ECLI:CZ:US:2021:2.US.1240.21.1
sp. zn. II. ÚS 1240/21
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Ludvíka Davida, soudkyně Kateřiny Šimáčkové a soudce zpravodaje Davida Uhlíře o ústavní stížnosti Igora Slovačíka, zastoupeného JUDr. Ondřejem Brostíkem, advokátem se sídlem Týnská 633/12, Praha, proti výroku II. rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 17. února 2021, č. j. 13 Co 225/2020-164, 13 Co 226/2020, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavní stížností, která splňuje formální náležitosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedené části rozhodnutí s tvrzením, že jí bylo porušeno jeho ústavně zaručené právo podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně základních práv a svobod.
2. Ústavní soud zjistil z ústavní stížnosti a vyžádaného spisového materiálu následující.
3. Stěžovatel se žalobou proti Lence Křížové (dále též "žalovaná 1"), Anně Vágnerové (dále též "žalovaná 2") a Martinu Golláňovi (dále též "žalovaný 3") domáhal, aby jim soud uložil povinnost zaplatit mu společně a nerozdílně částku 187 815,49 Kč s příslušenstvím. Tato částka měla představovat dluh vzniklý z částečně neuhrazené faktury č. 015/2017 ze dne 7. 8. 2017 vystavené po dohodě s žalovanou 1 na žalovanou 2 po splnění závazku stěžovatele z objednávky žalobkyně 1 na kompletní rekonstrukci koupelny a na instalaci a montáž kotle a odkouření v bytě žalované 2. Dne 15. 11. 2017 uzavřel stěžovatel s žalovaným 3 dohodu o úhradě dluhu a přistoupení k dluhu, kterou se žalovaný 3 zavázal k úhradě předmětné pohledávky společně a nerozdílně s žalovanou 1. Dne 22. 12. 2017 uzavřel stěžovatel obdobnou dohodu také s žalovanou 2.
4. Dne 19. 9. 2018 vydal Obvodní soud pro Prahu 9 elektronický platební rozkaz, č. j. EPR 20554/2018/-10, kterým byl přiznán žalobou uplatněný nárok. Proti elektronickému platebnímu rozkazu podal dne 11. 10. 2018 odpor pouze žalovaný 3. Poté, co se žalované 1 a 2 na výzvu soudu nevyjádřily, soud vydal částečný rozsudek pro uznání ze dne 4. 6. 2019, č. j. 15 C 346/2018-42, kterým žalovaným 1 a 2 uložil společně a nerozdílně zaplatit stěžovateli částku ve výši 187 815,49 Kč s příslušenstvím. O náhradě nákladů řízení mělo být rozhodnuto v konečném rozsudku, neboť vůči žalovanému 3 nebylo řízení skončeno.
5. V pokračujícím řízení vydal Obvodní soud pro Prahu 9 rozsudek ze dne 13. 2. 2020, č. j. 15 C 346/2018-102, kterým žalovanému 3 uložil povinnost zaplatit stěžovateli částku 187 815,49 Kč s příslušenstvím společně a nerozdílně se žalovanou 1 a 2, o jejichž povinnosti soud již dříve rozhodl (výrok I.), v části, ve které se stěžovatel domáhal, aby žalovanému 3 byla uložena povinnost zaplatit mu společně a nerozdílně se žalovanými 1 a 2 úrok z prodlení z žalované částky od 19. 8. 2017 do 27. 11. 2017, soud žalobu zamítl (výrok II.). Žalovaným 1, 2 a 3 soud uložil společně a nerozdílně zaplatit stěžovateli na náhradě nákladů řízení částku 61 479 Kč (výrok III.) a žalovanému 3 uložil povinnost zaplatit stěžovateli na náhradě nákladů řízení další částku 53 966 Kč s tím, že v tomto rozsahu se stěžovateli vůči žalovaným 1 a 2 náhrada nákladů řízení nepřiznává (výrok IV.). Usnesením ze dne 8. 4. 2020, č. j. 15 C 346/2018-110, Obvodní soud pro Prahu 9 opravil částku ve výroku III. rozsudku na částku 72 272,20 Kč a částku ve výroku IV. na částku 43 172,80 Kč.
