ECLI:CZ:US:2021:2.US.1078.21.1
sp. zn. II. ÚS 1078/21
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání v senátu složeném z předsedy Ludvíka Davida, soudkyně Kateřiny Šimáčkové a soudce Davida Uhlíře (soudce zpravodaj) ve věci ústavní stížnosti J. H., zastoupeného Mgr. Karolinou Kovácsovou, advokátkou, se sídlem Václavská 20, Praha 2, proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 11. března 2019, č. j. 101 Co 56/2019 - 509, usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 11. března 2019, č. j. 101 Co 57/2019 - 512, usnesení Okresního soudu Praha-západ ze dne 20. září 2018, č. j. 29 Nc 38/2018-214 a usnesení Okresního soudu Praha-západ ze dne 25. září 2018, č. j. 29 Nc 38/2018-245, za účasti Krajského soudu v Praze a Okresního soudu Praha-západ jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavní stížností se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí obecných soudů. Tvrdí přitom, že těmito rozhodnutími bylo porušeno jeho právo na rovnost v právech (čl. 1 a čl. 37 Listiny základních práv a svobod), právo na soukromý a rodinný život (čl. 8 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod), právo na péči a výchovu dětí (čl. 32 odst. 4 Listiny základních práv a svobod) a konečně i právo na soudní ochranu a spravedlivý proces (čl. 36 a 38 Listiny základních práv a svobod).
2. Napadenými rozhodnutími byl konkrétně nařízen výkon rozhodnutí ve věci týkající se péče o dítě, a to (nejprve) uložením pokuty otci ve výši 10 000 Kč a posléze i odnětím dítěte z rukou otce, nebo z rukou jakékoli další osoby, která bude dítě v době výkonu držet s tím, že dítě bude navráceno do péče matky.
3. Stěžovatel nejprve proti napadeným rozhodnutím odvolacího soudu podal dovolání na základě chybného poučení obsaženého v obou usneseních Krajského soudu v Praze. Nejvyšší soud však obě dovolání odmítl jako ex lege nepřípustná s konstatováním, že nesprávné poučení přípustnost dovolání založit nemůže.
4. Stěžovatel považuje postup obecných soudů při výkonu rozhodnutí za nepřiměřený a protiústavní. Nerespektuje zejména zájem nezletilé dcery a dle stěžovatele zcela popírá zákonný postup a jednotlivé kroky v rámci nařízení výkonu rozhodnutí. Stěžovatel v tomto ohledu odkazuje i na zákonnou úpravu. Podle ustanovení §501 zákona č. 292/2013 Sb. o zvláštních řízeních soudních (dále i jen "z. ř. s.") soud nejprve vyzve toho, kdo neplní soudní rozhodnutí nebo soudem schválenou dohodu o péči o nezletilé dítě a o úpravě styku s ním anebo rozhodnutí o navrácení dítěte, aby soudní rozhodnutí nebo soudem schválenou dohodu plnil, a poučí jej o možnosti výkonu rozhodnutí ukládáním pokut nebo odnětím dítěte. K tomuto postupu nedošlo. Není-li postup dle §501 z. ř. s., přikročí soud k výkonu rozhodnutí dle §502 z. ř. s. Je-li to účelné, může soud nařídit dle §503 z. ř. s. další opatření, např. nařídit první setkání s mediátorem, stanovit navykací režim či uložit výkon styku pod dohledem orgánu sociálně-právní ochrany dětí. Teprve je-li postup soudu podle §502 a 503 z. ř. s. bezvýsledný nebo je-li po zahájení řízení z okolností případu zřejmé, že by tento postup zjevně nevedl ke splnění povinnosti, nařídí soud výkon rozhodnutí odnětím dítěte.
5. Kromě toho, že obecné soudy v jeho věci nepostupovaly přiměřeně, odkazuje stěžovatel na skutečnost, že dceru matce nemohl předat z toho důvodu, že byla nemocná, což dle stěžovatele soudy rovněž dostatečně nereflektovaly.
6. Bližší obsah napadených rozhodnutí, jakož ani průběh řízení, které jejich vydání předcházelo, netřeba podrobněji rekapitulovat, neboť jak stěžovaná rozhodnutí, tak průběh procesu jsou účastníkům řízení známy.
