ECLI:CZ:US:2021:2.US.1224.21.1
sp. zn. II. ÚS 1224/21
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Ludvíka Davida, soudkyně zpravodajky Kateřiny Šimáčkové a soudce Davida Uhlíře o ústavní stížnosti stěžovatelky Mgr. Michaely Šprtkové, zastoupené Mgr. et Mgr, Andreou Kuchařovou, advokátkou se sídlem Vídeňská 1018/18, Brno, proti výroku II. a výroku III. usnesení Krajského soudu v Hradci Králové - pobočky v Pardubicích ze dne 22. 2. 2021 č. j. 27 Co 156/2020-425, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ve své ústavní stížnosti se stěžovatelka domáhala zrušení napadených výroků rozhodnutí o nákladech řízení pro tvrzené porušení svého ústavně zaručeného práva na soudní ochranu a spravedlivý proces zakotveného v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a práva na ochranu vlastnictví podle čl. 11 Listiny.
2. Z ústavní stížnosti a napadeného rozhodnutí vyplynulo, že Městský soud v Hradci Králové napadenými výroky nepřiznal stěžovatelce náhradu nákladů řízení o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví k nemovitostem a uložil jí uhradit část nákladů vynaložených státem na znalečné. Odkázal se při tom na judikaturu Ústavního soudu k náhradě nákladů v řízení o vypořádání podílového spoluvlastnictví, a to nálezy sp. zn. II. ÚS 572/19 ze dne 12. 12. 2019 a sp. zn. I. ÚS 262/2020 ze dne 10. 11. 2020.
3. Stěžovatelka ve své ústavní stížnosti namítala, že obě odvolacím soudem citovaná rozhodnutí Ústavního soudu upozorňují na povinnost soudů v zájmu spravedlivého rozhodnutí zohledňovat při rozhodování o nákladech řízení v případech zrušení a vypořádání spoluvlastnictví širší okolnosti každého případu. Stěžovatelka je pak přesvědčena, že u tohoto konkrétního případu se vyskytla se celá řada z těch okolností a účastnící se ohledně předmětu řízení neshodli ani částečně. Stěžovatelka dále poukazuje na obstrukční - až někdy šikanózní - chování (postup) vedlejšího účastníka po celou dobu řízeni se zjevným cílem oddálit rozhodnutí ve věci samé - např. opakované odročování z důvodů na jeho straně a na nezájem vedlejšího účastníka o konstruktivní vyřešení věci. Stěžovatelka dále upozorňuje, že řízení bylo zahájeno již 22. 12. 2011 a judikatura Nejvyššího soudu byla prakticky po celou dobu řízení trvale a konstantně sjednocena v závěru, že i řízení o zrušení a vypořádání spoluvlastnictví je plně ovládáno zásadou procesního úspěchu ve věci. Obě odvolacím soudem citovaná rozhodnutí Ústavního soudu spadají do období naprostého konce mnohaletého soudního sporu. Stěžovatelka dále poukazuje na nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 186/20 ze dne 10. 6. 2020, který má dokládat, že odvolacím soudem citovanou judikaturu Ústavního soudu nelze označit za konstantní a ustálenou.
4. Ústavní soud nejprve posoudil splnění podmínek řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastníkem řízení, ve kterém bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s požadavky zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario), neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.
5. Ústavní soud dále posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Směřuje-li pak ústavní stížnost proti rozhodnutí orgánu veřejné moci, považuje ji Ústavní soud zpravidla za zjevně neopodstatněnou, jestliže napadené rozhodnutí není vzhledem ke své povaze, namítaným vadám svým či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, způsobilé porušit základní práva a svobody stěžovatele, tj. kdy ústavní stížnost postrádá ústavněprávní dimenzi. Zjevná neopodstatněnost ústavní stížnosti, přes její ústavněprávní dimenzi, může rovněž vyplynout z předchozích rozhodnutí Ústavního soudu, řešících shodnou či obdobnou právní problematiku.
6. Ústavní soud je dle článku 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti, přičemž v rámci této své pravomoci mj. rozhoduje o ústavních stížnostech proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánu veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. článek 87 odst. 1 písm. d) Ústavy]. Jestliže je ústavní stížnost vedena proti rozhodnutí obecného soudu, není povinnost ústavněprávní argumentace naplněna, je-li namítána toliko věcná nesprávnost či nerespektování jednoduchého práva, neboť takovou argumentací je Ústavní soud stavěn do role pouhé další instance v soustavě obecných soudů, jíž však není. Pravomoc Ústavního soudu je totiž založena toliko k přezkumu z hlediska ústavnosti, tedy ke zkoumání, zda postupem a rozhodováním obecných soudů nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele a zda lze řízení jako celek považovat za spravedlivé.
