ECLI:CZ:US:2021:2.US.1121.21.1
sp. zn. II. ÚS 1121/21
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Ludvíka Davida (soudce zpravodaj), soudkyně Kateřiny Šimáčkové a soudce Davida Uhlíře ve věci ústavní stížnosti stěžovatele P. R. K., t. č. ve Věznici Mírov, P.O.BOX 1, právně zastoupeného JUDr. Milanem Růžičkou, advokátem se sídlem Bratrů Veverkových 702, Pardubice, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 2. 2. 2021 č. j. 8 To 10/2021-718 a usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 17. 12. 2020 č. j. 4 T 12/2014-706, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavnímu soudu byl doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti dle §72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), prostřednictvím něhož se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví citovaného usnesení Vrchního soudu v Praze (dále jen "vrchní soud") a usnesení Krajského soudu v Hradci Králové (dále jen "krajský soud"), neboť má za to, že uvedená rozhodnutí jsou v rozporu s jeho základními právy dle čl. 8 odst. 2, čl. 36 odst. 1 a čl. 39 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina).
2. Z obsahu ústavní stížnosti, napadených rozhodnutí a dalších přiložených listin Ústavní soud zjistil, že napadená rozhodnutí byla vydána v řízení o návrhu stěžovatele na povolení obnovy řízení, v němž byl stěžovatel shledán vinným z pokusu vraždy (jeho jednání spočívalo - stručně řečeno - v tom, že v prostorách Věznice Valdice napadl poškozeného spoluvězně kladivem a způsobil mu četná, život ohrožující poranění v oblasti hlavy). Podstata stěžovatelova návrhu na povolení obnovy řízení spočívala v názoru, že byl za pokus vraždy odsouzen podle zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "trestní zákoník"), jenž byl přijat "nějakým Parlamentem", který není legitimním zákonodárným orgánem na území České republiky. Stěžovatel měl totiž za to, že zákonodárná pravomoc přísluší podle Listiny pouze a jedině Federálnímu shromáždění České a Slovenské Federativní Republiky (dále jen "ČSFR"), event. České národní radě.
3. Krajský soud ústavní stížností napadeným usnesením rozhodl, že návrh stěžovatele na povolení obnovy řízení se zamítá. V odůvodnění objasnil, za jakých podmínek lze povolit obnovu řízení, a uzavřel, že stěžovatelem uváděné skutečnosti tyto podmínky nenaplňují. V této souvislosti mj. uvedl, že v době přijetí trestního zákoníku (2009) a v době spáchání předmětného skutku stěžovatelem (2015) náležela zákonodárná moc v České republice bez jakýchkoliv pochybností Parlamentu ČR, jenž je tvořen Poslaneckou sněmovnou a Senátem, přičemž Federální shromáždění ČSFR v té době dávno neexistovalo. Skutečnost, že trestní zákoník byl přijat Parlamentem ČR, proto nemůže být pro stěžovatele novou, natož neznámou skutečností. Stěžovatelův návrh na povolení obnovy řízení proto zamítl. Vrchní soud rozhodl ústavní stížností napadeným usnesením tak, že stěžovatelovu stížnost zamítl. V odůvodnění označil argumentaci stěžovatele za kuriózní a vysvětlil, z jakého důvodu má za to, že stěžovatel soudu nepředložil žádné nové nebo dříve neznámé skutečnosti nebo důkazy.
4. V ústavní stížnosti stěžovatel opět uvádí, že dle čl. 8 odst. 2 Listiny lze osobu stíhat nebo zbavit svobody jen z důvodů a způsobem, který stanoví zákon, resp. dle čl. 39 Listiny jen zákon stanoví, které jednání je trestným činem a jaký trest nebo jiné újmy na právech nebo majetku lze za jeho spáchání uložit. V návaznosti na to stěžovatel rozvíjí svou teorii, jejíž podstata spočívá v tom, že trestní zákoník není "zákonem" ve smyslu čl. 8 odst. 2 a čl. 39 Listiny, neboť nebyl přijat legitimním zákonodárným orgánem (dle stěžovatelova mínění je jím Federální shromáždění ČSFR, event. Česká národní rada), nýbrž nelegitimním a právně neexistujícím Parlamentem ČR. Z toho důvodu má stěžovatel za to, že za pokus vraždy byl odsouzen protiústavně.
5. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, jenž byl účastníkem řízení, v němž byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností. Ústavní soud je k projednání ústavní stížnosti příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky §29 až 31 zákona o Ústavním soudu a vyčerpal všechny procesní prostředky k ochraně svého práva. Ústavní stížnost je proto přípustná (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).
6. Po zvážení obsahu ústavní stížnosti a napadeného rozhodnutí dospěl Ústavní soud k závěru, že se jedná o zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
7. Jelikož námitky, které stěžovatel uplatňuje v ústavní stížnosti, jsou zcela absurdní a navíc totožné s námitkami uplatněnými v řízení před krajským soudem a vrchním soudem, Ústavní soud nepovažuje za nutné a účelné, aby se k nim podrobně vyjadřoval jako třetí soudní orgán v řadě. V plném rozsahu proto odkazuje na odůvodnění napadených rozhodnutí, které považuje za řádné, logické, srozumitelné a prosté jakýchkoliv ústavně relevantních vad. Jmenované soudy se s námitkami stěžovatele vypořádaly sice relativně stručným, avšak výstižným způsobem, jehož hloubka a rozsah odpovídá smysluplnosti stěžovatelem uplatněných námitek.
8. Pro ilustraci irelevance stěžovatelem uplatněných námitek, které spočívají na neuznání rozpadu České a Slovenské Federativní Republiky (ústavní zákon č. 542/1992 Sb., o zániku České a Slovenské Federativní Republiky), neuznání vzniku samostatné České republiky a s tím související formace orgánů moci zákonodárné, výkonné a soudní (ústavní zákon č. 1/1993 Sb., Ústava České republiky), a nerespektování skutečnosti, že zákonodárná moc v České republice náleží Parlamentu (čl. 15 a násl. Ústavy), lze uvést, že pokud by stěžovatel chtěl být ve svých názorech konzistentní, musel by se ochrany svých základních práv domáhat u - již téměř tři dekády neexistujícího - Ústavního soudu ČSFR, nikoli u zdejšího soudu.
9. Závěrem Ústavní soud dodává, že obligatorní právní zastoupení fyzických a právnických osob jakožto stěžovatelů advokátem [§29 až 31 ve spojení s §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu] není samoúčelné. Smyslem tohoto procesního institutu nuceného právního zastoupení je, aby Ústavní soud jako soudní orgán ochrany ústavnosti nebyl neúměrně zatěžován nekvalifikovanými návrhy a nekvalifikovaným přístupem účastníků k jednání, respektive aby bylo v řízení před Ústavním soudem zajištěno kvalitní a právně kvalifikované uplatňování základních práv stěžovatelů. To se nicméně nestalo, a to i navzdory skutečnosti, že stěžovatel v řízení o nyní projednávané ústavní stížnosti advokátem zastoupen byl.
1. Ústavní soud ze všech shora uvedených důvodů ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl pro zjevnou neopodstatněnost podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 7. července 2021
Ludvík David, v. r.
předseda senátu