ECLI:CZ:US:2021:1.US.990.21.1
sp. zn. I. ÚS 990/21
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Tomáše Lichovníka, soudce zpravodaje Jaromíra Jirsy a soudce Vladimíra Sládečka o ústavní stížnosti České provincie Řádu bratří domu Panny Marie v Jeruzalémě, se sídlem v Opavě, Rybí trh 185/16, zastoupené Mgr. Markem Svojanovským, advokátem se sídlem v Laškově, Dvorek 16, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 28 Cdo 3826/2020-589 ze dne 2. 2. 2021 a rozsudkům Krajského soudu v Ostravě č. j. 11 Co 18/2020-557 ze dne 2. 7. 2020 a Okresního soudu v Bruntále č. j. 8 C 236/2015-518 ze dne 26. 9. 2019, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Ostravě a Okresního soudu v Bruntále, jako účastníků řízení a České republiky - Katastrálního úřadu pro Moravskoslezský kraj, Katastrální pracoviště Opava, se sídlem v Opavě, Praskova 11/194, jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Stěžovatelka se jako žalobkyně v řízení před obecnými soudy proti vedlejší účastnici domáhala s odkazem na §10 odst. 4 zákona č. 428/2012 Sb., o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi a o změně některých zákonů (zákon o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi), dále jen "zákon č. 428/2012 Sb.", nahrazení projevu vůle - uzavření dohody o vydání specifikované nemovitosti (jednotka nebytového prostoru) v katastrálním území Bruntál-město. Okresní soud v Bruntále (dále jen "nalézací soud") zmíněnou žalobu zamítl, neboť stěžovatelka neprokázala vznik majetkové křivdy v rozhodném období ve smyslu §5 uvedeného zákona (tj. 25. 2. 1948 - 1. 1. 1990). Krajský soud v Ostravě (dále jen "odvolací soud") jeho rozhodnutí jako věcně správné potvrdil a Nejvyšší soud (dále též "dovolací soud") dovolání stěžovatelky odmítl jako nepřípustné - rozsudek odvolacího soudu shledal souladným s vlastní ustálenou rozhodovací praxí.
2. Včasnou a přípustnou ústavní stížností se stěžovatelka jako osoba oprávněná a řádně zastoupená advokátem [k podmínkám řízení viz §30 odst. 1, §72 odst. 3 a §75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu (dále jen "zákon o Ústavním soudu")], domáhá zrušení napadených rozhodnutí zejména pro porušení čl. 36 odst. 1 ve spojení s čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 1 Dodatkového protokolu Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
3. Stěžovatelka nepředkládá relevantní argumentaci, kterou by se mohl Ústavní soud zabývat. Svým podáním polemizuje s odůvodněným právním závěrem obecných soudů a předkládá obecnými soudy již vypořádané konstrukce podporující její náhled na věc. Stěžovatelka se s podobnými stížnostmi obrací na Ústavní soud často a dosud - z podobných důvodů - neuspěla (viz např. usnesení sp. zn. II. ÚS 2803/20 ze dne 18. 11. 2020 či sp. zn. III. ÚS 833/20 ze dne 19. 5. 2020; všechna rozhodnutí jsou dostupná na https://nalus.usoud.cz).
4. Klíčové bylo pro posouzení věci zjištění, že stěžovatelka (její právní předchůdce) se obnovení svého vlastnického práva nedomáhala postupem podle zákona č. 128/1946 Sb., což ji diskvalifikuje z naturálních restitucí podle zákona č. 428/2012 Sb. Stěžovatelka po celou dobu řízení (i před Ústavním soudem) usuzuje, že z hlediska existence restitučního nároku jde o okolnost nepodstatnou; její výklad však nebyl vyslyšen, a to shodně všemi dotčenými soudy pečlivě odůvodněným způsobem. Jde o konstantní právní hodnocení učiněné i v řadě dalších věcech téže stěžovatelky (viz i poznámka Nejvyššího soudu na s. 3 napadeného usnesení shora). Není úkolem Ústavního soudu pokračovat v roli další přezkumné instance a hodnotit znovu již hodnocené, vypořádávat vypořádané. Jsou-li z napadených rozhodnutí důvody právního posouzení seznatelné (což v daném případě jsou), nevzniká k jeho ingerenci prostor.
5. V návaznosti na právní posouzení obecných soudů tak nelze přisvědčit stěžovatelce ani v tom, že by jí svědčilo legitimní očekávání zmnožení majetku, které by jí bylo napadenými rozhodnutími upíráno, neboť neexistuje právní norma, o niž by mohla své legitimní očekávání opřít. Předpoklady stanovené zákonem č. 428/2012 Sb. totiž nejsou dány, jak přesvědčivě vyložily již obecné soudy. K církevním restitucím a jejich legitimnímu očekávání lze pro stručnost odkázat zejména na nález sp. zn. III. ÚS 3397/17 ze dne 29. 1. 2019. Česká republika se jako demokratický právní stát postavila své nedemokratické minulosti čelem a odčinila (byť ve vztahu k církvím se značným zpožděním) alespoň částečně křivdy, které byly napáchány komunistickým režimem (všechny křivdy zkrátka napravit nelze). Rozsah jejich odčinění (včetně určení časového období, za něž stát převezme odpovědnost) byl ponechán na vůli zákonodárce při zachování zásad, hodnot a principů, jichž je Ústavní soud strážcem, a v případě stěžovatelky porušeny nebyly.
6. Ústavní soud proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 27. července 2021
Tomáš Lichovník v. r.
předseda senátu