ECLI:CZ:US:2021:1.US.902.21.1
sp. zn. I. ÚS 902/21
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Vladimíra Sládečka, soudce Jaromíra Jirsy a soudkyně zpravodajky Milady Tomkové o ústavní stížnosti Zdenky Šillerové, zastoupené Mgr. et Mgr. Simonou Pavlicovou, advokátkou, sídlem 8. pěšího pluku 2380, Frýdek-Místek, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 3. února 2021 č. j. 10 As 370/2019-32 a usnesení Městského soudu v Praze ze dne 23. srpna 2019 č. j. 9 A 194/2018-36, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Posuzovanou ústavní stížností se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, neboť tvrdí, že jimi došlo k porušení jejích práv zaručených čl. 36 odst. 1 a 2 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod. Stěžovatelka zároveň žádá o přiznání náhrady nákladů řízení před Ústavním soudem.
Jak vyplynulo z ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí, stěžovatelka dala Městskému úřadu Frýdlant nad Ostravicí (stavební úřad) podnět k zahájení řízení o odstranění stavby na sousedním pozemku. Stavební úřad stěžovatelce sdělil, že k zahájení řízení důvod neshledal. Stěžovatelka posléze podala ke Krajskému úřadu Moravskoslezského kraje žádost o opatření proti nečinnosti stavebního řádu, která měla spočívat v tom, že jí stavební úřad zaslal jen sdělení, nikoli rozhodnutí o jejím podnětu. Krajský úřad stěžovatelce sdělil, že stavební úřad postupoval správně, neboť o podnětech k zahájení řízení z moci úřední se nerozhoduje. Stěžovatelka následně podala k Ministerstvu pro místní rozvoj (v řízení před správními soudy v postavení žalovaného) žádost o opatření proti nečinnosti krajského úřadu, která měla spočívat v tom, že jí krajský úřad zaslal jen sdělení, nikoli nevyhovující usnesení podle §80 odst. 6 správního řádu. Ministerstvo stěžovatelce dne 20. 7. 2018 sdělilo, že usnesení vydáno být nemělo, jelikož stěžovatelka nebyla účastnicí řízení před stavebním úřadem.
Stěžovatelka proto podala správní žalobu, kterou se po Městském soudu v Praze domáhala ochrany před nezákonným zásahem ministerstva. Konkrétně stěžovatelka požadovala, aby městský soud zakázal žalovanému pokračovat v porušování stěžovatelčiných práv a přikázal mu, aby své sdělení ze dne 20. 7. 2018 zrušil.
Městský soud v Praze ústavní stížností napadeným rozsudkem žalobu odmítl. Dle městského soudu v případě podnětu osoby, která není účastníkem řízení, nelze očekávat vydání usnesení, že se žádosti o opatření proti nečinnosti nevyhovuje. Především však městský soud poukázal na to, že zásahová žaloba je subsidiárním prostředkem ochrany, přičemž je zřejmé, že stěžovatelka se předmětnou žalobou domáhá fakticky nápravy toho, že v řízení o umístění a povolení stavby, jejíhož odstranění se domáhá, byla opomenuta jako účastník řízení. V této souvislosti městský soud poukázal na to, že k žalobě stěžovatelky Krajský soud v Ostravě rozsudkem č. j. 25 A 12/2018-41 ze dne 26. 9. 2018 zrušil rozhodnutí Krajského úřadu Moravskoslezského kraje č. j. MSK 135437/2017 ze dne 5. 1. 2018, jímž bylo jako nepřípustné zamítnuto odvolání stěžovatelky proti rozhodnutí stavebního úřadu č. j. MUFO 10311/2016 ze dne 31. 3. 2016, a to právě s argumentem, že stěžovatelka splňovala podmínku účastenství ve společném řízení o umístění a povolení stavby jako vlastnice sousedního pozemku. Ochrany se tak stěžovatelce dostalo v jiném řízení, a zásahová žaloba je tak nepřípustná.
