ECLI:CZ:US:2021:2.US.1193.21.1
sp. zn. II. ÚS 1193/21
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Davida Uhlíře, soudce zpravodaje Pavla Rychetského a soudkyně Kateřiny Šimáčkové o ústavní stížnosti M. H., zastoupeného JUDr. Milanem Hulíkem, Ph.D., advokátem, sídlem Bolzanova 1615/1, Praha 1 - Nové Město, proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 8. února 2021 č. j. 101 Co 4/2021-2424 a rozsudku Okresního soudu v Mělníku ze dne 2. července 2020 č. j. 42 P 502/2012-2271, za účasti Krajského soudu v Praze a Okresního soudu v Mělníku, jako účastníků řízení, a 1) Ž. P. a 2) nezletilého O. P., jako vedlejších účastníků řízení, takto:
I. Ústavní stížnost se odmítá.
II. Náhrada nákladů zastoupení se stěžovateli nepřiznává.
Odůvodnění:
I.
Vymezení věci
1. Ústavní stížností, jež byla Ústavnímu soudu doručena dne 7. 5. 2021 a doplněna podáním ze dne 10. 5. 2021, navrhl stěžovatel zrušení v záhlaví uvedených rozsudků z důvodu tvrzeného porušení jeho základních práv podle čl. 32 odst. 4 a čl. 36 odst. 1 a 4 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") ve spojení s právy vedlejšího účastníka 2) podle čl. 3 odst. 1, čl. 9 odst. 3 a čl. 18 odst. 1 Úmluvy o právech dítěte.
II.
Shrnutí řízení před obecnými soudy
2. Rozsudkem Okresního soudu v Mělníku (dále jen "okresní soud") ze dne 2. 7. 2020 č. j. 42 P 502/2012-2271 byl zamítnut návrh stěžovatele na změnu péče o jeho nezletilého syna, vedlejšího účastníka 2) (výrok I.). Dále byl upraven jejich styk tak, že stěžovatel je oprávněn se stýkat s nezletilým formou asistovaného styku každý druhý týden v kalendářním roce na 1 hodinu, kdy konkrétní den a čas bude stanoven podle kapacit v rozsudku uvedeného spolku (výrok II.), a byla uložena povinnost matce nezletilého, vedlejší účastnici 1), dopravit nezletilého ke styku se stěžovatelem v uvedené termíny do místa konání, připravit jej na tento styk a při výkonu práva osobního styku stěžovatele s nezletilým v potřebném rozsahu spolupracovat s uvedeným spolkem i stěžovatelem (výrok III.). Současně byl změněn rozsudek okresního soudu ze dne 17. 1. 2019 č. j. 42 P 502/2012-1595 ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Praze (dále jen "krajský soud") ze dne 5. 11. 2019 č. j. 101 Co 224/2019-1979, týkající se úpravy styku (výrok VI.). Žádnému z účastníků řízení nebylo přiznáno právo na náhradu nákladů řízení (výrok V.).
3. K odvolání stěžovatele ve věci rozhodoval krajský soud, který svým rozsudkem ze dne 8. 2. 2021 č. j. 101 Co 4/2021-2424 změnil rozsudek okresního soudu ve výrocích II. a III. tak, že styk stěžovatele s nezletilým se neupravuje (výrok I.). Ve výrocích I. a IV. byl rozsudek okresního soudu potvrzen (výrok II.) a bylo rozhodnuto, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů (výrok III.).
III.
Argumentace stěžovatele
4. Stěžovatel v ústavní stížnosti shrnul důvody návrhu na změnu péče. Podle jeho tvrzení mu vedlejší účastnice 1) neumožňovala ani minimální rozsah styku s nezletilým, který by zabránil jejich odcizení, a snažila se o jeho vyřazení ze života nezletilého, u něhož tím vznikl syndrom zavrženého rodiče. Obecné soudy se omezily na konstatování, že vedlejší účastnice 1) zajišťuje řádně a dlouhodobě komplexní péči o nezletilého a pravidelně s ním dochází na terapie, jakož i že se stav nezletilého stabilizoval. V této souvislosti poukázaly na znalecký posudek z klinické psychologie, který byl založen na klinickém vyšetření provedeném v září 2018, zatímco návrhu na provedení důkazu novým znaleckým posudkem z klinické psychologie nevyhověly. Podle stěžovatele tak obecné soudy rozhodly nepřezkoumatelným způsobem. Mezi jejich skutkovými zjištěními a právními závěry je dán extrémní rozpor. Vůbec nebyl zjištěn objektivní duševní stav nezletilého, který by umožňoval dospět k výše uvedeným závěrům. Krajský soud pak měl pochybit tím, že sám, tedy bez znaleckého posudku, posoudil skutečnosti, k nimž je třeba odborných znalostí z oboru zdravotnictví.