6. Dne 4. 5. 2020 podal žalovaný 3 proti všem výrokům rozsudku odvolání.
7. Stěžovatel již v průběhu řízení před soudem prvního stupně začal povinnosti uložené žalovaným 1 a 2 exekučně vymáhat. Exekuční řízení bylo zahájeno dne 6. 11. 2019 a nárok stěžovatele i s příslušenstvím v něm byl plně uspokojen. Dne 29. 5. 2020 bylo vydáno potvrzení o ukončení exekuce.
8. Dne 17. 2. 2021 vydal Městský soud v Praze rozsudek, kterým k odvolání žalovaného 3 rozsudek soudu prvního stupně ve vyhovujícím výroku ve věci samé změnil tak, že se vůči žalovanému 3 zamítá žaloba o zaplacení částky 187 815,49 Kč s příslušenstvím a ve výroku IV. o nákladech řízení se v části, v níž stěžovateli nebyla vůči žalovaným 1 a 2 přiznána náhrada nákladů řízení výrok mění tak, že se toto rozhodnutí nevydává (výrok I.). Odvolací soud dále stěžovateli uložil napadeným výrokem povinnost zaplatit žalovanému 3 náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů v částce 75 552 Kč (výrok II.).
9. Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá, že v řízení bylo jednoznačně prokázáno, že žalovaný 3 přistoupil k závazku žalovaných 1 a 2 a byl povinen společně a nerozdílně s nimi uspokojit oprávněný nárok stěžovatele. Tomuto zjištění však odporuje výrok o povinnosti stěžovatele hradit náklady řízení žalovaného 3. Formální úspěch žalovaného 3 v odvolacím řízení byl ovlivněn pouze tím, že se stěžovatel předtím snažil úspěšně vymoci své vykonatelné nároky. K uspokojení nároku stěžovatele přitom došlo až po vydání konečného rozsudku soudu prvního stupně.
10. Odvolací soud za tohoto stavu postupoval zcela formalisticky, když s odkazem na skutkový stav v době rozhodnutí (podle §154 o. s. ř.) aplikoval při úvaze o náhradě nákladů řízení zásadu úspěchu ve věci (podle §142 o. s. ř.). Takový postup stěžovatel považuje za svévolný a nespravedlivý. Soud měl podle názoru stěžovatele zhodnotit pro účely výroku o nákladech řízení okolnosti případu komplexně a nikoli pouze k okamžiku, ke kterému posuzuje danou věc.
11. Soud měl dle názoru stěžovatele aplikovat §150 o. s. ř. s přihlédnutím k §146 odst. 2 o. s. ř. a zásadě úspěchu ve věci. Argumentaci, která soud vedla k tomu, že tato ustanovení neaplikoval, však v odůvodnění neuvedl.
12. Pokud odvolací soud naznačil, že stěžovatel měl v důsledku zániku pohledávky vzít žalobu zpět, stěžovatel uvádí, že neexistuje zákonná povinnost vzít žalobu zpět. Dodává, že minimálně do splnění nároku bylo řízení vedeno účelně.
13. Stěžovatel dodává, že výrokem II. částečného rozsudku soud prvního stupně rozhodl, že o nákladech řízení bude rozhodnuto až v konečném rozsudku. Ačkoli obecně platí, že se v částečném rozsudku o náhradě nákladů řízení nerozhoduje, poněvadž se jím řízení nekončí, je logickou výjimkou, že se v takovém částečném rozsudku rozhodne o náhradě nákladů řízení, pokud se tímto rozsudkem končí řízení vůči některému ze žalovaných stojících navzájem v samostatném procesním společenství. O povinnosti žalované 1 a 2 hradit náklady řízení však bylo pravomocně rozhodnuto až odvolacím soudem a výrok o tom fakticky nabyl právní moci až nabytím právní moci rozsudku odvolacího soudu a nikoli tedy již rozsudkem soudu prvního stupně, jak by stěžovatel považoval za správné. Odvoláním žalovaného 3 totiž nebyl a nemohl být dotčen výrok rozsudku soudu prvního stupně ohledně povinnosti žalované 1 a 2 nahradit stěžovateli náklady řízení. I tímto pochybením Obvodního soudu pro Prahu 9 tak podle názoru stěžovatele došlo k zásahu do jeho ústavně zaručených práv na spravedlivý proces.