Nejvyšší správní soud ústavní stížností napadeným rozsudkem stěžovatelčinu kasační stížnost zamítl, neboť se ztotožnil s argumenty městského soudu a dodal, že řetězící se žádosti o opatření proti nečinnosti a navazující zásahové žaloby nemohou vést k cíli, kterého se stěžovatelka snaží dosáhnout. Nejvyššímu správnímu soudu není zřejmé, jak by se stěžovatelčino právní postavení mohlo zlepšit, pokud by městský soud hypoteticky zrušil sdělení žalovaného ze dne 20. 7. 2018. K argumentu stěžovatelky §80 odst. 2 správního řádu, Nejvyšší správní soud uvedl, že toto ustanovení upravuje opatření proti nečinnosti, které činí nadřízený orgán z vlastní iniciativy tam, kde orgán nižšího stupně nezahájil řízení z moci úřední, přičemž takového postupu nadřízeného orgánu se nelze domoci žádnou žádostí. Stěžovatelčina argumentace je nadto vnitřně rozporná, neboť stěžovatelka činila návrhy dle §80 odst. 3 správního řádu, které přísluší jen účastníkům, avšak náhle argumentuje ustanovením, které není pro případy žádostí účastníků určeno.
V ústavní stížnosti stěžovatelka uvádí, že každé podání se má posuzovat dle skutečného obsahu. Jestliže správní orgány neměly žádné pochybnosti o tom, čeho se stěžovatelka domáhá, neobstojí údajně argumentace Nejvyššího správního soudu týkající se §80 odst. 2 správního řádu. Vyhověním žalobě by se údajně stěžovatelce dostalo možnosti nového projednání jejího podání vůči ministerstvu. Stěžovatelka také poukazuje na judikaturu Nejvyššího správního soudu, který připustil podání správní žaloby proti nezahájení správního řízení. Pokud jde o městským soudem zmiňovaný rozsudek Krajského soudu v Ostravě, stěžovatelka podotýká, že rozsudkem téhož soudu č. j. 22 A 37/2020-37 ze dne 13. 1. 2021 byla zamítnuta stěžovatelčina žaloba proti rozhodnutí Krajského úřadu Moravskoslezského kraje č. j. MSK 18303/2020 ze dne 30. 1. 2020, kterým bylo zamítnuto její odvolání proti rozhodnutí stavebního úřadu č. j. MUFO 10311/2016 ze dne 31. 3. 2016 jako opožděné.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud není součástí obecné soustavy soudů, a proto zásadně není oprávněn zasahovat do jejich rozhodovací činnosti. Aplikace podústavních předpisů ve správním řízení je záležitostí správních orgánů a soudů v rámci správního soudnictví, přičemž Ústavní soud smí přezkoumat pouze to, zda v řízení nebyla dotčena ústavně zaručená práva či svobody účastníků a zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy.
V posuzované věci správní soudy srozumitelně vysvětlily, že ve chvíli, kdy probíhalo řízení o odvolání stěžovatelky proti rozhodnutí stavebního úřadu (resp. o navazující správní žalobě), nemohla být jakožto subsidiární prostředek ochrany přípustná zásahová žaloba, kterou se stěžovatelka de facto domáhala zvrácení předmětného rozhodnutí stavebního úřadu. Na tomto závěru Ústavní soud neshledává nic neústavního.
Lze tak jen dodat, že jak už upozornil i městský soud, na podnět k zahájení správního řízení stavební úřad nemusel reagovat usnesením. Zkoumání podnětů k zahájení řízení je pouze neformální postup, na základě kterého může, ale nemusí být správní řízení zahájeno. Posuzování podnětů neprobíhá ve správním řízení a o vyřízení podnětu k zahájení řízení z moci úřední se nevydává žádné rozhodnutí (viz rozsudek rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu č. j. 6 As 108/2019-39 ze dne 26. 3. 2021). Nedojde-li na základě podnětu k zahájení správního řízení, může sice jednotlivec podat podnět dle §80 odst. 2 správního řádu, ovšem ani o něm nemusí být rozhodováno usnesením. Na ochranu práv stěžovatelky to přitom nemá zásadní vliv, neboť k té nejenže mělo sloužit primárně řízení o povolení stavby, ale i kdyby snad stěžovatelka měla právo na to, aby stavební úřad ex offo zahájil řízení o odstranění stavby, jak tvrdí, ochrana jejích práv nevede skrze řetězící se argumentaci o způsobu vypořádání stěžovatelčiných podání a podávání žalob vůči ministerstvu, nýbrž cestami jinými (k tomu srov. již citovaný rozsudek rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu č. j. 6 As 108/2019-39, aniž by se Ústavní soud jakkoli vyjadřoval k jeho ústavní konformitě).
Ústavní soud proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl. Nemohlo tudíž být vyhověno návrhu stěžovatelky na náhradu nákladů řízení před Ústavním soudem, jelikož podle §83 odst. 1 zákona o Ústavním soudu lze tuto náhradu přiznat pouze tehdy, nebyla-li ústavní stížnost odmítnuta.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 21. dubna 2021
Vladimír Sládeček v. r.
předseda senátu