ECLI:CZ:US:2021:2.US.1085.21.1
sp. zn. II. ÚS 1085/21
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Davida Uhlíře, soudce zpravodaje Pavla Rychetského a soudkyně Kateřiny Šimáčkové o ústavní stížnosti Heleny Vondráčkové, podané jejím jménem Mgr. Janou Gavlasovou, advokátkou, sídlem Západní 449, Chýně, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. února 2021 č. j. 25 Cdo 111/2021-108, rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 3. června 2020 č. j. 21 Co 42/2020-86 a rozsudku Okresního soudu Praha-západ ze dne 3. prosince 2019 č. j. 36 C 237/2019-56, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Praze a Okresního soudu Praha-západ, jako účastníků řízení, a obce Řitka, sídlem Na Návsi 54, Řitka, jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Vymezení věci
1. Ústavní stížností, jež byla Ústavnímu soudu doručena dne 23. 4. 2021, navrhla stěžovatelka zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí z důvodu tvrzeného porušení jejích základních práv podle čl. 1, 2, čl. 4 odst. 3 a 4, čl. 11 a čl. 36 odst. 1 a 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
II.
Shrnutí řízení před obecnými soudy
2. Stěžovatelka vlastní pozemek v obci Ř. V roce 1987 vysadila na sousedním pozemku, tvořícím pozemní komunikaci ve vlastnictví obce (dále též "vedlejší účastnice"), tři dřeviny zerav západních (Thuja occidentalis) a jeden štědřenec odvislý (Laburnum anagyriodes), o které následně pečovala. Vedlejší účastnice však tyto dřeviny nechala dne 31. 1. 2019 pokácet a v místě pokácení vysadila třešeň ptačí (Prunus avium). Pokácením stromů měla stěžovatelce vzniknout škoda, která byla ve znaleckém posudku vyčíslena částkou 38 987 Kč. Náklady na zpracování znaleckého posudku činily 8 000 Kč. Stěžovatelka se proto žalobou domáhala po vedlejší účastnici zaplacení částky 46 987 Kč s příslušenstvím jako náhrady škody. Současně touto žalobou požadovala, aby jí vedlejší účastnice zaplatila částku 50 000 Kč s příslušenstvím jako zadostiučinění za utrpení nemajetkové újmy. Zničení dřevin mělo totiž představovat neoprávněný zásah do její osobnosti.
3. Rozsudkem Okresního soudu Praha-západ (dále jen "okresní soud") ze dne 3. 12. 2019 č. j. 36 C 237/2019-56 byla žaloba zamítnuta. Tento rozsudek byl k odvolání stěžovatelky potvrzen rozsudkem Krajského soudu v Praze (dále jen "krajský soud") ze dne 3. 6. 2020 č. j. 21 Co 42/2020-86. Z uvedených rozsudků se podává, že stěžovatelka se domáhala dvou nároků. K nároku na zaplacení náhrady škody obecné soudy uvedly, že předmětné dřeviny vyrůstaly z pozemku vedlejší účastnice, a podle §1067 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, (dále jen "občanský zákoník 2012"), byly rovněž v jejím vlastnictví. Tak tomu bylo i podle předchozí zákonné úpravy, neboť dřeviny od okamžiku vysazení představovaly součást pozemku ve smyslu §120 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do 31. 12. 2013, (dále jen "občanský zákoník 1964"), a vysazením přestaly být samostatnou věcí. Jestliže vedlejší účastnice pokácela dřeviny, které byly na jejím pozemku a v jejím vlastnictví, pak nejednala protiprávně a není splněna jedna z podmínek vzniku odpovědnosti za škodu podle §2910 občanského zákoníku 2012. Jednání vedlejší účastnice nelze hodnotit ani jako jednání v rozporu s dobrými mravy a již vůbec ne jako úmyslné porušení dobrých mravů, pročež není splněna základní podmínka povinnosti k náhradě škody způsobené porušením dobrých mravů podle §2909 občanského zákoníku 2012. Podle obecných soudů obec vykonávala činnost v rámci jí zákonem dané působnosti, při níž se snažila vylepšit místní životní prostředí. Stalo se tak v době vegetačního klidu, ve spolupráci s odbornou organizací, po řádném projednání akce revitalizace zeleně v zastupitelstvu obce a řádném zveřejnění tohoto záměru a projektu.