7. Formálně bezvadná ústavní stížnost byla podána včas osobou oprávněnou a řádně zastoupenou. K jejímu projednání je Ústavní soud příslušný a jde zároveň o návrh přípustný. Ústavní soud dále posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu ještě předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Směřuje-li pak ústavní stížnost proti rozhodnutí orgánu veřejné moci, považuje ji Ústavní soud zpravidla za zjevně neopodstatněnou, jestliže napadené rozhodnutí není vzhledem ke své povaze, namítaným vadám svým či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, způsobilé porušit základní práva a svobody stěžovatele, tj. kdy ústavní stížnost postrádá ústavněprávní dimenzi.
8. Zjevná neopodstatněnost ústavní stížnosti, přes její ústavněprávní rozměr, může rovněž vyplynout z předchozích rozhodnutí Ústavního soudu, řešících shodnou či obdobnou právní problematiku. Ústavní soud také připomíná svou ustálenou judikaturu zdůrazňující zásadu subsidiarity přezkumu rozhodnutí či jiných zásahů orgánů veřejné moci ze strany Ústavního soudu a související zásadu jeho zdrženlivosti v zasahování do činnosti ostatních orgánů veřejné moci. Pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení, respektive v rozhodnutí jej završujícím, nebyly porušeny ústavními předpisy chráněné práva a svobody účastníka tohoto řízení, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, zda postupem a rozhodováním obecných soudů nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé.
9. Ústavní soud konstatuje, že napadená rozhodnutí považuje za ústavně konformní a že shora vymezené důvody ke svému zásahu v projednávané věci neshledal. Ústavní soud uznává, že zejména výkon rozhodnutí odnětím dítěte otci je krajní možností, která může mít vliv na psychický stav tohoto dítěte, a vždy jsou proto na místě úvahy o přiměřenosti takového postupu. Zároveň však zdůrazňuje, že tomuto kroku předcházela snaha soudu i kolizního opatrovníka přimět otce, aby respektoval rozhodnutí o péči dobrovolně. Nelze přehlédnout, že výkon rozhodnutí (navíc v první fázi "toliko" prostřednictvím uložení pokuty) byl reakcí na neochotu stěžovatele dceru matce vrátit.
10. Předně Ústavní soud zdůrazňuje, že vydání usnesení o výkonu rozhodnutí uložením pokuty (dne 20. 9. 2018) a posléze i odnětím dítěte (dne 25. 9. 2018) nebylo nikterak náhlé a nepřiměřené. Rozsudkem Okresního soudu v Třebíči ze dne 15. 11.2017, č. j. 18Nc 1002/2014-781 (ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 10. 4. 2018, č. j. 37Co 5/2018-895) byla stěžovatelova dcera svěřena do péče matky. Stěžovatel však svou dceru, poté co mu dne 7. 9. 2018 byla předána na víkend, matce nevrátil. Jak plyne z obsahu napadených rozhodnutí, právní zástupkyně stěžovatele byla na jednání dne 11. 9. 2018 poučena, že i přes tvrzený zdravotní stav dcery je stěžovatel povinen ihned vrátit ji matce. V období mezi jednáním soudu a vydáním napadených rozhodnutí pak kolizní opatrovník stěžovatele opakovaně kontaktoval a vyzval jej k navrácení dcery do péče matky.
11. Obecné soudy (zejména Krajský soud v Praze jako soud odvolací) se pak řádně zabývaly i dalšími námitkami stěžovatele. Konstatovaly, že z lékařských zpráv doložených stěžovatelem zřetelně plyne, že jeho dcera - byť trpěla katarem horních cest dýchacích - nebyla ve stavu, který by znemožňoval její vrácení matce, což bylo možno doložit i tím, že byla bez problémů schopna absolvovat cestu k lékaři.
12. Ústavní soud proti těmto úvahám obecných soudů nemá ústavněprávních námitek, Obecné soudy při jejich formulaci vycházely z řádně zjištěného skutkového stavu, zabývaly se přiměřeností svého postupu a výsledek řízení byl opřen o racionální interpretaci podústavního práva.
13. Ústavní soud proto shrnuje, že řízení před obecnými soudy bylo spravedlivé, že napadená rozhodnutí jsou opřena o přesvědčivý a racionální výklad práva, a lze je tudíž považovat za ústavně konformní. Na základě výše uvedeného Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížnost představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, a proto ji mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení odmítl.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 17. srpna 2021
Ludvík David v. r.
předseda senátu