5. Porušení svých základních práv spatřuje stěžovatel i v tom, že nebylo vyhověno některým jeho důkazním návrhům. Stěžovatel popřel pravdivost soukromé listiny zpracované v rozsudcích uvedenou psycholožkou dne 17. 6. 2020 i odbornou způsobilost této psycholožky v oboru zdravotnictví. Rovněž popřel pravdivost a úplnost soukromé listiny spolku, v němž v červenci až září 2020 probíhaly čtyři asistované styky. Vedle toho navrhl provedení důkazu výslechem osoby, která zapsala průběh těchto styků, a zvukovým záznamem tohoto styku, který by prokázal realitu a lživost uvedené osoby. Obecné soudy měly ignorovat tvrzení, že matka trvale brání ve styku na základě dosavadního vykonatelného pravomocného rozhodnutí o styku nezletilého se stěžovatelem. Odůvodnění napadených rozhodnutí považuje stěžovatel za toliko obecné a povšechné. K porušení základních práv mělo dojít i tím, že krajský soud nově neupravil styk stěžovatele s nezletilým.
IV.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
6. Ústavní soud je příslušný k projednání návrhu. Ústavní stížnost je přípustná [stěžovatel neměl k dispozici další zákonné procesní prostředky k ochraně práva ve smyslu §75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu")], byla podána včas a osobou k tomu oprávněnou a splňuje i všechny zákonem stanovené náležitosti, včetně povinného zastoupení advokátem (§29 až 31 zákona o Ústavním soudu).
V.
Vlastní posouzení
7. Poté, co se Ústavní soud seznámil s argumentací stěžovatele a dalšími jím zaslanými písemnostmi, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
8. V řízení o ústavních stížnostech [čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"), §72 a násl. zákona o Ústavním soudu] Ústavní soud jako soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy) přezkoumává rozhodnutí či postup orgánů veřejné moci jen z toho hlediska, zda jimi nedošlo k porušení ústavně zaručených základních práv a svobod.
9. V posuzované věci obecné soudy rozhodovaly o tom, zda jsou dány důvody pro změnu rozhodnutí o svěření nezletilého do péče jeho matky podle §889 a 909 občanského zákoníku, případně pro úpravu styku stěžovatele s nezletilým podle §891 občanského zákoníku. Ústavní stížnost směřuje zejména vůči skutkovým závěrům obecných soudů, jejichž rozhodnutím stěžovatel vytýká nepřezkoumatelnost či absenci základu pro tato skutková zjištění v provedených důkazech, jakož i vady dokazování, neboť nebylo vyhověno jeho důkazním návrhům. Ústavní soud nicméně nemůže přisvědčit těmto námitkám v tom smyslu, že by ze strany obecných soudů došlo k pochybení, které by odůvodňovalo závěr o porušení základních práv stěžovatele, potažmo zpochybňovalo výsledek řízení jako takový. Obecné soudy řádně odůvodnily neprovedení stěžovatelem navrhovaných důkazů. Podrobně také vysvětlily důvody, pro které nebylo vyhověno návrhu stěžovatele na změnu péče a pro které nebyl upraven jeho styk s nezletilým, a to přestože je dán zájem nezletilého na zachování vazeb s oběma rodiči. Stěžovatel se tak v podstatě domáhá přehodnocení jejich závěrů, s nimiž nesouhlasí, což však samo o sobě nepostačuje k tomu, aby Ústavní soud shledal porušení jeho základního práva na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny či jiného jeho ústavně zaručeného základního práva. Napadenými rozsudky k takovémuto porušení nedošlo. V podrobnostech lze odkázat na relevantní části odůvodnění napadeného rozsudku krajského soudu.
10. Z těchto důvodů Ústavní soud rozhodl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků o odmítnutí ústavní stížnosti stěžovatele (výrok I.). Odmítnutí ústavní stížnosti brání tomu, aby Ústavní soud vyhověl návrhu stěžovatele na přiznání náhrady nákladů zastoupení podle §83 odst. 1 zákona o Ústavním soudu (výrok II.).
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 2. června 2021
David Uhlíř v. r.
předseda senátu