ECLI:CZ:US:2021:2.US.1092.21.1
sp. zn. II. ÚS 1092/21
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Ludvíka Davida, soudkyně Kateřiny Šimáčkové a soudce zpravodaje Davida Uhlíře ve věci ústavní stížnosti stěžovatele D. Ch. A. T., zastoupeného Mgr. Pavlem Čižinským, advokátem, se sídlem v Praze, Havlíčkovo náměstí 189/2, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 28. ledna 2021 č. j. 17 Co 66/2020-813 a proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 31. října 2019 č. j. 16 Nc 4706/2016-681, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavní stížností se stěžovatel domáhal zrušení shora citovaných rozsudků, jelikož se domnívá, že jimi byla porušena jeho práva zaručená ustanoveními čl. 3, čl. 10 odst. 2, čl. 32 odst. 1 a 4 a čl. 36 Listiny základních práv a svobod.
2. Stěžovatel uvedl, že je občanem Guiney a v České republice pobývá již déle než deset let. V roce 2012 měl krátký vztah s paní L. S., zemřelou, z něhož se narodil nezletilý T. U. D. (původně T. S.), občan České republiky. Na základě předběžného opatření Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 26. 4. 2018 č. j. 16 Nc 4706/2016-317 žije T. v péči svého strýce v obci S., spolu se svým polorodým bratrem Z. a dětmi svého strýce a jeho manželky, paní Z. S. Nezletilý T. začal v září 2019 v obci S. navštěvovat základní školu. Se stěžovatelem - otcem se víceméně pravidelně stýká, a přespává v jeho bytě v P. Za stěžovatelem přicestovala v roce 2019 z Guiney jeho manželka, paní A. D., a to i s jejich společným synem. Dne 30. 8. 2020 se stěžovateli a jeho manželce narodil další syn. Stěžovatelova rodina žije v P.
3. Dne 31. 10. 2019 vydal Obvodní soud pro Prahu 2 rozsudek pod č.j. 16 Nc 4706/2016-681, kterým svěřil T. do pěstounské péče paní Z. S., manželky jeho strýce a uložil otci povinnost platit výživné ve výši 3 000 Kč měsíčně za období od 12. 10. 2013 do 1. 9. 2015, a od tohoto data ve výši 3 500 Kč měsíčně. Prvoinstanční soud dospěl k názoru, že nezletilý T. se cítí zakotvený v rodině svého strýce a má intenzívní vztah se svým mladším bratrem Z., zatímco vztah otce-stěžovatele s nezletilým T. je třeba teprve rozvíjet.
4. Následně vydal Městský soud v Praze dne 28. 1. 2021 rozsudek č.j. 17 Co 66/2020- 813, kterým byl prvoinstanční rozsudek potvrzen (jedinou změnou byl termín doplacení dlužného výživného) a jímž Městský soud v Praze převzal skutkové i právní závěry prvoinstančního rozsudku.
5. Stěžovatel v odůvodnění ústavní stížnosti zejména uvedl, že podmínky pro svěření nezletilého T. do pěstounské péče, které jsou stanoveny v §958 odst. 1 občanského zákoníku, nebyly splněny, neboť mezi stranami je v podstatě nesporné, že stěžovatel o své děti osobně pečovat může. Praktické problémy, které péče stěžovatele o nezletilého T. může (zejména zpočátku) přinést, nepředstavují nemožnost takové péče, nýbrž jen určitou obtížnost přechodu nezletilého T. z jedné rodiny do druhé, což je prý však řešitelné. Pojem nejlepší zájem dítěte obecné soudy podle názoru stěžovatele dezinterpretují, neboť jde jen o interpretační vodítko, nikoli o hmotněprávní ustanovení, které by přímo zakládalo práva a povinnosti. Navíc v rámci výkladu tohoto pojmu prý obecné soudy upozaďovaly hodnotu biologické vazby a naopak přeceňovaly váhu aktuálního emočního nastavení nezletilého T. a váhu faktorů materiálních, vzdělanostních a jiných.
6. Pokud jde o jazykovou bariéru, stěžovatel uvedl, že jeho znalost češtiny běžný provoz domácnosti umožňuje; ostatně styk s nezletilým T., a to i včetně přespávání, již několik let funguje. Současně připustil, že úroveň jeho znalosti češtiny ideální není a že je možné, že se v budoucnu tato znalost výrazně zlepší, ovšem jisté to prý není a pravděpodobnější je spíše varianta druhá. Stěžovatelova představa totiž je, že se nezletilý T. naučí francouzsky, což je jazyk, kterým se u stěžovatele doma hovoří. Tato možnost je vzhledem k věku nezletilého T. zcela reálná.
7. Stěžovatel rovněž připustil, že nezletilý T. k němu nyní nemá emoční vztah jako k otci, když jako otce bere svého strýce, ovšem nemá k němu ani vztah negativní a není prý důvodu se domnívat, že by se tento vztah právě osobní péčí stěžovatele o nezletilého T. neměl prohloubit.
8. Sám stěžovatel považuje za nejzávažnější argument soudů skutečnost, že nezletilý T. je nyní zcela integrován do jiné rodiny, a to do rodiny své pěstounky a svého strýce, a že přechod do rodiny otce by byl velmi obtížný. Lze-li však dnes konstatovat, že přechod nezletilého T. do péče otce by byl nyní složitý, je třeba dle názoru stěžovatele doplnit, že v budoucnu bude tento přechod ještě složitější.