4. Druhým žalobou uplatněným nárokem bylo zadostiučinění za způsobenou psychickou újmu. U tohoto nároku obecné soudy shledaly, že jednáním žalované, které nebylo protiprávní, nemohla vzniknout stěžovatelce nemajetková újma podle §82 odst. 1 občanského zákoníku 2012. Pokud stěžovatelka namítala, že vedlejší účastnice s ní připravované úpravy nijak neprojednala, ani jí je neoznámila, takovouto povinnost vlastníku pozemku žádný právní předpis neukládal. Vedlejší účastnice nicméně informovala občany obce o připravovaných úpravách na úřední desce obce i v místním tisku a tato činnost byla předmětem jednání několika schůzi zastupitelstva obce, jichž se každý občan obce mohl zúčastnit. Stěžovatelka tudíž měla vytvořeny podmínky k tomu, aby se včas o připravovaných úpravách dozvěděla a mohla k nim případně vznášet dotazy a připomínky. Je pochopitelné, že stěžovatelka mohla pociťovat lítost nad tím, že byly pokáceny dřeviny, které zasadila (i když ne na svůj pozemek) a o které pečovala. To však nezakládá povinnost vedlejší účastnice jí její případné útrapy nějakým způsobem odškodnit. Stěžovatelka se musí přizpůsobit i zájmům a potřebám ostatních členů společnosti, ve které žije.
5. V námitce stěžovatelky, že pozemek, na kterém se dřeviny nacházely, je veden jako ostatní komunikace, spatřoval krajský soud nepřípustnou novotu uplatněnou až v odvolacím řízení. Namítala-li stěžovatelka v odvolání, že na straně vedlejší účastnice mohlo vzniknout bezdůvodné obohacení, k uplatnění nároku na jeho vydání by její žaloba musela znít jinak a obsahovat jiná odpovídající tvrzení.
6. Dovolání stěžovatelky proti rozsudku krajského soudu bylo odmítnuto usnesením Nejvyššího soudu ze dne 10. 2. 2021 č. j. 25 Cdo 111/2021-108 jako nepřípustné podle §238 odst. 1 písm. c) zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "občanský soudní řád"). Předmětem řízení byla totiž částka sestávající z několika samostatných nároků a žádný z nich nepřevyšoval 50 000 Kč. Nebylo významné, že stěžovatelka byla krajským soudem poučena o možnosti podat dovolání, jehož přípustnost závisí na splnění podmínek podle §237 občanského soudního řádu.
III.
Argumentace stěžovatelky
7. Stěžovatelka má za to, že odmítnutím dovolání došlo k porušení jejího práva na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny, neboť všechny její nároky vycházely z jednoho skutkového základu vůči jedinému žalovanému a celková jejich výše přesahovala částku 50 000 Kč podle §238 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu. Kromě toho nesouhlasí s posouzením její žaloby ze strany obecných soudů. Krajský soud měl pochybit, jestliže považoval její poukaz na to, že pozemek ve vlastnictví vedlejší účastnice je v katastru nemovitostí zapsán jako ostatní plocha s uvedením využití ostatní komunikace, za nepřípustnou novotu podle §205a občanského soudního řádu. Oba soudy ve svých rozhodnutích učinily zjištění, které nebyly předmětem dokazování (např. způsob informování občanů obce o připravovaných úpravách). Stěžovatelka se k důkazům, z nichž by vyplývaly tyto skutečnosti, nemohla vyjádřit, ani nemohla navrhovat jiné důkazy, které by tvrzení vedlejší účastnice vyvrátily. Nedostatečně byla vypořádána i otázka, zda jednání vedlejší účastnice nepředstavovalo výkon práva v rozporu s dobrými mravy.
8. K otázce vlastnictví předmětných dřevin stěžovatelka uvádí, že za součást pozemku nelze považovat jakýkoli porost. Pokud byl sousední pozemek ve vlastnictví vedlejší účastnice pozemní komunikací, pak podle §13 písm. d) zákona č. 13/1997 Sb., o pozemních komunikacích, ve znění pozdějších předpisů, tvoří silniční vegetace příslušenství této komunikace, a nikoli její součást. Předmětné dřeviny podle stěžovatelky nebylo možné považovat za součást pozemku ani podle §120 odst. 1 občanského zákoníku 1964. Tak by tomu bylo jen v případě, že by dřeviny nebylo možné od komunikace oddělit, což však v posuzované věci nebylo splněno. Ostatně k oddělení dřevin došlo i jednáním vedlejší účastnice, byť velmi necitlivě. Obecné soudy tedy nezohlednily účel, k němuž je pozemek určen, ani to, o jaký porost jde a zda jej lze bez poškození pozemku oddělit. Vedlejší účastnice dala navíc v minulosti stěžovatelce souhlas s umístěním dřevin na předmětném pozemku.
