ECLI:CZ:US:2021:1.US.992.21.1
sp. zn. I. ÚS 992/21
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Tomáše Lichovníka, soudců JUDr. Jaromíra Jirsy a JUDr. Vladimíra Sládečka (soudce zpravodaj) o ústavní stížnosti Esta Praha s.r.o., Jílovská 278, Zvole, zastoupené Mgr. Martinem Kainem, advokátem se sídlem Nádražní 58/110, Praha 5, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 2. 2021 č. j 30 Cdo 2547/2020-406, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 12. 12. 2019 č. j 20 Co 351/2019-274 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 4. 6. 2019 č. j 19 C 223/2017-251, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatelka se domáhá zrušení v záhlaví označených soudních rozhodnutí. Tvrdí, že jimi byla porušena její ústavně zaručená práva podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). K tomu mělo dojít v důsledku nesprávného postupu soudů, které zamítly její žalobu na náhradu škody z důvodu nedostatku příčinné souvislosti a neprokázání vzniku škody. Stěžovatelka tvrdí, že soudy neprovedly jí navrhované důkazy a bez dalšího je zamítly jako nadbytečné. Pokud odvolací soud dospěl k závěru, že na rozdíl od soudu prvního stupně byl odpovědnostní titul na straně stěžovatelky prokázán, měl v případě jím tvrzené absence důkazů poučit stěžovatelku podle §118a o. s. ř., jaké konkrétní skutečnosti má dále prokazovat.
Ze spisového materiálu Ústavní soud zjistil, že stěžovatelka se v řízení před obecnými soudy domáhala po vedlejším účastníkovi náhrady škody ve výši 2 750 383 Kč z titulu nesprávného úředního postupu soudního exekutora JUDr. Ondřeje Hanáka, Ph.D., spočívajícího v chybném soupisu movitých věcí stěžovatelky v řízení vedeném u Okresního soudu Praha-západ pod sp. zn. 206 EXE 7172/2014. Obvodní soud pro Prahu 2 žalobu stěžovatelky zamítl. Městský soud v Praze rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a Nejvyšší soud dovolání stěžovatelky odmítl podle §243c odst. 1 o. s. ř.
Ústavní soud posoudil argumentaci stěžovatelky i obsah ústavní stížností napadených rozhodnutí a dospěl k závěru, že jde zčásti o návrh zjevně neopodstatněný a zčásti o návrh nepřípustný, a proto jej odmítl.
Podle ustanovení §43 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.
Podstatnou se v posuzované věci jeví skutečnost, že stěžovatelka v dovolání řádně nevymezila předpoklady jeho přípustnosti podle §241a odst. 2 o. s. ř., což však představuje jeho obligatorní náležitost. Proto nelze v postupu Nejvyššího soudu spatřovat zásah do práva na soudní či jinou právní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny, odmítl-li pro tuto vadu dovolání. Dovolání představuje mimořádný opravný prostředek, k jehož podání je povinné zastoupení advokátem; je tomu tak mj. proto, aby se příslušný advokát seznámil s ustálenou rozhodovací praxí Nejvyššího soudu a zvážil, zda v jeho věci existuje právní otázka, která nebyla dosud řešena, byla řešena obecnými soudy rozdílně, odchylně od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu nebo je nutné se od ustálené judikatury odchýlit. Je však povinností navrhovatele, aby dovolání obsahovalo nezbytné náležitosti, tedy i vymezení důvodu jeho přípustnosti.
V dané věci Nejvyšší soud v rozhodnutí o dovolání řádně vysvětlil, že námitky stěžovatelky nemohou přípustnost dovolání založit, neboť se týkají otázek, na jejichž vyřešení napadené rozhodnutí nezávisí. Stěžovatelka tak nesplnila své povinnosti, v důsledku čehož bylo její dovolání odmítnuto jako neprojednatelné.
Proto ústavní stížnost v části směřující proti usnesení Nejvyššího soudu Ústavní soud shledal zjevně neopodstatněnou, což odpovídá i jeho stanovisku sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16, podle kterého neobsahuje-li dovolání vymezení předpokladů přípustnosti (§241a odst. 2 o. s. ř.), není odmítnutí takového dovolání pro vady porušením čl. 36 odst. 1 Listiny.
Pokud jde o rozhodnutí Obvodního soudu pro Prahu 2 a Městského soudu v Praze, v citovaném stanovisku se dále uvádí, že nevymezí-li dovolatel, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je ústavní stížnost proti předchozím rozhodnutím o procesních prostředcích k ochraně práva nepřípustná podle §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu. Proto ve vztahu k těmto rozhodnutím Ústavní soud ústavní stížnost odmítl jako návrh nepřípustný.
Na základě výše uvedeného Ústavní soud mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení ústavní stížnost podle §43 odst. 2 písm. a) a §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu, zčásti jako návrh zjevně neopodstatněný a zčásti jako návrh nepřípustný, odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 15. června 2021
JUDr. Tomáš Lichovník, v. r.
předseda senátu