ECLI:CZ:US:2021:1.US.814.21.1
sp. zn. I. ÚS 814/21
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Tomáše Lichovníka (soudce zpravodaje), soudce Vladimíra Sládečka a soudce Jaromíra Jirsy ve věci ústavní stížnosti Daniely Mitrowské, zastoupené Jaroslavem Skoupým, advokátem se sídlem Havlíčkova 584, 269 01 Rakovník, proti rozsudku Krajského soudu v Praze č. j. 21 Co 227/2020-80 ze dne 13. 1. 2021 takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností, která splňuje formální náležitosti ustanovení §34 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedeného soudního rozhodnutí, jímž mělo dojít zejména k porušení čl. 36 Listiny základních práv a svobod.
Z napadeného rozhodnutí Ústavní soud zjistil, že Okresní soud v Rakovníku rozsudkem č. j. 4 C 54/2020-50 ze dne 21. 10. 2020 zamítl žalobu stěžovatelky na zaplacení částky 45 254 Kč s příslušenstvím. Stěžovatelka se domáhala zaplacení této částky vůči státu, a to z titulu náhrady škody, jež jí měla být způsobena v řízení o excindační žalobě, vedeném u téhož soudu pod sp. zn. 5 C 106/2012, a spočívající v nákladech právního zastoupení v tomto řízení vynaložených. Vylučovací žalobou se stěžovatelka bránila proti exekuci vedené proti jejímu tehdejšímu manželovi, v jejímž rámci byl postižen i majetek v jejím výlučném vlastnictví. Poté, co exekuce byla zastavena, když oprávněná nedoložila, že na ni přešlo právo plynoucí z exekučního titulu, stěžovatelka vzala excindační žalobu zpět a řízení o ní bylo zastaveno. Soud jí však tehdy nepřiznal právo na náhradu nákladů tohoto řízení.
K odvolání stěžovatelky Krajský soud v Praze v záhlaví označeným rozsudkem rozhodnutí nalézacího soudu o zamítnutí žaloby na náhradu škody jako věcně správné potvrdil.
V ústavní stížnosti stěžovatelka uvedla, že na nákladech právního zastoupení v řízení o excindační žalobě uhradila svému právnímu zástupci částku 45 254 Kč, a to na základě faktury č. 180076 ze dne 18. 9. 2018. Teprve tehdy jí vznikla škoda. Odvolací soud dle ní proto pochybil, pakliže začátek tříleté promlčecí doby odvinul od nabytí právní moci usnesení soudu o zastavení řízení o vylučovací žalobě, a na základě toho dospěl k závěru o promlčení nároku na náhradu škody. Stěžovatelka rovněž vyjádřila nesouhlas s názorem krajského soudu, dle něhož řízení o excindační žalobě nebylo řízením, v němž nakonec došlo ke zrušení nezákonně vydaného rozhodnutí, a proto náklady tohoto řízení nejsou účelnými náklady vynaloženými na zrušení nebo změnu nezákonného rozhodnutí. Stěžovatelka je toho názoru, že řízení o excindační žalobě, byť je formálně odděleno od řízení exekučního, s ním tvoří jeden celek, v rámci něhož poškozený brání svá práva. Náklady excindačního řízení je tedy dle jejího mínění nutné považovat za účelně vynaložené, směřující k odstranění následků nezákonně nařízené exekuce. Tuto svoji argumentaci stěžovatelka v ústavní stížnosti blíže rozvedla.
Ústavní soud zvážil argumentaci stěžovatelky i obsah naříkaného soudního aktu a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud neshledal, že by byl krajský soud při posouzení nároku stěžovatelky na náhradu škody vybočil z kautel spravedlivého procesu. Odvolací soud založil své potvrzující rozhodnutí v zásadě na třech samostatných důvodech, a sice na promlčení nároku na náhradu škody, dále na vyloučení náhrady nákladů excindačního řízení jako škody v daných souvislostech, jakož i na vyloučení náhrady škody pro nevyužití opravných prostředků v řízení o vylučovací žalobě. Naproti tomu okresní soud žalobu zamítl jen pro promlčení nároku stěžovatelky. Současně je třeba uvést, že všechny tři zmíněné důvody, pro něž odvolací soud rozsudek nalézacího soudu jako věcně správný potvrdil, jsou způsobilé samy o sobě vést k zamítnutí žaloby.
Stěžovatelka v ústavní stížnosti ponechává třetí důvod (nevyužití opravných prostředků v řízení o vylučovací žalobě) poněkud v pozadí svého zájmu. Jde přitom o závěr pro osud žaloby neméně klíčový, neboť podle §8 odst. 3 zákona č. 82/1998 Sb. lze nárok na náhradu škody přiznat pouze tehdy, pokud poškozený využil v zákonem stanovených lhůtách všech procesních prostředků, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje. V tomto směru je přiléhavým názor krajského soudu (viz bod 35), že stěžovatelka, nebyly-li jí usnesením nalézacího soudu o zastavení excindačního řízení přiznány náklady tohoto řízení, mohla proti nákladovému výroku podat odvolání, což neučinila. Stěžovatelka má nyní v ústavní stížnosti za to, že musel-li soud řízení zastavit pro zpětvzetí vylučovací žaloby, nemohl jí s poukazem na ustanovení §146 o. s. ř. přiznat náhradu nákladů řízení. S tímto pohledem se Ústavní soud neztotožňuje.
Jakkoli je pravdou, že výchozím pravidlem pro náhradu nákladů řízení při jeho zastavení je ustanovení §146 odst. 1 písm. b) o. s. ř., podle něhož právo na jejich náhradu nemá žádný z účastníků, nelze zároveň přehlédnout odstavec druhý §146 o. s. ř. Dle něj platí, že zavinil-li některý z účastníků, že řízení muselo být zastaveno, je povinen hradit jeho náklady. V poměrech posuzované věci to znamená, že zavinila-li oprávněná (žalovaná v excindačním řízení), že exekuce musela být zastavena (jelikož nedoložila převod, resp. přechod práva plynoucího z exekučního titulu na svoji osobu), jde zpětvzetí excindační žaloby nutně k její tíži, poněvadž řízení o této žalobě je tu logicky úzce spjato s probíhající exekucí a jejím osudem. Z těchto důvodů bylo namístě požadovat po žalované (oprávněné) náklady řízení, které stěžovatelka byla za shora popsaných okolností nucena vynaložit v řízení o předmětné vylučovací žalobě. Pakliže okresní soud právo na jejich náhradu stěžovatelce v zastavovacím usnesení nepřiznal, mohla proti takovému nákladovému výroku podat odvolání, jež bylo ze zákona přípustné (a dokonce poplatkově nezatížené - srov. položku 22 bod 14 sazebníku poplatků tvořícího přílohu k zákonu č. 549/1991 Sb.). Odtud je pak zřejmé, že nároku stěžovatelky na náhradu škody spočívající v těchto nákladech řízení již pro tuto skutečnost nebylo lze vyhovět, i kdyby bylo k promlčení daného nároku nedošlo. Z těchto důvodů je nadbytečné se zabývat tím, zda další dva důvody k zamítnutí žaloby, prezentované odvolacím soudem, taktéž obstojí, anebo nikoli, protože na výsledku řízení by to ničeho nezměnilo.
Ve světle řečeného tudíž Ústavní soud odmítl ústavní stížnost dle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 13. dubna 2021
Tomáš Lichovník v. r.
předseda senátu