ECLI:CZ:US:2021:2.US.1146.21.2
sp. zn. II. ÚS 1146/21
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Ludvíka Davida (soudce zpravodaj), soudce Tomáše Lichovníka a soudkyně Kateřiny Šimáčkové ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Rytířský řád Křižovníků s červenou hvězdou, sídlem Platnéřská 4, Praha 1 - Staré Město, právně zastoupeného JUDr. Ing. Jiřím Davidem, LL.M., advokátem se sídlem Kaprova 12, Praha 1 - Staré Město, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 2. 2021 č. j. 28 Cdo 103/2021-398, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 18. 8. 2020 č. j. 54 Co 174/2020-347 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 13. 12. 2019 č. j. 18 C 484/2015-291, ve znění opravného usnesení Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 24. 9. 2020 č. j. 18 C 484/2015-354, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavnímu soudu byl doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti dle §72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Stěžovatel se domáhá zrušení v záhlaví citovaného usnesení Nejvyššího soudu, rozsudku Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud") a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 9 (dále jen "obvodní soud"), ve znění opravného usnesení, a to v rozsahu, v němž se týkají pozemků par. č. 1779/2, 1780/2, 1781/1, 1781/1, 1782/1, 1782/4 a 2496/5 v k. ú. Hloubětín, obec Praha. Dle stěžovatele jsou tato rozhodnutí v rozporu s jeho základními právy dle čl. 11 odst. 1, čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina), čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě a čl. 1, čl. 4, čl. 90 a čl. 96 odst. 1 Ústavy České republiky.
2. Usnesením II. ÚS 1146/21 ze dne 18. 5. 2021 bylo rozhodnuto o tom, že soudce David Uhlíř (soudce II. senátu a současně původní soudce zpravodaj) je vyloučen z projednání a rozhodování o této ústavní stížnosti. Podle §10 odst. 2 rozvrhu práce byl určen jako nový soudce zpravodaj soudce Ludvík David. Podle §10 odst. 3 ve spojení s §9 odst. 2 rozvrhu práce zastoupil vyloučeného soudce Davida Uhlíře při projednání a rozhodování o ústavní stížnosti soudce Tomáš Lichovník.
3. V zájmu stručnosti a s ohledem na to, že průběh řízení a obsah napadených rozhodnutí je účastníkům dobře znám, Ústavní soud shrne pouze ty části napadených rozhodnutí, které se vztahují k ústavní stížností dotčeným pozemkům par. č. 1779/2, 1780/2, 1781/1, 1782/1, 1782/4 a 2496/5 v k. ú. Hloubětín, obec Praha.
4. Z obsahu ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí Ústavní soud zjistil, že řízení před obecnými soudy se týkalo žaloby stěžovatele o určení vlastnického práva k tam specifikovaným 71 nemovitostem, jež byla podána podle §18 odst. 1 zákona č. 428/2012 Sb., o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi a o změně některých zákonů (zákon o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o majetkovém vyrovnání s církvemi"). Stěžovatel se uvedenou žalobou domáhal určení, že vlastnicí předmětných nemovitostí je Česká republika - Státní pozemkový úřad (dále též "druhá žalovaná"), nikoli hl. m. Praha (dále též "první žalovaná"), a to za tím účelem, aby se mohl po druhé žalované domáhat v rámci restitučního řízení vydání předmětných pozemků.
5. Obvodní soud o uvedené žalobě rozhodl ústavní stížností napadeným rozsudkem tak, že ji v celém rozsahu zamítl (výrok I) a rozhodl o nákladech řízení (výroky II, III, IV a V). V odůvodnění zdůraznil, u tohoto typu určovací žaloby je existence naléhavého právního zájmu na určení vlastnictví k věci dána přímo §18 odst. 1 zákona o majetkovém vyrovnání s církvemi, pročež stěžovatel tuto skutečnost nebyl povinen tvrdit ani prokazovat. Obvodní soud se tudíž zabýval přímo důvodností podané žaloby. V této souvislosti poznamenal, že mezi účastníky je nesporné, že předmětné nemovitosti byly historickým majetkem stěžovatele (církve) a ke změně vlastnického práva ze stěžovatele na stát došlo po rozhodném datu 25. 2. 1948. Podstatou sporu byla dle obvodního soudu pouze otázka, zda předmětné nemovitosti byly převedeny z majetku státu do vlastnictví první žalované (hl. m. Praha) v rozporu s blokačním ustanovením §29 zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o půdě"), ve spojení mj. s §1 odst. 1 zákona č. 172/1991 Sb., o přechodu některých věcí z majetku České republiky do vlastnictví obcí, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o přechodu majetku do vlastnictví obcí"), eventuálně zda ke změně vlastnického práva došlo na základě jiných právních skutečností. Jinými slovy, předmětem sporu byla otázka, jestli byla naplněna hypotéza §18 odst. 1 zákona o majetkovém vyrovnání s církvemi, dle něhož se církev může domáhat určení vlastnického práva státu z důvodu, že věc z jejího původního (historického) majetku byla přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona převedena do vlastnictví jiných osob v rozporu s mj. blokačním ustanovení §29 zákona o půdě.