14. Ústavní soud po přezkoumání všech okolností případu dospěl k závěru, že podaná ústavní stížnost je návrhem zjevně neopodstatněným ve smyslu §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, a to z níže uvedených důvodů.
15. Jak vyplývá z obsahu nyní posuzované ústavní stížnosti, je její podstatou především nesouhlas stěžovatele s právním názorem odvolacího soudu, dle něhož je soud povinen žalobu zamítnout, vyjde-li v řízení najevo, že žalovaná částka již byla uhrazena a povinnost solidárně zavázaného žalovaného dlužníka dovozovaná žalobcem tak zanikla. S tímto závěrem totiž plně koresponduje napadený výrok o nákladech řízení. Jak však vyplývá z konstantní judikatury Ústavního soudu, který je dle čl. 83 Ústavy České republiky soudním orgánem ochrany ústavnosti, nikoliv dalším stupněm v systému všeobecného soudnictví, vyplývají-li v ústavní stížnosti uplatněné námitky z vadného právního (procesně právního) posouzení, byl by Ústavní soud oprávněn zrušit napadená rozhodnutí pouze tehdy, dospěl-li by k závěru, že interpretace podústavního práva, kterou obecné soudy zvolily, je výrazem flagrantního ignorování příslušné právní normy nebo zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů právního výkladu, jenž je v soudní praxi respektován, a představuje tím nepředvídatelnou interpretační libovůli, případně je v rozporu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti. V nyní posuzované věci se však o žádný z právě uvedených případů dle názoru Ústavního soudu zjevně nejedná, neboť shora uvedený právní závěr je zcela v souladu s dominantní judikatorní praxí, která byla završena rozsudkem velkého senátu Nejvyššího soudu ze dne 23. 4. 2014, sp. zn. 31 Cdo 3309/2011. S přihlédnutím k právě uvedenému je tedy zjevné, že podmínky pro zásah Ústavního soudu splněny být nemohou, neboť nejde o ústavněprávně relevantní "exces".
16. Ústavní soud má dále za to, že odvolací soud v odůvodnění napadeného výroku rozhodnutí řádně a srozumitelně vysvětlil, z jakých důvodů dospěl k jím zastávané interpretaci hmotněprávních i procesních předpisů, když uvedl, že soud (i soud odvolací) je dle §154 odst. 1 o. s. ř. (spolu s §211 o.s.ř.) povinen rozhodnout o věci podle stavu, který je zde v době vyhlášení rozhodnutí. Dojde-li tedy před vyhlášením rozhodnutí k zániku dluhu splněním (přičemž dluh splněním zaniká i tehdy, není-li dlužníkem plněno dobrovolně, ale pod tíhou nařízené exekuce), je soud povinen žalobu zamítnout, neboť o nároku lze kladně rozhodnout pouze tehdy, pokud je zde existující pohledávka. Je tomu tak proto, že vydané meritorní rozhodnutí, ve kterém je žalovanému uložena povinnost k plnění, je rozhodnutím deklaratorním, jímž se nevytváří nový právní vztah, ale pouze se jím konstatuje právo vzniklé mezi účastníky sporu. Podstata sporu v takovém řízení odpadla, a pokud žalobce nevezme žalobu zpět, musí být žaloba zamítnuta. Ústavní soud přitom nemá, co by soudu v této souvislosti vytkl.
