ECLI:CZ:US:2021:2.US.1053.21.1
sp. zn. II. ÚS 1053/21
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Ludvíka Davida (soudce zpravodaj), soudkyně Kateřiny Šimáčkové a soudce Davida Uhlíře ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Rudika Avlastimova, zastoupeného Mgr. Janem Boučkem, advokátem se sídlem Opatovická 4, Praha 1, proti výroku II. usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 16. 4. 2021 č. j. 4 As 56/2021-32, spojené s návrhem na zrušení §60 odst. 3 věta první zákona č. 150/2002 Sb., správní řád soudní, ve znění pozdějších předpisů, takto:
Ústavní stížnost a návrh s ní spojený se odmítají.
Odůvodnění:
1. Stěžovatel se ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí, neboť má za to, že jím bylo porušeno jeho právo na soudní ochranu zaručené čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), právo na náhradu škody za nesprávný úřední postup zaručené čl. 36 odst. 3 Listiny a právo na ochranu vlastnictví zaručené čl. 11 odst. 1 Listiny. Svou ústavní stížnost spojuje s návrhem na zrušení §60 odst. 3 věta první zákona č. 150/2002 Sb., správní řád soudní, ve znění pozdějších předpisů.
2. Jak vyplynulo z ústavní stížnosti a připojeného rozhodnutí, v záhlaví uvedeným usnesením Nejvyšší správní soud odmítl kasační stížnost Policie České republiky proti usnesení Městského soudu v Praze o zastavení řízení pro zpětvzetí žaloby (výrok I.) a rozhodl, že žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti (výrok II.).
3. Pro vypořádání ústavní stížnosti není podrobnější rekapitulace průběhu řízení a napadeného rozhodnutí účelná, samotným účastníkům řízení jsou všechny skutečnosti známy.
4. V podané ústavní stížnosti stěžovatel namítá, že ke kasační stížnosti žalované podal vyjádření, ve kterém upozornil na nepřípustnost kasační stížnosti, nejednalo se tak o formální vyjádření, které by nebylo účelné. Svou účast v řízení stěžovatel nemohl nijak ovlivnit a musel vynaložit náklady na právního zástupce, přesto mu nebyla přiznána náhrada nákladů řízení. Stěžovatel považuje za nespravedlivé, že je penalizován za nesprávný postup orgánu veřejné moci v řízení před Nejvyšším správním soudem.
5. Ústavní soud nejprve posoudil splnění podmínek řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, ve kterém byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario), neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.
6. Ústavní soud dále posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu ještě předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního a ve které může Ústavní soud rozhodnout jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti.
7. Podle čl. 83 Ústavy České republiky je Ústavní soud soudním orgánem ochrany ústavnosti. V řízení o ústavní stížnosti je tudíž jeho pravomoc založena výlučně k přezkumu rozhodnutí či namítaného zásahu z hlediska ústavnosti. K problematice nákladů řízení se Ústavní soud staví rezervovaně a podrobuje ji pouze omezenému ústavněprávnímu přezkumu. Ústavní soud ve své rozhodovací praxi konstantně upozorňuje, že problematika nákladů řízení zpravidla není předmětem ústavní ochrany, neboť, byť se může citelně dotknout některého z účastníků řízení, nelze ji klást z hlediska zásad spravedlivého procesu na stejnou úroveň jako proces vedoucí k rozhodnutí ve věci samé [srov. usnesení ze dne 5. 8. 2002 sp. zn. IV. ÚS 303/02 (U 25/27 SbNU 307)]. Na druhé straně je třeba mít na zřeteli, že rozhodování o nákladech řízení je integrální součástí celého soudního procesu. Otázka náhrady nákladů řízení tak může nabýt ústavněprávní dimenzi v případě extrémního vykročení z pravidel upravujících toto řízení, což nastává např. v důsledku interpretace a aplikace příslušných ustanovení zákona, v nichž by byl obsažen prvek svévole.
8. V posuzované věci Ústavní soud extrémní vykročení ze zákonem stanovených pravidel či svévolnou interpretaci či aplikaci zákona ze strany Nejvyššího správního soudu neshledal; jeho závěry stran nákladů řízení považuje Ústavní soud za udržitelné.
9. Ústavní soud s ohledem na výše uvedené uzavírá, že dotčená základní práva stěžovatele napadenými rozhodnutími porušena nebyla. Ústavní soud proto ústavní stížnost odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný. Návrh na zrušení §60 odst. 3 věta první správního řádu soudního, který byl s ústavní stížností spojen, představuje návrh akcesorický, jenž sdílí osud ústavní stížnosti.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 3. června 2021
Ludvík David, v. r.
předseda senátu