6. V této souvislosti obvodní soud poznamenal, že blokační ustanovení §29 zákona o půdě výslovně hovoří pouze o blokaci "převodů" (tj. změny vlastnického práva na základě smluvního závazkového vztahu) pozemků, které původně tvořily církevní majetek, nikoli o blokaci jejich "přechodu" (tj. změny vlastnického práva na základě jiného právního titulu než ze smlouvy). Z toho, že a) účinnost zákona o půdě a potažmo v něm obsaženého blokačního ustanovení nastala později než účinnost zákona o přechodu majetku do vlastnictví obcí a b) blokační ustanovení zákona o půdě jakožto pozdějšího zákona (lex posterior) hovoří toliko o zákazu převodů historického majetku církví, nikoli o zákazu přechodu takového majetku, obvodní soud v souladu s judikaturou Nejvyššího soudu a Ústavního soudu dovodil, že pokud by zákonodárce mínil zahrnout do rozsahu blokačního ustanovení zákona o půdě také přechody majetku např. na základě zákona o přechodu majetku do vlastnictví obcí, byla by tato skutečnost v blokačním ustanovení výslovně uvedena. Nicméně zákonodárce tak neučinil. Pokud tedy byly splněny podmínky pro přechod majetku z vlastnictví státu do vlastnictví obcí podle zákona č. 172/1991 Sb., na dotčený majetek se nevztahovalo blokační ustanovení §29 zákona o půdě a tudíž určovací žaloba církve podle §18 odst. 1 zákona o majetkovém vyrovnání s církvemi nemůže být úspěšná. Podmínky pro přechod majetku z vlastnictví státu do vlastnictví obcí podle §1 odst. 1 zákona o přechodu majetku do vlastnictví obcí jsou přitom splněny, pokud a) dotčený majetek byl v rozhodné ve vlastnictví České republiky, b) ke dni 23. 11. 1990 příslušeno právo hospodaření národním výborům, jejichž práva a závazky následně přešly na obce, a c) ke dni 24. 5. 1991, tedy ke dni účinnosti zákona č. 172/1991 Sb., obec s dotčeným majetkem fakticky hospodařila.
7. Obvodní soud v návaznosti na to poznamenal, že ve vztahu k pozemkům par. č. 1779/2, 1780/2, 1781/1, 1782/1, 1782/4 a 2496/5 v k. ú. Hloubětín, obec Praha, jež jsou dotčeny nyní posuzovanou ústavní stížností, bylo spornou otázkou pouze to, zda byla naplněna třetí podmínka pro přechod majetku z vlastnictví státu do vlastnictví obcí podle zákona č. 172/1991 Sb., tedy zda obec (hl. m. Praha) k rozhodnému datu s dotčeným majetkem fakticky hospodařila. Konkrétně ve vztahu k pozemku par. č. 2496/5 obvodní soud poznamenal, že tento pozemek byl historickým majetkem stěžovatelky a od roku 1986 byl evidován ve vlastnictví čs. státu - ONV Praha 9. Na tomto pozemku byla vybudována pozemní komunikace poté, co tento pozemek přešel na čs. stát. Obec se v rozhodné době starala o údržbu pozemní komunikace a fakticky s tímto pozemkem hospodařila. Všechny zákonné podmínky pro přechod vlastnictví k tomuto pozemku dle zákona o přechodu majetku do vlastnictví obcí tudíž byly splněny, pročež stěžovatelčině žalobě v tomto rozsahu nelze vyhovět. Ve vztahu k pozemkům par. č. 1779/2, 1780/2, 1781/1, 1781/1, 1782/1 a 1782/4 obvodní soud uvedl, že v roce 1986 se stal jejich vlastníkem čs. stát - ONV Praha 9. Právní předchůdce první žalované (ONV Praha 9) a posléze první žalovaná (hl. m. Praha) na těchto pozemcích fakticky hospodařili tím způsobem, že nejprve zde vybudovali sportovní areál a následně jej dali do užívání třetí osobě (TJ Slavoj Hloubětín). I v tomto případě proto obvodní soud dospěl k závěru, že všechny zákonné podmínky pro přechod vlastnictví k tomuto pozemku dle zákona o přechodu majetku do vlastnictví obcí byly splněny, pročež stěžovatelčině žalobě v tomto rozsahu nelze vyhovět.