7. K problematice nákladů řízení se Ústavní soud staví rezervovaně a podrobuje ji omezenému ústavněprávnímu přezkumu, ačkoli může mít citelné dopady do majetkové sféry účastníků řízení. Z hlediska kritérií spravedlivého procesu nelze klást rovnítko mezi řízení vedoucí k rozhodnutí ve věci samé a rozhodování o nákladech řízení, neboť spor o náklady řízení zpravidla nedosahuje intenzity opodstatňující výrok Ústavního soudu o porušení ústavně zaručených práv stěžovatele. Na druhé straně je však třeba mít na zřeteli, že rozhodování o nákladech řízení je integrální součástí celého soudního procesu, kdy výrok o nákladech řízení musí korespondovat s výsledkem řízení ve věci samé s přihlédnutím ke konkrétním okolnostem případu. Otázka náhrady nákladů řízení tak může nabýt ústavněprávní dimenzi v případě extrémního vykročení z pravidel upravujících toto řízení, což nastává např. v důsledku interpretace a aplikace příslušných ustanovení zákona, v nichž by byl obsažen prvek svévole.
8. K námitce stěžovatelky, že obě odvolacím soudem citovaná rozhodnutí Ústavního soudu upozorňují na povinnost soudů v zájmu spravedlivého rozhodnutí zohledňovat při rozhodování o nákladech řízení v případech zrušení a vypořádání spoluvlastnictví širší okolnosti každého případu, přičemž právě v tomto případě širší okolnosti případu svědčí proti vedlejšímu účastníkovi, Ústavní soud uvádí, že posuzování těchto konkrétních okolností je zpravidla doménou obecných soudů, jimž náleží vykládat konkrétní skutkové okolnosti případu a podřadit je pod normy podústavního práva. Jak již bylo výše uvedeno, v oblasti rozhodování o nákladech řízení by zásah Ústavního soudu opravňovalo pouze extrémní vykročení z pravidel upravujících tuto část soudního řízení. Takovéhoto extrémního vykročení ze zákonem stanovených pravidel či svévolné interpretace či aplikace zákona se však odvolací soud ve svém rozhodnutí nedopustil.
9. Judikatura Ústavního soudu k problematice ústavně konformního výkladu §142 občanského soudního řádu (dále jen "o. s. ř.") v řízeních majících povahu iudicia duplex, tedy i v případě nákladů řízení o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví k nemovitostem je ustálená a jednoznačná, což ostatně vystihuje i druhý z citovaných nálezů Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 262/2020, které se zabývá i interpretací nálezu sp. zn. III. ÚS 186/20. Ústavní soud ve svém citovaném nálezu sp. zn. I. ÚS 262/2020 jednoznačně potvrdil závěr, že v řízení o zrušení a vypořádání spoluvlastnictví musí být vlastnické právo každého ze spoluvlastníků v souladu s článkem 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod chráněno stejnou měrou. Ustanovení §142 o. s. ř. je proto třeba interpretovat tak, že plný úspěch a neúspěch procesních stran ve smyslu §142 odst. 1 o. s. ř. lze poměřovat pouze tehdy, zamítá-li soud návrh na zrušení spoluvlastnictví (za podmínek upravených §1140 odst. 2 o. z.). Jinak, vyhoví-li návrhu na zrušení spoluvlastnictví a rozhoduje-li dále o způsobu jeho vypořádání, je na procesní úspěch jednotlivých účastníků, majících v řízení s povahou iudicii duplicis totožné postavení žalobce i žalovaného, třeba pohlížet jako na částečný (stejný) a zásadně nepřiznat náhradu nákladů řízení žádnému z účastníků podle §142 odst. 2 o. s. ř., ledaže konkrétní okolnosti věci výjimečně odůvodňují postup podle §142 odst. 3 o. s. ř. Plénum Ústavního soudu neshledalo v řízení vedeném pod sp. zn. Pl. ÚS-st. 51/20 dne 13. 10. 2020 důvod pro potřebu změny judikatury tvořené zejména nálezem sp. zn. II. ÚS 572/2019, a proto lze vycházet z toho, že výše uvedené právní závěry vyjádřené v citovaném nálezu sp. zn. I. ÚS 262/2020 je možno považovat za konstantní judikaturu Ústavního soudu. Krajský soud tedy nepochybil, pokud z této judikatury Ústavního soudu vycházel, a to i v řízení, jehož značná část se odehrávala před vydáním citovaných nálezů - ty totiž vystihují ústavně konformní výklad právní úpravy, která byla relevantní po celou dobu soudního řízení.
10. Z výše uvedených důvodů tedy dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost stěžovatelky je zjevně neopodstatněná, a proto ji odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 31. května 2021
Ludvík David, v. r.
předseda senátu