ECLI:CZ:US:2021:2.US.113.21.1
sp. zn. II. ÚS 113/21
Usnesení
Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Pavlem Rychetským ve věci ústavní stížnosti A. D., zastoupeného Mgr. Tomášem Veselským, advokátem, sídlem 28. října 1872/114, Ostrava - Moravská Ostrava, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. října 2020 č. j. 4 Tdo 989/2020-723, za účasti Nejvyššího soudu, jako účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Řízení před Ústavním soudem a vymezení věci
1. Ústavní soud obdržel dne 14. 1. 2021 návrh ve smyslu §72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), jímž se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označeného rozhodnutí Nejvyššího soudu, neboť má za to, že jím bylo zasaženo do jeho ústavně zaručených základních práv zaručených čl. 1, čl. 4 odst. 4, čl. 26 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a do práva na presumpci neviny dle čl. 40 odst. 2 Listiny.
2. Stěžovatel spatřuje porušení shora označeného základního práva zejména v neoprávněném rozhodnutí o odmítnutí dovolání, kdy v důsledku nesprávné aplikace §265i odst. 1 písm. c) trestního řádu došlo k odepření meritorního projednání dovolání pouze z nesprávného úsudku o opožděnosti dovolání.
3. Stěžovatel zásadním způsobem nesouhlasí se závěrem Nejvyššího soudu, že dovolání bylo podáno opožděně a tvrdí, že poštovní obálka, kterou převzal dne 10. 11. 2018, neobsahovala rozsudek Krajského soudu v Ostravě (dále jen "krajský soud") ze dne 22. 8. 2018 sp. zn. 3 To 312/2018. Stěžovatel uvádí, že v předmětné obálce nebyla vůbec žádná listina, proto kontaktoval obhájce a sjednal si s ním schůzku, na které se teprve dne 19. 11. 2018 seznámil s rozsudkem krajského soudu. Dále uvádí, že při nahlížení do spisu sp. zn. 19 T 27/2017 Okresního soudu v Novém Jičíně (dále jen "okresní soud") vůbec nevyplynulo, že by zásilka, kterou převzal dne 10. 11. 2018, skutečně obsahovala tvrzenou písemnost. Dle jeho zjištění by rozsudek o obsahu 12 stran formátu A4 a úřední obálka musel vážit 0,068g a ještě by měl být připojen i průvodní dopis. Zdůraznil, že prokázat skutečný obsah doručené zásilky je povinností odesílatele, proto okresní soud tíží důkazní břemeno a poukázal na porušení obecné zásady "in dubio pro reo". Dovoláním napadený rozsudek krajského soudu byl obhájci doručen dne 30. 10. 2018 (č. l. 577). Dle jeho přesvědčení lhůta pro dovolání dle ustanovení §60 odst. 2 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "trestní řád"), začala běžet až po doručení rozsudku stěžovateli obhájcem, a to dne 19. 11. 2018. Od 20. 11. 2018 běžela dvouměsíční lhůta k podání dovolání a skončila dne 21. 1. 2019. Stěžovatel je přesvědčen, že dovolání bylo podáno včas prostřednictvím jeho obhájce, advokáta Mgr. Tomáše Veselského do datové schránky dne 21. 1. 2019.
4. Stěžovatel uvádí, že v důsledku nesprávného stanovení počátku běhu dvouměsíční lhůty k podání dovolání od doručení usnesení odvolacího soudu bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces dle čl. 36 Listiny. S ohledem na výše uvedené stěžovatel navrhuje, aby Ústavní soud z uvedených důvodů v záhlaví označené usnesení Nejvyššího soudu nálezem zrušil.
II.
Průběh předchozího řízení
5. Ústavní soud si k projednání věci vyžádal spis okresního soudu, z něhož, jakož i obsahu napadeného rozhodnutí, zjistil následující skutečnosti.
