ECLI:CZ:US:2021:2.US.1157.21.1
sp. zn. II. ÚS 1157/21
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Ludvíka Davida, soudkyně zpravodajky Kateřiny Šimáčkové a soudce Davida Uhlíře ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky SPL Recycling a.s., IČ 267 19 398, se sídlem Chotějovice 163, Světec, zastoupené Mgr. Jiřím Douskem, advokátem se sídlem 8. března 21/13, Liberec V – Kristiánov, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 21 Cdo 2661/2020-255 ze dne 9. 2. 2021, proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem č. j. 10 Co 200/2019-203 ze dne 13. 11. 2019 a proti rozsudku Okresního soudu v Teplicích č. j. 9 C 370/2015-171 ze dne 6. 2. 2019, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Stěžovatelka se v ústavní stížnosti domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí pro tvrzený zásah do svého základního práva na soudní ochranu a spravedlivý proces zaručeného čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen „Listina“) a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Dále namítá porušení čl. 2 odst. 2 Listiny a čl. 2 odst. 3, čl. 4 a čl. 90 Ústavy.
2. Ústavní soud z ústavní stížnosti stěžovatelky a napadených rozhodnutí zjistil, že zaměstnanec stěžovatelky (dále také jako „žalobce“) se podanou žalobou domáhal náhrady mzdy s příslušenstvím. Stěžovatelka vznesla proti jeho nároku kompenzační námitku: nárok na náhradu škody odpovídající hodnotě odcizeného podsítného střepu, neboť žalovaný ve funkci ředitele stěžovatelky měl nést objektivní odpovědnost za nakládání s materiálem v areálu stěžovatelky a byl povinen evidovat množství materiálu v tomto areálu. Obecné soudy napadenými rozhodnutími daly žalobci zapravdu a stěžovatelčinu kompenzační námitku neuznaly, byť i Krajský soud v Ústí nad Labem ve svém prvním rozhodnutí ve věci uvedl, že bylo v posuzované věci prokázáno, že stěžovatelce vznikla škoda. Nicméně ve svém druhém rozhodnutí, které je napadeno ústavní stížností, dospěl k závěru, že stěžovatelčina argumentace neobstojí. Dovolání stěžovatelky pak bylo odmítnuto napadeným usnesením Nejvyššího soudu. Nejvyšší soud uvedl k otázce vázanosti odvolacího soudu svým dřívějším právním názorem, že ze žádného ustanovení občanského soudního řádu nelze dovodit, že by odvolací soud nemohl již jednou vyslovený právní názor v pozdějším odvolacím řízení změnit.
3. Stěžovatelka ve své ústavní stížnosti poukazuje na to, že je přesvědčena, že v řízení před soudem prvního stupně prokázala vznik škody a minimální množství odcizeného podsítného střepu. Soud prvního stupně také jako důkaz provedl pravomocné usnesení Okresního státního zastupitelství v Teplicích č. j. ZN 5327/2013-13 ze dne 23. 6. 2014, ze kterého vyplývá, že na základě trestního oznámení, týkajícího se odcizení podsítného střepu z areálu stěžovatelky, bylo bez důvodných pochybností zjištěno, že trestný čin byl spáchán: podsítný střep byl protiprávně odcizen, tedy stěžovatelce vznikla škoda odpovídající hodnotě blíže nezjištěného množství odcizeného podsítného střepu. Trestní stíhání však nebylo zahájeno a věc byla odložena, neboť nebyl zjištěn konkrétní pachatel. Stěžovatelka dále poukazuje na to, že Krajský soud v Ústí nad Labem ve svém prvním usnesení uvedl závazný právní názor, jenž soud prvního stupně nerespektoval, čímž měl podle stěžovatelky porušit princip vázanosti závazným právním názorem odvolacího soudu. Stěžovatelka dále namítá, že odvolací soud, resp. dovolací soud, se při posouzení této věci odchýlil od ustálené judikatury a že došlo k extrémnímu nesouladu mezi provedenými důkazy a učiněnými skutkovými zjištěními.
4. Ústavní soud nejprve posoudil splnění podmínek řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, ve kterém byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s požadavky §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o Ústavním soudu“), a ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario), neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.
5. Ústavní soud dále posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Směřuje-li pak ústavní stížnost proti rozhodnutí orgánu veřejné moci, považuje ji Ústavní soud zpravidla za zjevně neopodstatněnou, jestliže napadené rozhodnutí není vzhledem ke své povaze, namítaným vadám svým či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, způsobilé porušit základní práva a svobody stěžovatele, tj. kdy ústavní stížnost postrádá ústavněprávní dimenzi. Zjevná neopodstatněnost ústavní stížnosti, přes její ústavněprávní dimenzi, může rovněž vyplynout z předchozích rozhodnutí Ústavního soudu, řešících shodnou či obdobnou právní problematiku.
6. Ústavní soud je dle článku 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti, přičemž v rámci této své pravomoci mj. rozhoduje o ústavních stížnostech proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánu veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. článek 87 odst. 1 písm. d) Ústavy]. Jestliže je ústavní stížnost vedena proti rozhodnutí obecného soudu, není povinnost ústavněprávní argumentace naplněna, je-li namítána toliko věcná nesprávnost či nerespektování podústavního práva, neboť takovou argumentací je Ústavní soud stavěn do role pouhé další instance v soustavě obecných soudů, jíž však není. Pravomoc Ústavního soudu je totiž založena toliko k přezkumu z hlediska ústavnosti, tedy ke zkoumání, zda postupem a rozhodováním obecných soudů nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele a zda lze řízení jako celek považovat za spravedlivé.
7. Již ze samotné argumentace stěžovatelky vyplývá, že nepřijímá rozhodnutí, jímž bylo rozhodnuto v její neprospěch a po Ústavním soudu se domáhá přehodnocení rozhodnutí obecných soudů, protože nesouhlasí s výkladem podústavního práva a skutkových okolností případu ze strany obecných soudů. Ačkoli stěžovatelka používá argumentaci odkazem na své právo na spravedlivý proces, vyjadřuje nesouhlas se závěrem obecných soudů na úrovni posuzování skutkových okolností případu. Ústavnímu soudu však nepřísluší přezkoumávat skutkové závěry obecných soudů ani jejich hodnocení na úrovni podústavního práva.
8. K argumentaci stěžovatelky ve vztahu k překvapivosti a nedodržení právního názoru odvolacího soudu je třeba poukázat na obsah napadených rozhodnutí, která jsou srozumitelná a dostatečně odůvodněná. Ani některé závěry prvního rozhodnutí odvolacího soudu, které stěžovatelka uvádí, nemohly založit její očekávání, že jí bude vyhověno, což posléze odůvodnil i dovolací soud ve svém napadeném rozhodnutí (viz bod 2 výše). Jeho závěr o tom, že ze žádného ustanovení občanského soudního řádu nelze dovodit, že by odvolací soud nemohl již jednou vyslovený právní názor v pozdějším odvolacím řízení změnit, je interpretací podústavního práva a z pohledu základních práv účastníků řízení není podle Ústavního soudu neudržitelný. Navíc již odvolací soud dostatečně přesvědčivě ve svém napadeném rozhodnutí své závěry odůvodnil.
9. Z výše uvedených důvodů, tedy proto, že stěžovatelčiny námitky nemají ústavněprávní dimenzi, Ústavní soud podanou ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb. o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 11. května 2021
Ludvík David, v. r.
předseda senátu