zamítl. Ohledně vzájemné žaloby uzavřel, že žalovaná zaplatila stěžovateli z garančního fondu částku 1 154 675 Kč, ačkoli na takové plnění z výše uvedených důvodů neměl právo, a proto mu vznikl neoprávněný majetkový prospěch podle §451 obč. zák., který je povinen vrátit.
K odvolání žalobce Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 20. 9. 2018 č. j. 70 Co 251/2018-404 rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení.
Proti tomuto rozsudku podal stěžovatel dovolání, o kterém Nejvyšší soud rozhodl tak, že v rozsahu, v němž odvolací soud potvrdil rozsudkem ve věci samé ohledně částek 1 212,50 Kč a 25 887,75 Kč dovolání odmítl; jinak je zamítl.
Nejvyšší soud shledal dovolání přípustným pro řešení otázky v jeho rozhodovací praxi dosud explicitně neřešené, tj. otázky, zda a za jakých podmínek má osoba bez pojištění odpovědnosti (provozovatel) v případě, že škoda byla způsobena jeho nepojištěným vozidlem, jež řídila jiná osoba, právo na plnění z garančního fondu podle §24 odst. 2 písm. b) zákona č. 168/1999 Sb., jestliže je současně povinna toto plnění České kanceláři pojistitelů (dále jen "Kancelář") nahradit podle §24 odst. 9 tohoto zákona, a rovněž otázky, jaké znění zákona č. 168/1999 Sb. je rozhodné pro posouzení uplatněných nároků obou účastníků.
Ve vztahu k rozhodném znění příslušné právní úpravy dovolací soud dospěl k závěru, že právní vztahy, z nichž vyplývá právo poškozeného na pojistné plnění podle §6 a §24 zákona č. 168/1999 Sb. i postižní právo Kanceláře podle §10 i §24 odst. 9 citovaného zákona, se posuzují podle zákona č. 168/1999 Sb., ve znění účinném k datu škodní události.
Pokud jde o otázku, zda a za jakých podmínek má osoba bez pojištění odpovědnosti v případě, že škoda byla způsobena jejím nepojištěným vozidlem, jež řídila jiná osoba, právo na plnění z garančního fondu podle §24 zákona č. 168/1999 Sb., dovolací soud po podrobné analýze příslušné právní úpravy objasnil, že vznikla-li škoda vlastníku (provozovateli) nepojištěného vozidla při provozu jeho vozidla, které řídila jiná osoba, jež také odpovídá za škodu, má vlastník právo na plnění z garančního fondu pouze v rozsahu nároku na náhradu škody na zdraví (včetně náhrady nákladů vynaložených na péči hrazenou z veřejného zdravotního pojištění a regresního nároku podle §6 odst. 4 tohoto zákona), jíž může uplatnit vůči Kanceláři podle §24 odst. 2 písm. b) zákona č. 168/1999 Sb., avšak jen v rozsahu, v němž za škodu tato jiná osoba (řidič) odpovídá.
V projednávané věci na základě skutkových závěrů nese odpovědnost za vznik škody podle §420 obč. zák. zemřelý řidič, který dopravní nehodu způsobil neopatrnou jízdou a za porušení právních povinností (řídil motocykl ačkoli nebyl držitelem řidičského průkazu a navíc pod vlivem alkoholu), ale současně nese i objektivní odpovědnost podle §427 obč. zák. stěžovatel, jenž byl v době nehody vlastníkem i provozovatelem motocyklu.
Dovolací soud tak - ve shodě se soudy nižších stupňů - uzavřel, že poškozený provozovatel, jemuž vznikl nárok na plnění z garančního fondu, ale současně podle §24 odst. 9 zákona č. 168/1999 Sb. povinnost toto plnění Kanceláři nahradit, nemá na výplatu plnění z garančního fondu právo.
Stěžovatel v ústavní stížností uvádí, že k právnímu výkladu Nejvyššího soudu ve vztahu k závěru, že stěžovatel jako provozovatel nepojištěného vozidla, jehož provozem mu byla způsobena újma jinou osobou, má právo na náhradu újmy za zdraví podle §24 odst. 2 písm. b) zákona č. 168/1999 Sb., avšak jen v rozsahu, v němž za škodu tato jiná osoba (v tomto případě řidič motocyklu) odpovídá, nebylo před soudy prvního a druhého stupně provedeno žádné dokazování. Namítá, že otázka zproštění jeho odpovědnosti nebyla v řízení vůbec zkoumána a předkládá svou verzi skutkových okolností daného případu, která by měla vyústit v odlišné právní posouzení, než k jakému došly obecné soudy v napadených rozhodnutích. Stěžovatel dále argumentuje tím, že potřebuje specifickou léčbu, která není hrazena z prostředků veřejného zdravotního pojištění a nutně potřebuje finanční prostředky na úhradu nákladů za lékařskou péči a zdravotní pomůcky.
