ECLI:CZ:US:2021:1.US.975.21.1
sp. zn. I. ÚS 975/21
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Tomáše Lichovníka, soudce zpravodaje Jaromíra Jirsy a soudce Vladimíra Sládečka o ústavní stížnosti stěžovatele J. M., t. č. ve věznici Mírov, P. O. BOX 1, zastoupeného Mgr. Monikou Jiráskovou, advokátkou se sídlem v Praze 1, Dlouhá 727/39, proti usnesením Městského soudu v Praze č. j. 11 Co 39/2021-38 ze dne 2. 2. 2021 a Obvodního soudu pro Prahu 2 č. j. 12 C 51/2020-30 ze dne 1. 12. 2020, za účasti Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 2, jako účastníků řízení, a České republiky - Ministerstva spravedlnosti, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 424/16, jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Stěžovatel zahájil u Obvodního soudu pro Prahu 2 (dále jen "nalézací soud") proti vedlejší účastnici řízení o zaplacení 50 000 Kč z titulu náhrady nemajetkové újmy podle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon č. 82/1998 Sb."), způsobené nepřiměřenou délkou jiného soudního řízení, v němž požádal o osvobození od soudních poplatků. Napadeným usnesením nalézací soud rozhodl, že se stěžovateli jako žalobci osvobození od soudních poplatků nepřiznává. Stěžovatel neuvedl, jaké okolnosti mu brání být ve věznici pracovně zařazen a získávat finanční prostředky prací; sama skutečnost umístění stěžovatele ve výkonu trestu odnětí svobody není podle nalézacího soudu důvodem k vyhovění jeho návrhu. Městský soud v Praze (dále jen "odvolací soud") uvedené usnesení k odvolání stěžovatele potvrdil, s odůvodněním nalézacího soudu se ztotožnil.
2. Včasnou a přípustnou ústavní stížností se stěžovatel jako osoba oprávněná a řádně zastoupená advokátem [k podmínkám řízení viz §30 odst. 1, §72 odst. 3 a §75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu (dále jen "zákon o Ústavním soudu")], domáhá zrušení napadených rozhodnutí pro porušení práva na přístup k soudu a soudní ochranu ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), neboť nesouhlasí s hodnocením jeho majetkových poměrů a splnění podmínek §138 občanského soudního řádu (dále též "o. s. ř.") ze strany obecných soudů.
3. Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
4. Stěžovateli lze v obecné rovině přisvědčit v tom, že nepříznivá majetková a sociální situace jednotlivce jej nemůže diskvalifikovat v přístupu k soudu, garantovanému čl. 36 odst. 1 Listiny. To jej ovšem nezbavuje povinnosti vyčerpávajícím způsobem soudu tvrdit a prokázat, že jeho celkové poměry skutečně odůvodňují uplatnění §138 o. s. ř., neboť i jen částečné (natož úplné) osvobození účastníka od soudních poplatků je výjimkou z pravidla; při hodnocení celkových poměrů žadatele je legitimní i úvaha soudu o výši poplatku, od něhož má být žadatel osvobozen.
5. Jakkoli tedy z Listiny i Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod plyne, že není možné vyloučit jednotlivce z přístupu k soudu jen z důvodu jeho příslušnosti k určité sociální skupině [např. vězňů, viz nález sp. zn. II. ÚS 3112/17 ze dne 20. 2. 2018 (N 30/88 SbNU 431), či usnesení sp. zn. I. ÚS 4096/12 ze dne 31. 10. 2013; všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na https://nalus.usoud.cz], v případě stěžovatele nespatřuje Ústavní soud okolnosti, které by jej s ohledem na vlastní zdrženlivost v otázkách rozhodování o soudních poplatcích [viz usnesení sp. zn. IV. ÚS 271/2000 ze dne 17. 8. 2000 (U 28/19 SbNU 275)] opravňovaly nezávislou rozhodovací činnost obecných soudů revidovat. Jak totiž plyne z odůvodnění napadených rozhodnutí, stěžovatel své povinnosti tvrdit a prokázat existenci poměrů předvídaných §138 o. s. ř. nedostál, nepodložil-li nijak své tvrzení, že pracovní zařazení ve věznici se zvýšenou ostrahou není realizovatelné; odvolací soud nadto jeho prohlášení s ohledem na skutečnosti zjištěné z jiného soudního řízení neshledal věrohodným. Za této situace by byla nadbytečná úvaha soudu o splnění druhé z podmínek, tedy zda se stěžovatel nepokouší o zřejmě bezúspěšné uplatňování práva, neboť obě podmínky musejí být splněny kumulativně (tj. současně) a není-li naplněna jen jedna, je bezpředmětné zabývat se druhou z nich. Ani v tomto ohledu tak obecné soudy nevybočily z běžných standardů výkladu a aplikace práva.
6. Odvolací soud také zohlednil skutečnost, že žaloba podle zákona č. 82/1998 Sb. je zpoplatněna paušální sazbou 2 000 Kč (viz položka 8a sazebníku poplatků jako přílohy zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, ve znění pozdějších předpisů). Ústavní soud k tomu dodává, že uvedená sazba je při samé spodní hranici zákonného rozpětí a byla takto zákonem č. 296/2017 Sb. záměrně stanovena právě proto, aby nebyla odvislá od výše žalované částky a nečinila tak uplatnění nároku proti státu soudní cestou jednotlivci nedostupným. Nemožnost splnění takto benevolentně stanovené poplatkové povinnosti tedy musí odůvodňovat skutečně výjimečné okolnosti, které ovšem obecné soudy na straně stěžovatele neshledaly.
7. Odkaz stěžovatele na nález sp. zn. I. ÚS 731/13 ze dne 22. 8. 2013 (N 151/70 SbNU 401) není případný, neboť z rozhodnutí obecných soudů ani tvrzení stěžovatele nevyplývá, že by se zabývaly jinými než jeho aktuálními poměry. Jeho další odkaz na nález sp. zn. IV. ÚS 289/03 ze dne 31. 8. 2004 (N 125/34 SbNU 281) byl již přiléhavě (nikoli nepřípadně) vypořádán odvolacím soudem a Ústavní soud nemá víc co dodat.
8. Ústavní soud proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 27. dubna 2021
Tomáš Lichovník v. r.
předseda senátu