9. Žádná z uvedených skutečností nebyla předmětem dokazování, ačkoli z nich vyplývá, že stěžovatelka byla vlastnicí předmětných dřevin a že jejich odstranění bylo jednáním v rozporu s dobrými mravy. Obecné soudy se omezily na konstatování, že vedlejší účastnice jako vlastnice pozemku může zničit i dřeviny na něm vysázené, které se tím staly jeho součástí. Vůbec ale nepřihlížely k tomu, že kácela dřeviny a vysazovala nové v těsném sousedství cizího majetku. Tím došlo v těsné blízkosti hranice pozemků k výsadbě stromu, jehož kořenový systém bude zcela nekontrolovaně růst a nelze vyloučit ani zásah do nemovitosti stěžovatelky. Vedlejší účastnice měla stěžovatelku předem informovat o tom, že odjímá souhlas s užíváním části předmětného pozemku, tedy s pěstováním dřevin, a současně ji vyzvat, aby dřeviny odstranila. Nejenže tak neučinila, ale ještě si vytěžený materiál ponechala pro svoji potřebu. Tím došlo k jejímu obohacení se na úkor stěžovatelky a k způsobení škody na jejím majetku a morální újmy.
IV.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
10. Ústavní soud je příslušný k projednání návrhu. Ústavní stížnost byla podána oprávněným navrhovatelem a je přípustná jak v části, ve které směřuje proti usnesení Nejvyššího soudu, tak v části, ve které směřuje vůči rozsudkům krajského soudu a okresního soudu. Je zjevné, že ve vztahu k usnesení Nejvyššího soudu stěžovatelka neměla k dispozici další zákonné procesní prostředky k ochraně práva ve smyslu §75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Takovýto prostředek ale neměla ani proti rozsudku krajského soudu, když splnění podmínky přípustnosti plynoucí z §238 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu nutno posuzovat zvlášť ve vztahu k nároku na náhradu škody i nároku na náhradu nemateriální újmy. Každý z těchto nároků totiž vychází z jiného skutkového, byť částečně se překrývajícího, základu (nešlo o srovnatelný případ se situací, kdy se skutkový základ jednotlivých nároků odlišuje pouze v tom, k jakému období měly vzniknout; viz nález ze dne 24. 11. 2020 sp. zn. III. ÚS 2891/20; všechna rozhodnutí Ústavního soudu, na která je odkazováno v tomto usnesení, jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz). Podání dovolání přesto nemůže jít k tíži stěžovatelky z hlediska posouzení včasnosti ústavní stížnosti. Z rozsudku krajského soudu vyplývá, že stěžovatelka byla o možnosti podat dovolání nesprávně poučena. Lhůtu k podání ústavní stížnosti je proto v posuzované věci třeba odvíjet ode dne doručení usnesení Nejvyššího soudu, a to i v té její části, ve které ústavní stížnost směřuje proti rozsudkům soudů nižšího stupně [srov. nález ze dne 23. 8. 2017 sp. zn. III. ÚS 1687/17 (N 155/86 SbNU 577)]. Ústavní stížnost byla v celém svém rozsahu podána včas.
11. Ústavní stížnosti je třeba vytknout, že byla podána jménem stěžovatelky advokátkou, která své oprávnění k jejímu zastupování doložila plnou mocí nesplňující požadavky podle §30 odst. 1 a §31 odst. 2 zákona o Ústavním soudu, neboť byla vystavena ještě před tím, než byla vydána rozhodnutí, proti nimž ústavní stížnost směřuje [usnesení ze dne 22. 10. 2001 sp. zn. III. ÚS 403/01 (U 39/24 SbNU 557)]. Ústavní soud ovšem nevyzýval uvedenou advokátku k doplnění řádné plné moci. I kdyby odstranila vytýkanou vadu návrhu, tato skutečnost by se s ohledem na jiný důvod odmítnutí ústavní stížnosti nemohla promítnout do výsledku tohoto řízení.
V.