Ústavní soud posoudil argumentaci stěžovatele i obsah napadených rozhodnutí a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a proto jej odmítl.
Podle ustanovení §43 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá, a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.
Ústavní soud především konstatuje, jak již dlouhodobě ve své judikatuře zdůrazňuje, že není další instancí v systému obecného soudnictví, na níž by bylo možno se obracet s návrhem na přezkoumání procesu, interpretace a aplikace zákonných ustanovení provedených ostatními soudy. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti. Výkon jeho pravomoci přichází v úvahu pouze v případě, kdy by napadeným rozhodnutím orgánu veřejné moci došlo k porušení základních práv a svobod zaručených normami ústavního pořádku; taková porušení z hlediska spravedlivého (řádného) procesu v rovině právního posouzení věci představují nikoli event. "běžné" nesprávnosti, nýbrž až stav flagrantního ignorování příslušné kogentní normy nebo zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů v soudní praxi ustáleného výkladu, resp. použití výkladu, jemuž chybí smysluplné odůvodnění, jelikož tím zatěžuje vydané rozhodnutí ústavněprávně relevantní svévolí a interpretační libovůlí (srov. např. nález sp. zn. Pl. ÚS 85/06).
V kontextu dosavadní judikatury se Ústavní soud cítí být oprávněn výklad běžného zákonodárství s odkazem na zásadu zdrženlivosti a princip omezení posuzovat pouze tehdy, jestliže by aplikace tohoto práva v daném konkrétním případě byla důsledkem interpretace, která by extrémně vybočila z kautel zaručených v hlavě páté Listiny (srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 173/02).
Nic takového však v souzené věci dovodit nelze. Soudy všech stupňů aplikovaly adekvátní právní úpravu a podrobně a vyčerpávajícím způsobem uvedly důvody pro své závěry. Nejvyšší soud se také vypořádal s námitkou stěžovatele, kterou předestřel i v ústavní stížnosti, týkající se otázky spoluzpůsobení škody. Objasnil, které okolnosti svědčí o spoluzpůsobení škody stěžovatele. Jde o okolnosti na jeho straně jakožto spolujezdce, neboť jízdu na motocyklu podstoupil, ačkoli byl opilý a při jízdě neměl helmu, svěřil vozidlo osobě nezpůsobilé, která nebyla oprávněna jej řídit, a navíc byla pod vlivem alkoholu, přičemž spoluodpovědnost za škodu by byla dána, jestliže byl stěžovateli znám některý z těchto nedostatků na straně řidiče.
Dovolací soud konstatoval, že závěr odvolacího soudu, že žalovaná stěžovateli poskytla plnění z garančního fondu bez právního důvodu a má tak nárok na vydání bezdůvodného obohacení, je správný, bylo-li stěžovateli poskytnuto plnění v rozsahu, v němž není dána odpovědnost řidiče za škodu ve smyslu §420 obč. zák., tedy v rozsahu, v němž si žalobce škodu na zdraví spoluzpůsobil; a také ve vztahu k poskytnutí plnění, které nemělo charakter náhrady škody na zdraví, neboť podle §24 odst. 2 písm. b) ve spojení s §7 odst. 2 zákona č. 168/1999 Sb. na náhradu jiného druhu škody právo nemá.
Ve zbývajícím rozsahu, tedy v rozsahu, v němž za škodu odpovídá řidič, bylo žalobci sice plněno v souladu s §24 odst. 2 písm. b) zákona č. 168/1999 Sb., avšak toto plnění je povinen Kanceláři nahradit. Dovolací soud s odkazem na příslušnou zákonnou úpravu a svou judikaturu uvedl, že stěžovatel, byť mu z části bylo žalovanou poskytnuto plnění v souladu s §24 odst. 2 písm. b) zákona č. 168/1999 Sb., je jako solidární dlužník (spolu s řidičem) povinen i toto plnění Kanceláři nahradit, avšak nikoli z titulu bezdůvodného obohacení, ale jako regres podle §24 odst. 9 zákona č. 168/1999 Sb. To však na závěru o povinnosti stěžovatele vrátit veškeré poskytnuté plnění nic nemění.
Ústavní soud usuzuje, že stěžovatel se jej snaží postavit do pozice další soudní instance, která bude reflektovat jeho opakované výtky, jež soudní orgány již argumentačně přesvědčivě popřely. Ústavní soud však není povolán k tomu, aby stěžovateli opětovně připomínal podstatnou argumentaci těchto orgánů, kterou sám - z hlediska ústavnosti - akceptuje. Argumentaci civilních soudů považuje za logickou, jasnou, přesvědčivou, a tedy i z ústavněprávního hlediska plně akceptovatelnou a v podrobnostech odkazuje na odůvodnění napadených rozhodnutí.
Na základě výše uvedeného Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 27. dubna 2021
JUDr. Tomáš Lichovník, v. r.
předseda senátu