9. Stěžovatel protestuje také proti stanovenému výživnému. Tvrdí, že výživné je svou výší i zpětnou platností významným zatížením stěžovatele a jeho rodiny, což je diskriminační vůči ostatním dětem stěžovatele, kteří i v důsledku toho budou mít ještě nižší životní standard než nezletilý T. Přiznané výživné je prý navíc i v nesouladu se zájmy T., kterému sice jeho významně chudší otec musí platit výživné (které T. - zejména pokud jde o zpětné placení výživného - příliš nepotřebuje), ovšem se kterým stěžovatel bude mít i kvůli vyššímu pracovnímu zatížení zhoršenou možnost navazovat emoční vztah.
10. Ústavní soud si k věci vyžádal příslušný spisový materiál. Po jeho prostudování zvážil námitky stěžovatele a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
11. Ústavní soud považuje za vhodné předeslat, že k soudním rozhodnutím v rodinných věcech přistupuje velmi rezervovaně a dále rovněž to, že není povolán k přezkumu správnosti aplikace podústavního práva; jeho úkolem je totiž v řízení o ústavní stížnosti ochrana ústavnosti [čl. 83, čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy], nikoliv "běžné" zákonnosti. Ústavnímu soudu proto ani v řízeních o ústavních stížnostech, směřujících proti rozhodnutím obecných soudů, týkajících se úpravy výchovných poměrů k nezletilým v žádném případě nenáleží hodnotit důkazy, provedené obecnými soudy v příslušných řízeních. Jeho úkolem je pouze posoudit, zda soudy svými rozhodnutími nevybočily z mezí ústavnosti. Celkový prostor pro kasační zásah Ústavního soudu se tak velmi zužuje, v důsledku čehož se jeho přezkumná pravomoc soustředí pouze na posouzení, zda nejde o extrémní rozhodnutí, které by bylo založeno na naprosté libovůli, nebo které by jinak negovalo právo účastníka řízení na soudní ochranu. V rámci tohoto omezeného přezkumu Ústavní soud také vždy posuzuje, zda řízení před soudy bylo konáno a přijatá opatření byla činěna v nejlepším zájmu dítěte (ve smyslu čl. 3 Úmluvy o právech dítěte), zda byly za účelem zjištění nejlepšího zájmu dítěte shromážděny veškeré potřebné důkazy, přičemž důkazní aktivita nedopadá na samotné účastníky, ale na soud, a zda byla veškerá rozhodnutí vydaná v průběhu řízení náležitě odůvodněna.
12. Je přitom nutno vzít v úvahu, že jsou to právě nalézací soudy, které mají ke všem účastníkům řízení nejblíže, provádějí a hodnotí v zásadní míře důkazy, komunikují s účastníky a s dalšími osobami relevantními pro řízení, z čehož si vytvářejí racionální úsudek, a vynášejí tak skutkové a právní závěry z bezprostřední blízkosti jádra řešené věci. Specifické okolnosti, kterými obecné soudy v daném případě zdůvodnily, proč je nyní svěření do péče otce v nesouladu s nejlepším zájem dítěte, byly a jsou závažné. Znalecký posudek z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie - klinická psychologie jednoznačně potvrzuje, že nezletilý T. se primárně identifikuje s rodinou svého strýce a výrazně preferuje výchovné prostředí manželů S., a že zásadní změna poměrů by mohla vést k labilizaci psychické rovnováhy nezletilého a narušení jeho harmonického vývoje ztrátou pocitu bezpečí a jistoty. Jako další faktory byly zejména zmíněny nově narozené děti stěžovatele, vůči nimž se nezletilý T. údajně cítí nadbytečný, horší finanční situace otce, jeho neschopnost pomoci nezletilému se školou, jakož i jazyková bariéra.
13. Jak soudy rovněž uvedly, v posuzovaném případě se nejedná o situaci, kdy by nezletilý T. byl odnímán z péče otce, nýbrž o situaci, kdy v souvislosti s úmrtím matky, která do té doby výhradně o nezletilého pečovala a veškeré poměry a potřeby zajišťovala, je třeba zajistit mu takové výchovné prostředí, které bude jednoznačně v jeho nejlepším zájmu. V tomto ohledu se tak výtky stěžovatele jeví navíc předčasnými, jelikož bude namístě nejprve zjistit, zda a jak se přijatá úprava, která má z podstaty věci dočasný - a nikoli do budoucna již neměnný - charakter, v praxi osvědčí z hlediska jejích dopadů na celkové prospívání nezletilého.
14. Ústavní soud znovu zdůrazňuje, že tyto otázky jsou doménou především obecných soudů. Jak již bylo uvedeno, pro rozhodování o citlivých rodinně právních věcech je zásadní, že jsou to především obecné soudy, které se znalostí spisu, vývoje rodinné situace a bezprostředního kontaktu s účastníky řízení mohou proniknout do mnohdy spletité a těžko řešitelné situace a učinit konečné rozhodnutí, které bude odrážet nejen zájmy jednotlivých účastníků, zejména nezletilých dětí, ale současně může být považováno za spravedlivé. V posuzované věci je rovněž zásadní, že stěžovateli je umožněn široký styk s nezletilým, který mu dovolí podílet se na jeho výchově takovou měrou, aby byl i do budoucna jejich vztah udržován a prohlubován.
15. Ústavní stížnost byla tedy odmítnuta jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 7. září 2021
Ludvík David v. r.
předseda senátu