ECLI:CZ:US:2021:2.US.1062.21.1
sp. zn. II. ÚS 1062/21
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Ludvíka Davida, soudkyně zpravodajky Kateřiny Šimáčkové a soudce Davida Uhlíře o ústavní stížnosti stěžovatele P. Š., zastoupeného JUDr. Pavlem Kiršnerem, LL.M., advokátem, sídlem Rumunská 1720/12, Nové Město, Praha 2, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 12. 11. 2020 č. j. 8 Ads 222/2020-46 a proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 26. 2. 2021 č. j. 3 A 52/2019-102, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Stěžovatel se ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí. Tvrdí, že napadenými rozhodnutími bylo porušeno jeho právo na soudní ochranu zaručené čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a právo na svobodnou volbu povolání ve smyslu čl. 26 odst. 1 Listiny. Dále namítá porušení čl. 2 odst. 2 Listiny a čl. 4 odst. 1 Listiny
2. Ústavní soud z ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí zjistil, že Městský soud v Praze se zabýval stěžovatelovou žalobou proti postupu Státního tajemníka v Ministerstvu zahraničních věcí ČR (dále jen "žalovaný"), jímž bylo rozhodnuto, že stěžovateli skončil jeho služební poměr ze zákona, neboť byl uznán vinným přečinem ohrožení pod vlivem návykové látky, přičemž stěžovatel tvrdil, že tento postup není správný, neboť tímto trestním rozsudkem bylo rozhodnuto o upouštění od potrestání. V původním řízení stěžovateli vyhověl Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 22. 9. 2020 č. j. 3 A 52/2019-55 (dále jen "původní rozsudek"), jímž bylo rozhodnuto tak, že zásah žalovaného vůči stěžovateli, provedený oznámením o skončení služebního poměru byl nezákonný. To odůvodnil tím, že ve stěžovatelově případě nedošlo k naplnění kritérií požadovaných zákonem č. 234/2014 Sb., o státní službě, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "SlužZ"), a nedošlo tak ke skončení jeho služebního poměru ex lege, protože aplikaci ustanovení §74 odst. 1 písm. a) SlužZ vylučuje fikce neodsouzení pro upuštění od potrestání, jestliže předpokladem skončení služebního poměru přímo ze zákona je pravomocné odsouzení státního zaměstnance, a nikoli pouze vyřčení jeho viny, a jestliže zároveň z jiného zákona vyplývá, že upuštěním od potrestání k odsouzení nedošlo.
3. Nejvyšší správní soud se s tímto hodnocením na základě kasačních námitek žalovaného neztotožnil, neboť ve svém napadeném rozsudku ze dne 12. 11. 2020 č. j. 8 Ads 222/2020-46 poukázal na procesní charakter termínu "odsuzující rozsudek", tedy rozsudek, kterým byla ve výroku o vině vyslovena vina, a který zahrnuje i rozsudky upouštějící od potrestání, pokud jde o výrok o trestu, neboť i výrok o upuštění od potrestání je výrokem o trestu a původní rozsudek městského soudu zrušil. V důsledku toho pak městský soud vydal napadené rozhodnutí ze dne 26. 2. 2021 č. j. 3 A 52/2019-102, jímž stěžovatelovu žalobu zamítl.
4. Napadeným rozsudkem Nejvyššího správního soudu bylo vysvětleno, že obsah termínu odsuzující rozsudek je soudní praxí považován za natolik jednoznačný, že se k němu judikatura prakticky nevyjadřuje. Nejvyšší soud se v judikatuře k §122 trestního řádu zabývá otázkami souvisejícími s náležitostmi odsuzujícího rozsudku v komplikovanějších případech, spíše než definicí odsuzujícího rozsudku (např. v usnesení ze dne 15. 12. 2010 sp. zn. 8 Tdo 1430/2010 řešil uvedení způsobu výkonu trestu odnětí svobody v případě aplikace trestního zákona z roku 1961, a podle usnesení ze dne 13. 9. 2006 sp. zn. 8 Tz 123/2006 je obligatorní součástí výroku odsuzujícího rozsudku zařazení do věznice pro mladistvé, pokud je mladistvému ukládáno trestní opatření nepodmíněného odnětí svobody).
5. Nejvyšší správní soud se konečně neztotožnil ani se závěrem městského soudu, že na danou věc vůbec nedopadá rozsudek Nejvyššího správního soudu č. j. 10 As 61/2015-69. Tento rozsudek totiž v bodech 15 a 16 přehledně vysvětluje právní důsledky amnestie a tyto důsledky lze přinejmenším částečně vztáhnout na fikci neodsouzení. Podle těchto bodů rozsudku amnestie především neruší odsuzující rozsudek, "jen" zmírňuje některé důsledky tohoto rozsudku, a to výhradně do budoucna. Podobně fikce neodsouzení výrazně zmírňuje některé důsledky žalobcova odsouzení. Například žalobce nyní splňuje podmínky bezúhonnosti pro přijetí do státní služby podle §25 odst. 3 služebního zákona, které jsou mírnější, byť mu služební poměr zanikl v důsledku stejného rozsudku, který založil fikci jeho neodsouzení. Tyto účinky nicméně působí výhradně do budoucna.