6. Stěžovatel byl rozsudkem okresního soudu ze dne 4. 4. 2018 sp. zn. 19 T 27/2017 uznán vinným ze spáchání jednak přečinu zneužití pravomoci úřední osoby dle §329 odst. 1 písm. a) zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník (dále jen "trestní zákoník"), a jednak přečinu omezování osobní svobody dle §171 odst. 1 trestního zákoníku, kterých se podle skutkové věty výroku o vině daného rozsudku dopustil jednáním uvedeným ve skutkové větě daného rozsudku. Za uvedené jednání byl stěžovatel odsouzen podle §329 odst. 1 trestního zákoníku (v rozsudku okresního soudu chybně uveden §239 odst. 1 trestního zákoníku) k trestu odnětí svobody v trvání 15 měsíců. Podle §81 odst. 1, §82 odst. 1 trestního zákoníku byl výkon tohoto trestu podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 1 roku a 6 měsíců. Podle §73 odst. 1, odst. 3 trestního zákoníku byl obviněnému uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu služebního a pracovního poměru v bezpečnostních sborech České republiky na dobu 2 let podle §229 odst. 1 trestního řádu. Poškozený F. V. (dále jen "poškozený") byl odkázán s nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
7. Proti rozsudku okresního soudu podali stěžovatel, státní zástupce Krajského státního zastupitelství v Ostravě a poškozený odvolání, o kterých rozhodl krajský soud rozsudkem ze dne 22. 8. 2018 č. j. 3 To 312/2018-564 tak, že podle §258 odst. 1 písm. d), e) trestního řádu napadený rozsudek zrušil v celém rozsahu. Podle §259 odst. 3, odst. 4 trestního řádu znovu rozhodl tak, že byl stěžovatel uznán vinným ze spáchání jednak přečinu zneužití pravomoci úřední osoby dle §329 odst. 1 písm. a) trestního zákoníku a jednak přečinu omezování osobní svobody dle §171 odst. 1 trestního zákoníku, kterých se podle skutkové věty výroku o vině daného rozsudku dopustil jednáním uvedeným ve skutkové větě daného rozsudku. Za uvedené jednání byl stěžovatel odsouzen podle §329 odst. 1 trestního zákoníku za použití §43 odst. 1 trestního zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 15 měsíců. Podle §81 odst. 1, §82 odst. 1 trestního zákoníku byl výkon tohoto trestu podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 2 roků. Podle §73 odst. 1, odst. 3 trestního zákoníku byl obviněnému uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu služebního a pracovního poměru v bezpečnostních sborech České republiky na dobu 3 let. Podle §229 odst. 1 trestního řádu byl poškozený odkázán s nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
8. Následně obviněný stěžovatel prostřednictvím svého obhájce podal dovolání, v němž, s poukazem na dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, se domáhal zrušení rozhodnutí soudů obou stupňů. Nejvyšší soud dovolání odmítl podle §265i odst. 1 písm. c) trestního řádu jako opožděně podané.
III.
Vlastní posouzení důvodnosti ústavní stížnosti
9. Dříve, než Ústavní soud může přistoupit k projednání ústavní stížnosti a rozhodnutí ve věci samé, musí prověřit, zda jsou splněny všechny formální náležitosti stanovené zákonem o Ústavním soudu.
10. Jedním ze základních pojmových znaků ústavní stížnosti, jakožto prostředku ochrany ústavně zaručených základních práv nebo svobod, je její subsidiarita. Ústavní stížnost lze zpravidla podat pouze tehdy, pokud navrhovatel ještě před jejím podáním vyčerpal všechny prostředky, které mu zákon k ochraně práva poskytuje (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu). Ochrana ústavnosti není a ani z povahy věci nemůže být pouze úkolem Ústavního soudu. Je úkolem všech orgánů veřejné moci, zejména obecné justice. Uvedený princip subsidiarity ústavní stížnosti pak vychází z toho, že Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů. Pokud by v rozporu s tímto principem rozhodoval sám, aniž by předtím byly vyčerpány všechny možnosti, jak dosáhnout nápravy protiprávního stavu, mohl by nepřípustně zasáhnout do kompetence jiných státních orgánů a narušit zásadu dělby kompetencí (viz usnesení ze dne 12. 9. 2012 sp. zn. III. ÚS 3507/10; dostupná, stejně jako další citovaná rozhodnutí Ústavního soudu, na http://nalus.usoud.cz).
11. Ústavní soud ve svém stanovisku pléna ze dne 4. 3. 2014 sp. zn. Pl. ÚS-st. 38/14 (ST 38/72 SbNU 599; 40/2014 Sb.) uvedl, že ve věcech trestních musí stěžovatel vždy vyčerpat i mimořádný opravný prostředek v podobě dovolání, pokud je přípustné. Z uvedeného vyplývá, že ústavní stížnost je nepřípustná, jestliže stěžovatel v trestním řízení nepodá zákonem předepsaným způsobem dovolání (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu).
