ECLI:CZ:US:2021:2.US.1159.21.1
sp. zn. II. ÚS 1159/21
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání v senátu složeném z předsedy Ludvíka Davida, soudkyně Kateřiny Šimáčkové a soudce Davida Uhlíře (soudce zpravodaj) ve věci ústavní stížnosti Zdenky Šillerové, zastoupené Mgr. et Mgr. Simonou Pavlicovou, advokátkou, se sídlem 8. pěšího pluku 2380, Frýdek - Místek, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 7. dubna 2021, č. j. 4 Afs 52/2021-25, za účasti Nejvyššího správního soudu jako účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavní stížností se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví citovaného rozsudku Nejvyššího správního soudu. Tvrdí přitom, že tímto rozhodnutím bylo porušeno její právo na přístup k soudu a právo na spravedlivý proces ve smyslu ustanovení čl. 36 odst. 1 a 2 Listiny základních práv a svobod (dále i jen "Listina"), jakož i její právo vyjádřit se k projednávané věci garantované čl. 38 odst. 2 Listiny. Konečně stěžovatelka zdůrazňuje, že Nejvyšší správní soud nedostál své povinnosti poskytnout ochranu jejím základním právům, jak mu ukládá čl. 4 Ústavy.
2. Ústavní soud - s ohledem na procesně komplikovanou povahu věci - v prvé řadě stručně rekapituluje průběh předcházejícího řízení. Městský úřad Frýdlant nad Ostravicí (stavební úřad) usnesením přerušil řízení o žádosti stěžovatelky o vrácení poplatků za kopírování písemností ze správních spisů do doby rozhodnutí soudu v související věci. Krajský úřad Moravskoslezského kraje posléze toto usnesení stavebního úřadu o přerušení řízení zrušil a "řízení zastavil."
3. Předmětem řízení před správními soudy pak byla žaloba stěžovatelky proti rozhodnutí Krajského úřadu Moravskoslezského kraje. Krajský soud v Ostravě napadené správní rozhodnutí zrušil, neboť výrokem obsaženým v napadeném rozhodnutí žalovaný současně rozhodl o "zastavení řízení". Jelikož z napadeného rozhodnutí podle krajského soudu nešlo nepochybně seznat, které řízení hodlal žalovaný zastavit, vycházel krajský soud z toho, že Krajský úřad Moravskoslezského kraje zastavil celé původní řízení o žádosti žalobkyně o vrácení poplatků za kopírování písemností.
4. Nejvyšší správní soud však s tímto hodnocením nesouhlasil. Vyšel přitom z právního názoru, podle něhož řízení o odvolání proti rozhodnutí o přerušení řízení je jakýmsi "vloženým řízením", a může v něm tedy být rozhodováno pouze o napadeném procesním rozhodnutí, příp. osudu tohoto dílčího vloženého řízení. Svůj právní názor opřel jednak o výklad §90 správního řádu, logiku správního řízení i vlastní prejudikaturu.
5. Stěžovatelka však s tímto rozhodnutím Nejvyššího správního soudu nesouhlasí a má za to, že pro stavební úřad je závazný výrok, podle něhož je řízení zastaveno, což se negativně projevuje v její právní sféře (stěžovatelka zjevně míní řízení "hlavní", tj. řízení o žádosti stěžovatelky o vrácení poplatků za kopírování písemností ze správních spisů).
6. Bližší obsah napadeného rozhodnutí, jakož ani průběh řízení, které jeho vydání předcházelo, netřeba podrobněji rekapitulovat, neboť jak stěžované rozhodnutí, tak průběh procesu jsou účastníkům řízení známy.
7. Formálně bezvadná ústavní stížnost byla podána včas osobami oprávněnými a řádně zastoupenými. K jejímu projednání je Ústavní soud příslušný a jde zároveň o návrh přípustný. Ústavní soud dále posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu ještě předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Směřuje-li pak ústavní stížnost proti rozhodnutí orgánu veřejné moci, považuje ji Ústavní soud zpravidla za zjevně neopodstatněnou, jestliže napadené rozhodnutí není vzhledem ke své povaze, namítaným vadám svým či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, způsobilé porušit základní práva a svobody stěžovatele, tj. kdy ústavní stížnost postrádá ústavněprávní dimenzi.
8. V projednávané věci jsou podání ústavní stížnosti i stěžovatelčina argumentace zřejmě důsledkem jistého "procesního nedorozumění". Jak Nejvyšší správní soud v napadeném rozsudku vyložil, rozhodnutím Krajského úřadu Moravskoslezského kraje nebylo zastaveno samotné řízení o žádosti stěžovatelky ze dne 22. 3. 2018 o vrácení poplatků za kopírování písemností ze správních spisů, nýbrž pouze ono "vložené" řízení o přerušení řízení. Tento ne zcela intuitivní závěr je důsledkem koncepce správního řádu, resp. jeho §90 odst. 1 písm. a) a plyne i z prejudikatury Nejvyššího správního soudu, která je v napadeném rozsudku citována. Proto též Nejvyšší správní soud žalobu proti napadenému správnímu rozhodnutí odmítl s poukazem na ustanovení §70 písm. c) s. ř. s., podle něhož jsou ze soudního přezkoumání vyloučeny úkony správního orgánu, jimiž se upravuje vedení řízení před správním orgánem (tj. zde přerušení řízení, resp. rozhodnutí o odvolání proti tomuto přerušení).
9. Řízení o žádosti stěžovatelky, jež bylo rozhodnutím správního orgánu prvního stupně přerušeno, tak v důsledku pozdějších správních i soudních rozhodnutí není přerušeno, není zastaveno, nýbrž dále běží. Napadený rozsudek Nejvyššího správního soudu tedy nejen že negativně nezasáhl do právní sféry stěžovatelky, nýbrž v jeho důsledku byla nastolena situace, o kterou stěžovatelka usilovala. Jelikož řízení před stavebním úřadem dále běží, stavební úřad je povinen o žádosti rozhodnout a stěžovatelce jsou otevřeny veškeré cesty procesní obrany, včetně ochrany proti nečinnosti.
10. Rozsudkem Nejvyššího správního soudu tedy nebylo zasaženo, tím méně pak porušeno, žádné z namítaných základních práv stěžovatelky.
11. Ústavní soud proto shrnuje, že řízení před Nejvyšším správním soudem bylo spravedlivé a že napadené rozhodnutí je opřeno o přesvědčivý a racionální výklad práva. Lze je tudíž považovat za ústavně konformní. Na základě výše uvedeného Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížnost představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, a proto ji mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení odmítl.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 22. června 2021
Ludvík David v. r.
předseda senátu