8. Městský soud rozhodl ústavní stížností napadeným rozsudkem tak, že odvolací řízení zčásti zastavil, neboť stěžovatelka vzala odvolání v rozsahu tam uvedených nemovitostí zpět (výrok I), dále potvrdil výrok I rozsudku obvodního soudu v té části, která se týkala pozemků par. č. 1779/2, 1780/2, 1781/1, 1782/1, 1782/4, 2496/5 a 2728/11 v k. ú. Hloubětín, obec Praha, zrušil a vrátil k dalšímu řízení výrok I rozsudku obvodního soudu v té části, která se týkala některých dalších tam uvedených nemovitostí, a zrušil a vrátil k dalšímu řízení nákladové výroky II, III, IV a V rozsudku obvodního soudu (výrok II). Ve vztahu k pozemkům, jež jsou dotčeny ústavní stížností, se městský soud ztotožnil se skutkovými a právními závěry obvodního soudu. Nad rámec toho připomněl, že k tomu, aby byl naplněn požadavek hospodaření s věcí, jak je předpokládán §1 odst. 1 zákona o přechodu majetku do vlastnictví obcí, bylo nutno, aby příslušná organizace měla k dotčenému majetku právní titul a aby s majetkem fakticky hospodařila. Nejednalo se přitom pouze o hospodaření ve smyslu (přímého) užívání věci, ale též v ostatním právním smyslu, jenž zahrnoval držbu věci nebo nakládání s věci v souladu s právními předpisy (včetně např. pronájmu věci). Tento požadavek faktického hospodaření s dotčenými pozemky byl naplněn. U pozemku par. č. 2496/5 neexistují dle městského soudu jakékoliv pochybnosti o naplnění požadavku faktického hospodaření, neboť na něm byla vybudována místní komunikace a obec ji v rozhodné době udržovala ve stavu odpovídajícím účelu, jak jí ukládal §3d zákona č. 135/1961 Sb., o pozemních komunikacích (silniční zákon). U pozemků par. č. 1779/2, 1780/2, 1781/1, 1782/1 a 1782/4 pak městský soud konstatoval, že na základě provedených důkazů bylo jednoznačně prokázáno, že ONV Praha 9 dostavbu tam stojícího sportovního areálu financoval a po jeho řádné kolaudaci jej předal do užívání TJ Slavoj Hloubětín. Pod faktický výkon hospodaření na dotčených pozemcích je přitom dle ustálené judikatury nutno podřadit i nakládání s věcí např. formou pronájmu nebo poskytnutí věci k užívání třetí osobě. Požadavek faktického hospodaření s dotčenými pozemky byl tudíž naplněn.