17. Nezbytným a základním principem civilního kontradiktorního procesu je pravidlo, že náklady řízení hradí neúspěšný účastník úspěšnému (§142 odst. 1 o. s. ř.). To znamená, že až na výjimky upravené v ustanovení §143 až §147 o. s. ř. má úspěšný účastník řízení právo na náhradu všech nákladů, které mu v řízení vznikly, proti tomu, jenž v řízení prohrál. Další důležitou zásadou je, že až na zákonem stanovené výjimky musí být o nákladech řízení rozhodnuto v konečném rozhodnutí soudu. V průběhu řízení vznikají totiž účastníkům a dalším osobám, náklady řízení, jež sice v průběhu řízení nesou sami, ale na jeho konci jim za podmínek vyjádřených v §142 a násl. o. s. ř. mohou být nahrazeny. Protože konkrétní výše nákladů není známa dříve a principům stanovení náhrady dominuje vazba na výsledek řízení, je okamžik jeho konce právě tím nejvhodnějším k rozhodnutí o nákladech. Pokud stěžovatel chtěl vnést do rozhodování soudu o nákladech řízení jiné hledisko, než je dominující kritérium úspěchu, mohl poté, co byl jeho nárok i s příslušenstvím v rámci exekuce plně uspokojen, vzít žalobu zpět. Pokud by tak učinil, soud by řízení zastavil a pro účely rozhodnutí o nákladech řízení by postupoval podle §146 odst. 2 o. s. ř. a kritérium úspěchu ve věci by se nemohlo aplikovat.
18. Ústavní soud dospěl k závěru, že odvolací soud postupoval zcela v souladu s příslušnými procesními předpisy, konkrétně s ustanovením §142 odst. 1 o. s. ř. Měl-li stěžovatel za to, že s přihlédnutím k okolnostem případu není takové rozhodnutí soudu o náhradě nákladů řízení spravedlivé, mohl sám navrhnout, aby soud aplikoval ustavení §150 o. s. ř. a moderoval výši náhrady nákladů řízení přiznaných žalovanému 3. Odvolací soud důvody pro výjimečnou aplikaci §150 o. s. ř. v nyní posuzovaném případě neshledal, když svého práva k moderaci náhrady nákladů řízení nevyužil.
19. Stěžovatel dále namítá, že vadným postupem soudu prvního stupně, který výrokem II. částečného rozsudku rozhodl, že o nákladech řízení bude rozhodnuto až v konečném rozsudku, ačkoli o nich měl ve vztahu mezi stěžovatelem a žalovanými 1 a 2 soud rozhodnout již v tomto částečném rozsudku, kterým vůči žalované 1 a 2 řízení skončilo, došlo k dotčení jeho ústavně zaručených práv. Této námitce Ústavní soud nemůže přisvědčit. Naznačené pochybení soudu prvního stupně totiž napravil odvolací soud tím, že výrok III. následně vydaného rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 13. 2. 2020, č. j. 15 C 346/2018-102, jímž uložil žalovaným 1 a 2 povinnost zaplatit stěžovateli společně a nerozdílně na náhradě nákladů řízení částku 61 479 Kč, nezahrnul do rozsahu, ve kterém je oprávněn žalovaný 3 rozsudek odvoláním napadnout. Výrok o nákladech řízení v části týkající se žalovaných 1 a 2 odvoláním dotčen nebyl a samostatně nabyl právní moci. Pravomocný výrok soudu prvního stupně vyznívá jednoznačně ve prospěch stěžovatele a není zřejmé (a stěžovatel to ani netvrdí), v jakém smyslu porušuje jeho ústavně zaručená práva. Neodpovídá tomu ostatně ani petit ústavní stížnosti, jímž je Ústavní soud vázán. Ústavní soud posuzuje řízení jako celek. Pokud odvolací soud pochybení soudu prvního stupně napravil, nemá námitka stěžovatele ústavněprávní relevanci.
20. Protože Ústavní soud neshledal porušení ústavně zaručených práv a svobod, rozhodl o návrhu mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků dle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu tak, že návrh jako zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 16. listopadu 2021
Ludvík David v. r.
předseda senátu