12. V citovaném stanovisku Ústavní soud dále zdůraznil, že "Dovolací řízení se nemůže nacházet mimo ústavní rámec ochrany základních práv a pravidel spravedlivého procesu vymezeného Úmluvou a Listinou. Nejvyšší soud je povinen v rámci dovolání posoudit, zda nebyla v předchozích fázích řízení porušena základní práva dovolatele, včetně jeho práva na spravedlivý proces. Každá důvodná námitka porušení ústavních práv je podkladem pro zrušení napadeného rozhodnutí v řízení o dovolání. Nejvyšší soud je v této fázi řízení povinen při posuzování příslušného dovolacího důvodu toto pravidlo uplatňovat bezvýjimečně a nepřenášet tuto odpovědnost na Ústavní soud.
13. Ačkoli o přípustnosti dovolání proti rozhodnutí krajského soudu byl stěžovatel výslovně poučen na straně 12 rozsudku krajského soudu, nevyužil včas tohoto mimořádného opravného prostředku, byť se mu ze zákona nabízel. Stran přípustnosti ústavní stížnosti stěžovatel v této věci toliko uvádí, že vyčerpal všechny procesní prostředky, které zákon k ochraně jeho práva poskytuje (ustanovení §75 zákona o Ústavním soudu a contrario), což však neučinil, neboť za takový procesní prostředek je dle shora citované judikatury Ústavního soudu třeba považovat i dovolání, není-li jeho přípustnost ex lege vyloučena [což však v projednávané věci - neboť rozhodnutí krajského soudu je rozhodnutím ve věci samé ve smyslu §265a odst. 2 písm. a) trestního řádu - není].
14. Ústavní soud, obdobně jako Nejvyšší soud neuvěřil tvrzení stěžovatele, že stěžovatel po doručení zásilky poštou do vlastních rukou dne 10. 11. 2018 (č. l. 577) a převzetí prázdné úřední obálky byl nečinný a neobrátil se přímo na okresní soud. Takový mimořádný postup stěžovatele je třeba vždy odůvodnit konkrétními okolnostmi bránícími stěžovateli uplatnit reklamaci doručování, což ani stěžovatel netvrdil (např. nepříznivý zdravotní stav atd.). Je nepravděpodobné, že stěžovatel čekal až na schůzku u obhájce, kde si rozsudek osobně převzal. Naopak Ústavní soud nemohl přisvědčit názoru stěžovatele, že dovolání bylo podáno včas. Z dokladů o doručování prostřednictvím datové schránky, které jsou obsaženy ve spise, je zřejmé, že dovolání stěžovatele nebylo podáno včas a v zákonné lhůtě podle §265e odst. 2 trestního řádu (do datové schránky okresního soudu dne 21. 1. 2019 č. l. 605 ? 607). Nelze se proto ztotožnit s tvrzením stěžovatele, že Nejvyšší soud v jeho věci meritorně nejednal a nedůvodně odmítl stěžovatelovo dovolání pouze z nesprávného úsudku o opožděnosti dovolání; ostatně v trestněprávních předpisech je nezbytné plně respektovat základní principy, na nichž je soudní řízení trestní in concreto vybudováno.
15. Shodně jako Nejvyšší soud ani Ústavní soud neshledal pochybení v doručování rozhodnutí krajského soudu okresním soudem. V této souvislosti považuje Ústavní soud za vhodné, byť pouze ve formě obiter dicta, zmínit, že z obsahu spisu vyplynul rozsah rozsudku krajského soudu 6 listů formátu A4 oboustranný tisk, nikoli 12 listů formátu A4 jak tvrdil stěžovatel. Z předložených podacích archů okresního soudu bylo ověřeno, že zásilka byla stěžovateli řádně odeslána (položka č. 76).
16. Ústavní soud uzavírá, že postupem Nejvyššího soudu nedošlo k porušení práva na spravedlivý proces zaručeným Listinou a z obsahu spisového materiálu vyplynulo, že Nejvyšší soud odmítl dovolání z důvodu opožděného podání, což má oporu v listinných důkazech.
17. Protože stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práv poskytuje, nemohl se Ústavní soud jeho návrhem meritorně zabývat. Z tohoto důvodu byl Ústavní soud nucen podaný návrh mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení podle ustanovení §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu odmítnout jako nepřípustný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 7. dubna 2021
Pavel Rychetský v. r.
soudce zpravodaj