ECLI:CZ:US:2021:2.US.120.21.1
sp. zn. II. ÚS 120/21
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Ludvíka Davida, soudkyně Kateřiny Šimáčkové a soudce zpravodaje Davida Uhlíře ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky, společnosti Ctrl Alt, a.s., se sídlem v Brně, Pod Sídlištěm 293/1, zastoupené Mgr. Tomášem Krejčím, advokátem, se sídlem v Brně, Špitálka 434/23b, proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 11. listopadu 2020 sp. zn. 20 C 190/2020 a proti výroku I.usnesení soudního exekutora JUDr. Lukáše Jíchy, Exekutorský úřad Přerov, ze dne 22. dubna 2020 č. j. 203 Ex 30836/13-217, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavní stížností se stěžovatelka s odkazem na údajné porušení čl. 3 odst. 3, čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod domáhala zrušení shora uvedených rozhodnutí v napadených výrocích. Usnesením soudního exekutora JUDr. Lukáše Jíchy z Exekutorského úřadu v Přerově ze dne 22. 4. 2020 č. j. 203 Ex 30836/13-217 bylo ve věci exekučního řízení oprávněné České spořitelny, a.s. proti povinnému Radkovi Procházkovi, o exekuci pro 5 300 000 Kč s příslušenstvím, o návrhu na částečné zastavení exekuce, vedené u jmenovaného úřadu pod sp. zn. 203 Ex 30836/13, rozhodnuto tak, že stěžovatelka nemá právo na náhradu nákladů řízení a ve výroku druhém, že oprávněný nemá právo na náhradu nákladů řízení za povinnou stěžovatelkou.
2. Proti usnesení soudního exekutora podal stěžovatel co do výroku I. odvolání, neboť toto rozhodnutí považoval za nesprávné a nepřezkoumatelné. Krajský soud v Brně usnesením ze dne 11. 11. 2020 sp.zn. 20 C 190/2020 rozhodl výrokem prvním, že usnesení soudního exekutora se mění tak, že ve vztahu mezi oprávněnou a stěžovatelkou nemá žádný z účastníků právo na náhradu nákladů řízení, a výrokem druhým, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. Krajský soud své rozhodnutí odůvodnil tím, že procesní zavinění na částečném zastavení exekuce nelze České spořitelně přičítat, a tudíž jí ani nelze uložit povinnost k náhradě nákladů řízení stěžovateli.
3. Stěžovatelka s tímto závěrem nesouhlasí. Soudní exekutor své rozhodnutí odůvodnil tím, že v uvedeném případě bylo na místě aplikovat ust. §150 o.s.ř. a účastníkům řízení nárok na náhradu nepřiznat, jelikož podle jeho názoru byl návrh oprávněné České spořitelny na vstup stěžovatele do exekučního řízení v době jeho podání důvodný. Soud nedal účastníkům možnost vyjádřit se k jeho záměru aplikovat moderační právo podle §150 o. s. ř. Ani po vydání zrušujícího rozsudku Nejvyššího soudu Česká spořitelna návrh na částečné zastavení exekuce nepodala. Dle názoru stěžovatelky tak měla být České spořitelně uložena povinnost uhradit jí náhradu nákladů exekučního řízení, neboť z jejího jednání (resp. nečinnosti) jí lze přičítat zavinění na částečném zastavení exekuce. Stěžovatelka má za to, že soudní exekutor, a ani Krajský soud, se náležitě nezabýval jednáním oprávněné České spořitelny a jejím procesním zaviněním na částečném zastavení exekučního řízení. Česká spořitelna v exekučním řízení vůči stěžovatelce pokračovala, a to i za situace, kdy věděla, že zpochybňuje exekuční titul, na jehož základě bylo rozhodnuto o jejím vstupu do exekuce. Česká spořitelna byla informována o tom, že stěžovatelka podala proti exekučnímu titulu dovolání, přičemž v rámci dovolacího řízení se Česká spořitelna mohla prokazatelně seznámit s námitkami, na základě čehož pak mohla (a měla) předpokládat, že tyto jsou důvodné a mohou mít za následek zrušení exekučního titulu.
4. Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
5. V ústavní stížností napadeném usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 11. 11. 2020 sp.zn. 20 C 190/2020 je přehledně uvedeno a dostatečně odůvodněno, proč nemá žádný z účastníků právo na náhradu nákladů řízení. Soud konstatoval, že soudní praxe se sjednotila na závěru, že o náhradě nákladů mezi účastníky navzájem se rozhodne podle důvodu, pro který dojde k zastavení exekuce a jejich procesního zavinění podle principů uvedených v ust. §271 o.s.ř. Posuzuje se tedy procesní zavinění účastníků na zastavení exekuce, nikoliv procesní úspěch v řízení (s odkazem např. na usnesení Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 410/14 ze dne 13. 11. 2014). Důvodem, pro který se stěžovatelka domáhala částečného zastavení exekuce, bylo zrušení exekučního titulu v dovolacím řízení na základě rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 24 Cdo 719/2019-347 ze dne 17. 12. 2019. Z konstantní judikatury Ústavního soudu (vycházející ze stanoviska sp. zn. Pl. ÚS-st. 23/06 ze dne 12. 9. 2006) vyplývá, že na oprávněného by povinnost k náhradě nákladů měla být přenášena pouze ve zcela výjimečných případech, kdy oprávněný podal návrh na nařízení exekuce, ačkoliv byl seznámen s poznatky, z nichž se dal předvídat neúspěch takové exekuce a nedostál tak požadavku náležité opatrnosti a uvážlivosti. Nestane-li se tak, nelze spravedlivě požadovat náhradu těchto nákladů od oprávněného, který tuto situaci nezavinil. V dané věci oprávněná zahájila exekuci v situaci, kdy disponovala pravomocným a vykonatelným exekučním titulem, který těchto vlastností pozbyl až následně po zahájení exekučního řízení, nikoli vinou oprávněné. Konstruování procesního zavinění oprávněné založené pouze na tvrzení, že oprávněná věděla o podaném dovolání proti exekučnímu titulu a exekuci zahájila v průběhu dovolacího řízení, je nedostačující. Lze jen souhlasit s argumentací oprávněné, že exekuční návrh podala na základě materiálně i formálně vykonatelného exekučního titulu, přičemž argumentace uplatněná v dovolání byla již posouzena v nalézacím řízení jak soudem I. stupně, tak soudem odvolacím a nebyla shledána důvodnou. Pokud pak názor dovolacího soudu byl odlišný a exekuční titul byl v dovolacím řízení zrušen, tento postup oprávněná nemohla předvídat ani jinak ovlivnit. Zavinění na zastavení exekuce nelze spatřovat ani v tom, že obratem po vydání zrušujícího rozhodnutí v dovolacím řízení nepodala návrh na částečné zastavení exekuce, když tak bezodkladně učinila stěžovatelka, přičemž oprávněná se k tomuto návrhu nevyjádřila a má se tedy za to, že s částečným zastavením exekuce souhlasila. Jestliže tedy oprávněné nelze vytýkat nedostatek náležité opatrnosti a uvážlivosti při zahájení exekuce ani v jejím průběhu, když s částečným zastavením exekuce souhlasila, dle příslušných procesních předpisů i judikatury Ústavního soudu (např. nález sp. zn. II. ÚS 594/10 ze dne 19. 8. 2010) nelze zavinění na částečném zastavení exekuce oprávněné přičítat.
6. Na tomto právním názoru obecného soudu, podloženého judikaturou Ústavního soudu, nelze shledat nic neústavního, ani nelze hodnotit závěry jako vadné nebo svévolné; hlubší ingerence do dané věci pak Ústavnímu soudu nepřísluší. Ústavní soud také odkazuje na svoji ustálenou judikaturu, podle níž je jeho pravomoc ve vztahu k orgánům veřejné moci dána pouze subsidiárně, přičemž důsledně respektuje princip minimalizace zásahů do jejich rozhodovací činnosti.
7. Ústavní stížnost tedy byla odmítnuta jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 9. února 2021
Ludvík David v. r.
předseda senátu