Vlastní posouzení
12. Poté, co se Ústavní soud seznámil s argumentací stěžovatelky, napadenými rozhodnutími a dalšími stěžovatelkou zaslanými písemnostmi, s nimiž koresponduje výše uvedené shrnutí, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
13. V řízení o ústavních stížnostech [čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"), §72 a násl. zákona o Ústavním soudu] Ústavní soud jako soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy) přezkoumává rozhodnutí či postup orgánů veřejné moci jen z toho hlediska, zda jimi nedošlo k porušení ústavně zaručených základních práv a svobod.
14. V posuzované věci stěžovatelka napadá usnesení Nejvyššího soudu, kterým bylo její dovolání odmítnuto pro nepřípustnost. Jak již bylo uvedeno výše (bod 10 tohoto usnesení), podle Ústavního soudu posoudil Nejvyšší soud přípustnost dovolání ústavně konformním způsobem, jestliže naplnění podmínky přípustnosti podle §238 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu a contrario, že předmětem řízení musí být v době vydání rozhodnutí obsahujícího napadený výrok peněžité plnění převyšující 50 000 Kč, posuzoval samostatně ve vztahu ke každému z uplatněných nároků. V tomto ohledu Ústavní soud neshledal porušení základního práva stěžovatelky na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny.
15. Pokud jde o napadené rozsudky, rozsah dokazování byl ovlivněn názorem obecných soudů o nezpůsobilosti důkazních návrhů stěžovatelky odůvodnit závěr, že právě ona byla vlastníkem předmětných dřevin. V tomto ohledu bylo další dokazování nadbytečné. Pro posouzení věci bylo totiž určující, že předmětné dřeviny se podle §120 odst. 1 občanského zákoníku 1964 staly součástí pozemku vedlejší účastnice, a tím i jejím vlastnictvím. Tomu odpovídá i §1067 občanského zákoníku 2012, podle něhož strom náleží tomu, z jehož pozemku vyrůstá kmen. Vedlejší účastnice byla vlastníkem předmětných dřevin patrně již od okamžiku jejich vysazení a §13 písm. d) zákona o pozemních komunikacích, který nabyl účinnosti až o více než deset let později, nemohl na tomto vlastnictví nic změnit ani v případě, že by na předmětné dřeviny bylo s ohledem na toto ustanovení možné nahlížet jako na samostatnou věc (k této otázce, která se týká výlučně výkladu podústavního práva, Ústavní soud nezaujímá žádné stanovisko). Vedlejší účastnice by zůstala vlastníkem i takovéto věci. To zároveň znamená, že z hlediska rozhodnutí o žalobě nebylo podstatné, zda poukaz na povahu pozemku vedlejší účastnice jako pozemní komunikace byl nepřípustnou novotou podle §205a občanského soudního řádu.
16. Protože předmětné dřeviny nebyly ve vlastnictví stěžovatelky, samotné jejich odstranění nemohlo způsobit stěžovatelce škodu. Toto jednání nebylo nezákonné (§2910 občanského zákoníku 2012) a ve vztahu k stěžovatelce je nelze hodnotit jako v rozporu s dobrými mravy (§2909 občanského zákoníku 2012), ani nelze dovozovat, že by jí tímto jednáním vznikla nemajetková újma z důvodu porušení osobnostních práv (§82 odst. 1 občanského zákoníku 2012). Ke vzniku nároku na náhradu nemajetkové újmy nepostačuje, že stěžovatelka subjektivně vnímá odstranění dřevin jako újmu a nesouhlasí s ním. Úvahami o možném bezdůvodném obohacení vedlejší účastnice se Ústavní soud nezabýval, neboť takovýto nárok nebyl předmětem řízení před obecnými soudy. Rovněž mu nepřísluší hodnotit možné budoucí následky zasazení jiných dřevin vůči pozemku ve vlastnictví stěžovatelky.
17. Ústavní soud nespatřuje v provedeném dokazování, ani ve skutkových zjištěních na něj navazujících a jejich právním hodnocení žádné kvalifikované pochybení, které by opodstatňovalo závěr o porušení základního práva stěžovatelky na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny nebo jejího základního práva vlastnit majetek podle čl. 11 odst. 1 Listiny. V podrobnostech postačuje odkázat na relevantní části odůvodnění napadených rozhodnutí.
18. Z těchto důvodů Ústavní soud rozhodl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků o odmítnutí ústavní stížnosti stěžovatelky.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 17. května 2021
David Uhlíř v. r.
předseda senátu