6. Stěžovatel ve své ústavní stížnosti namítá, že ve vztahu k povaze věci samé v jeho případě nebylo možné ukončení služebního poměru. Podle stěžovatele trestněprávní úpravu, a to zejména (nikoli však výlučně) co do ustanovení §46 odst. 4) zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "TZ"), v rámci kterého je upravena tzv. fikce neodsouzení, a dále pak zákon č. 234/2014 Sb., o státní službě, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "SlužZ"), je nezbytné aplikovat vedle sebe a společně, neboť příslušné obecně závazné právní předpisy k sobě nejsou ve vztahu subsidiarity, nýbrž pak speciality.
7. Podle názoru stěžovatele není možně selektivně "vytrhnout z kontextu" definici pojmu odsuzujícího rozsudku, je totiž absurdní představa, že by mělo být skončení služebního poměru založeno pouze na procesněprávní argumentaci ohledně tvrzené existence odsuzujícího rozsudku bez přihlédnutí ke skutečnosti, že stěžovatel z hlediska dopadů na jeho život fakticky nikdy nebyl odsouzen. Stěžovatel odkazuje na znění usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 9. 2006 sp. zn. 8 Tdo 1069/2006, v rámci kterého bylo (mimo jiné) judikováno, že: "Právní fikce, že se na pachatele hledí, jako by nebyl odsouzen, podle dovolacího soudu znamená, že nejenže se neužije ustanovení o souhrnném trestu (souhrnném trestním opatření) ve smyslu §35 odst. 3 tr. zák., ale nelze přihlížet ani k tomu, že byl vyhlášen odsuzující rozsudek za trestný čin (provinění), na nějž se tato fikce vztahuje". Podle stěžovatele by bylo v logickém rozporu, aby se v určitých souvislostech na takové odsouzení pohlíželo, jako by právně neexistovalo, a v jiných souvislostech by se s ním bylo uvažovalo, jako by existovalo nadále. Stěžovatel odkazuje na rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 20. 11. 2020 č. j. 15 A 61/2020-71, v rámci kterého bylo konstatováno, že na rozdíl od případu, kdy je uznána vina pachatele a současně upuštěno od jeho potrestání, je podmíněné zastavení trestního stíhání i narovnání evidováno v Rejstříku trestů.
8. Stěžovatel poukazuje i na to, že zákonodárce neklade rovnítko mezi tzv. odklony v trestním řízení a pravomocnými rozhodnutími, kterými byli obvinění uznáni vinnými, ale nebyl jim uložen trest. Splnění předpokladů bezúhonnosti se osvědčuje výpisem z rejstříku trestu, přičemž výpis z rejstříku trestů stěžovatele je, resp. musí být s ohledem na ustanovení §46 odst. 4 TZ bez záznamu.
9. Ústavní soud nejprve posoudil splnění podmínek řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, ve kterém byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario), neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.
10. Ústavní soud dále posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Směřuje-li pak ústavní stížnost proti rozhodnutí orgánu veřejné moci, považuje ji Ústavní soud zpravidla za zjevně neopodstatněnou, jestliže napadené rozhodnutí není vzhledem ke své povaze, namítaným vadám svým či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, způsobilé porušit základní práva a svobody stěžovatele, tj. kdy ústavní stížnost postrádá ústavněprávní dimenzi. Zjevná neopodstatněnost ústavní stížnosti, přes její ústavněprávní dimenzi, může rovněž vyplynout z předchozích rozhodnutí Ústavního soudu, řešících shodnou či obdobnou právní problematiku.
11. Ústavní soud je dle článku 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti, přičemž v rámci této své pravomoci mj. rozhoduje o ústavních stížnostech proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánu veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. článek 87 odst. 1 písm. d) Ústavy]. Jestliže je ústavní stížnost vedena proti rozhodnutí obecného soudu, není povinnost ústavněprávní argumentace naplněna, je-li namítána toliko věcná nesprávnost či nerespektování podústavního práva, neboť takovou argumentací je Ústavní soud stavěn do role pouhé další instance v soustavě obecných soudů, jíž však není. Pravomoc Ústavního soudu je totiž založena toliko k přezkumu z hlediska ústavnosti, tedy ke zkoumání, zda postupem a rozhodováním obecných soudů nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele a zda lze řízení jako celek považovat za spravedlivé.
12. Již ze samotné argumentace stěžovatele je zřejmé, že nesouhlasí s výkladem podústavního práva a skutkových okolností případu ze strany obecných soudů. Ačkoli stěžovatel používá argumentaci odkazem na svá základní práva, vyjadřuje nesouhlas se závěrem obecných soudů o zániku svého služebního poměru. Ústavnímu soudu však nepřísluší přezkoumávat skutkové závěry obecných soudů ani jejich hodnocení na úrovni podústavního práva.
13. Ústavní soud shledal, že se obecné soudy (zejména Nejvyšší správní soud ve svém derogačním rozhodnutí) zabývaly stěžovatelovými výhradami a své závěry řádně odůvodnily. Ústavní soud tak neshledal žádné porušení stěžovatelových základních práv, které by jej mohlo vést k závěru o vyhovění jeho ústavní stížnosti.
14. Z důvodů výše uvedených dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost stěžovatele postrádá ústavněprávní dimenzi, a proto ústavní stížnost odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 27. dubna 2021
Ludvík David, v. r.
předseda senátu