9. Nejvyšší soud rozhodl ústavní stížností napadeným usnesením tak, že stěžovatelovo dovolání zamítl. V odůvodnění se nejprve vypořádal s námitkou stěžovatele, že u pozemků par. č. 1779/2, 1780/2, 1781/1, 1782/1 a 1782/4 nebyl naplněn požadavek faktického hospodaření ve smyslu §1 odst. 1 zákona o přechodu majetku do vlastnictví obcí. K tomu uvedl, že požadavek faktického hospodaření obce je třeba chápat tak, že obec v rozhodné době realizovala své práva a povinnosti, které na ni přešly z národního výboru, tedy nakládala s dotčenými věcmi způsobem naplňujícím právo hospodaření. Nejednalo se přitom jen o hospodaření ve smyslu přímého užívání věci (např. výkon zemědělské činnosti), ale též v ostatním právním smyslu zahrnujícím držbu a nakládání s věcí, včetně jejího pronájmu. Dovolací soud - podobně jako nižší soudy - uzavřel, že první žalovaná (hl. m. Praha) v tomto smyslu s dotčenými pozemky v rozhodné době fakticky hospodařila, přenechala-li je k užívání TJ Slavoj Hloubětín. Následně se Nejvyšší soud vypořádal s námitkou stěžovatele, že ve vztahu k pozemku par. č. 2496/5 neexistuje "rozhodnutí o přechodu věci z vlastnictví ČR" a nebyla ani dohledána "jakákoliv listina, která by měla osvědčovat nabytí vlastnického práva". V této souvislosti uvedl, že pokud obec splňovala podmínky pro přechod majetku dle §1 odst. 1 zákona o přechodu majetku do vlastnictví obcí, dotčený majetek na ni přešel ex lege ke dni účinnosti zákona, pročež nebylo nutné vydávat jakékoliv rozhodnutí o přechodu vlastnického práva k věci na obec, jak tvrdila stěžovatelka. Zápis vlastnického práva se prováděl toliko formou záznamu vlastnického práva do katastru nemovitostí. Pozdější, dodatečné přijetí blokačního ustanovení §29 zákona o půdě a posléze ani uplatnění restitučních nároků podle zákona o majetkovém vyrovnání s církvemi pak nemohly retroaktivně způsobit opětovné odnětí vlastnického práva obci a jeho zpětný přechod na stát (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 2. 2016 sp. zn. 28 Cdo 4946/2015). Z uvedených důvodů dovolání odmítl.
10. Stěžovatel v ústavní stížnosti opakuje námitky uplatněné již v řízení před obecnými soudy a opět rozporuje závěr obecných soudů, že u dotčených pozemků byl naplněn požadavek faktického užívání obcí. V této souvislosti poukazuje na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 7. 5. 2018 sp. zn. 28 Cdo 5069/2017, dle něhož nezdaří-li se obci prokázat, že na ni předmětný majetek přešel, je v pochybnostech nutno uzavřít, že k přechodu nedošlo. Stěžovatel má za to, že identická situace nastala i v nyní posuzované věci, neboť první žalovaná (hl. m. Praha) spolehlivě neprokázala faktické užívání pozemků v rozhodné době a potažmo vlastnického práva k nim na základě zákona o přechodu majetku do vlastnictví obcí. V doplnění ústavní stížnosti k tomu stěžovatel dodává, že o správnosti jeho závěrů svědčí i zápis z kolaudačního řízení předmětného sportovního areálu ze dne 9. 12. 1988, v němž stojí, že stavba byla "předána dne 30. 11. 1988 následnému uživateli TJ Slavoj Hloubětín Tesle". Kolaudační zápis dle stěžovatele prokazuje, že na předmětných pozemcích fakticky hospodařil subjekt odlišný od obce. Jelikož se obecné soudy neztotožnily s názory stěžovatele, mělo dojít k porušení jeho práva vlastnit majetek a práva na spravedlivý proces. Porušení svých základních práv spatřuje i v tom, že obecné soudy přiznaly ochranu vlastnickému právu první žalované, ačkoli šlo o výkon práva v rozporu s dobrými mravy, a v tom, že obecné soudy vykládaly podústavní právo v rozporu s jeho smyslem a účelem [nález sp. zn. I. ÚS 663/06 ze dne 24. 6. 2009 (N 149/53 SbNU 811)].
11. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, jenž byl účastníkem řízení, v němž byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky §29 až 31 zákona o Ústavním soudu a vyčerpal všechny procesní prostředky k ochraně svého práva. Ústavní stížnost je přípustná.
12. Po zvážení obsahu ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí dospěl Ústavní soud k závěru, že se jedná o zjevně neopodstatněný návrh.
13. Úvodem je nutno připomenout, že Ústavní soud není další instancí v soustavě obecných soudů a není zásadně oprávněn zasahovat do jejich rozhodovací činnosti, nemá-li posuzovaný případ ústavní přesah. Postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad a aplikace předpisů podústavního práva je věcí obecných soudů, nikoli Ústavního soudu. Jeho pravomoc je v řízení o ústavní stížnosti založena výlučně k přezkumu napadených rozhodnutí z hlediska dodržení základních práv a svobod stěžovatele, ústavních principů a obecných zásad spravedlnosti.
14. Stížnostní námitky stěžovatele směřují do dvou rovin - skutkové a právní. V skutkové rovině stěžovatel rozporuje závěr obecných soudů, že první žalovaná (hl. m. Praha) dostatečně prokázala, že na předmětných pozemcích fakticky hospodařila. V právní rovině stěžovatel v podstatě brojí proti závěru obecných soudů, že pod pojem faktického hospodaření ve smyslu §1 odst. 1 zákona o přechodu majetku do vlastnictví obcí je nutno podřadit nejen faktické (přímé) užívání těchto pozemků obcí, nýbrž také hospodaření s těmito pozemky v ostatním právním smyslu.
15. Co se týče skutkové roviny věci, stěžovatel pouze pokračuje v polemice se skutkovými závěry obecných soudů. Ústavní soud má nicméně za to, že závěry obecných soudů jsou založeny na dostatečně robustním a důkladném dokazování, reflektují obsah provedených důkazů a jsou odůvodněny řádným, srozumitelným, přesvědčivým a logickým způsobem. V první řadě Ústavní soud uvádí, že z ústavněprávního hlediska nemá co vytknout názoru obecných soudů, že naplnění požadavku faktického hospodaření s pozemkem par. č. 2496/5 je dostatečně prokázáno již tím, že tam umístěná místní komunikace byla právním předchůdcem první žalované a potažmo první žalovanou vybudována a následně udržována tak, jak jim ukládal silniční zákon. V druhé řadě Ústavní soud konstatuje, že žádné ústavně relevantní vady nebyly shledány ani ve skutkových závěrech stran pozemků par. č. 1779/2, 1780/2, 1781/1, 1782/1 a 1782/4. Poukazuje-li stěžovatel v této souvislosti na znění zápisu z kolaudačního řízení předmětného sportovního areálu ze dne 9. 12. 1988, v němž stojí, že stavba byla "předána dne 30. 11. 1988 následnému uživateli TJ Slavoj Hloubětín Tesle", pak neuvádí nic, co by mohlo skutkové závěry obecných soudů jakkoliv zpochybnit. Obecné soudy totiž nerozporovaly to, že přímým (bezprostředním) uživatelem těchto pozemků byl TJ Slavoj Hloubětín; naopak, tuto skutečnost měly za prokázanou a nespornou. Na rozdíl od stěžovatele však dospěly k závěru, že pod pojem faktického hospodaření s pozemky dle §1 odst. 1 zákona o přechodu majetku do vlastnictví obcí je nutno podřadit nejen přímé (bezprostřední) užívání těchto pozemků, nýbrž také hospodaření s těmito pozemky v ostatním právním smyslu, a to včetně jejich poskytnutí k přímému užívání třetí osobě, pronájmu apod.
16. Shora řečené pak přivádí Ústavní soud k druhé, právní rovině věci. Úvodem je vhodné zdůraznit, že těžiště stěžovatelovy argumentace spočívá v polemice s aplikací podústavního práva obecnými soudy na základě řádně zjištěného skutkového stavu a nemá žádný relevantní přesah do roviny ústavního práva. Stěžovatel se totiž prostřednictvím ústavní stížnosti domáhá toho, aby Ústavní soud vyložil požadavek faktického hospodaření s věcí dle §1 odst. 1 zákona o přechodu majetku do vlastnictví obcí jinak než obecné soudy, konkrétně aby pod něj podřadil výlučně přímé faktické hospodaření obce s věcí, nikoli hospodaření s věci v ostatním právním smyslu. To však Ústavnímu soudu nepřísluší. Ústavní soud proto v zájmu stručnosti v podrobnostech pouze odkazuje na odůvodnění Nejvyššího soudu, v němž bylo stěžovateli dostatečně podrobně a srozumitelně vysvětleno, z jakého důvodu ustálená judikatura vykládá pojem faktického hospodaření dle §1 odst. 1 zákona o přechodu majetku do vlastnictví obcí tak, že zahrnuje i nakládání s věcí jinými způsoby než přímým užíváním (viz str. 3 a 4 napadeného rozsudku Nejvyššího soudu).
17. Ústavní soud ze všech shora uvedených důvodů nyní posuzovanou ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl pro zjevnou neopodstatněnost podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 7. září 2021
Ludvík David, v. r.
předseda senátu